Jednou v noci

Bezesný spánek, to poslední si pamatuji. Přemáhám únavu a otvírám oči, do dveří se jako velká vichřice vřítí moje sestra. Za ní se hned vynořuje Jana a dvě cizí holky. V životě jsem je neviděla, ani se tomu nedivím, poslední dobou vůbec nechodím do společnosti mých známých, celý čas trávím akorát u přítele v Jetřichovicích. Co vůbec dělám doma?, napadne mě. Podívám se na zápěstní hodinky, je půl desáté, venku zavládla tma, jenom pouliční lampy prosvětlují temné ulice. Včera jsem spala u Tomáše, navštívili jsme jeho kamarády a oni říkali, že mě vezmou druhý den domů, do Děčína.
„A v kolik pojedete?“, vyzvídala jsem.
„Kolem třetí, tak se stav.“, sjednala jsem si odvoz, a pak už mám šílené okno. Trochu jsme před tím popíjeli červené víno, nechce se mi ale věřit, že bych se propila až k zatemnění mysli. Každopádně si od té doby nic nepamatuji. Musela jsem být šíleně nalitá. To by mě ale zajímalo, jak jsem se dostala domů, že bych si nepamatovala celou cestu autem? A kdo mě položil na pohovku do obývacího pokoje? Nebo že bych já sama? Moje úvahy se hlavou prohnaly během jedné vteřiny, větší zvědavost budila sestra a přizvaní hosté.
„Ahoj.“, pozdravila jsem je, oni něco houfně zamumlaly a hrnuly se k biliárovému stolu, co se skví uprostřed místnosti jako trofej rodičovské pracovitosti. Trvalo dlouho, než na tento „větší stolek“ našetřili. Nikdo z naší rodinky ale biliár hrát neumí, jsou tu jenom marné snahy a dalekosáhlé chlubení o rodinné movitosti.
„Dášo, co tu děláte?“, optala jsem se sestry.
„Přišly jsme si zahrát biliár. Ty jo, my sme hrozně na šrot.“, podívala jsem se na ty zbylé tři slečny, neohrabaně šermovaly s biliárovými tyčemi a vypadaly dost opile.
„A kde je máma?“, zajímala jsem se.
„Asi v práci, nevím, já ji neviděla.“
„Jen aby nepřišla, zuřila by, kdyby vás tu viděla.“
„Ta nepříde.“, ani nedopověděla a dveře do pokoje se rozlétly.
„Co se tu děje? Vy si ze mě děláte prdel, ne? Okamžitě ven.“, máma stála v otevřených dveřích, mohutně ověšená šperkami a s nasupeným výrazem zuřícího psa. V té chvíli bych raději neodporovala, budila přirozenou autoritu.
„My … my … my jsme si jenom přišly zahrát.“, zmohla se Jana na chabý protest a tágem směřovala na biliárový stůl.
„Tady nikdo hrát nebude, okamžitě vypadněte. A nebuď drzá, slečinko.“
„Proč ste tak zlá?“
„Ven.“, stála si rezolutně na svém.
„Cožpak si nemůžeme jenom zahrát? Jenom jednu hru.“
„Ven.“
„Radši jděte.“, pokusila jsem se je přemluvit.
„Ale proč? O co jí de?“, obrátila se na mě Jana s očima plných slz.
„Já nevím, radši jděte, fakt, bude to lepší.“
„A ty, Dášeno, do postele, dělej, seš ožralá jak nějakej obejda. A smrdíš.“, hněvala se na sestru.
Postupně všechny odcházely a matčiny rentgenové oči si daly tu námahu, aby kritickým pohledem všechny sjely.

Znervózněla jsem a čekala další vlnu vzteku na mou hlavu. Musela jsem přijet totálně zlitá, protože si na nic nevzpomínám a třeští mi hlava. Oči jsem upřeně zaryla do země a toužebně si přála zmizet. Uvnitř hrudníku mě hryzal špatný pocit, ubíral se stále níž, až k žaludku, kde se mi hodlal zabydlet.
Matka na mě hodila chladný pohled a potichu odešla. Dáša už zamířila k sobě do pokoje ulehnout do postele a činit se jako poslušná dcera. Já mezitím seděla na pohovce, oči upírala do země a celý vnitřek těla se mi chvěl. Nedokázala jsem si vzpomenout, co jsem dělala od chvíle, kdy jsem si domluvila včera v noci odvoz domů. Po nějaké chvíli klidu jsem se odebrala do pokoje také já. Až po bradu zachumlaná sestra ležela v posteli. Přiklekla jsem si k jejímu lůžku na zem.
„Dášo, jak sem přišla domů, já si vůbec nic nepamatuju.“
„Já nevím, teprve teď sem se vrátila z chaty, před tím sem nebyla doma. My sme kalili a úplnej grupáč … ty jo, mělas tam být.“ , oznámila mi se slastným úsměvem na rtech.
„Jakej grupáč? S kým si co měla?“
„Úplně se všema, každý s každým. Chich.“
„A kdo všechno tam byl a kde vlastně?“
„No u Janičky na zámku přeci.“, řekla mi a já si okamžitě představila tu rozpadající chatku, kterou všichni nazývají zámkem.
„A kdo tam byl?“
„Všichni.“
„A kdo všichni, jéé, řekni mi to.“
„Já … škit … Jana, i Martin, Aleš, Honza … já nevím, prostě všichni.“
„A tys spala s Martinem, i s těmi ostatními?“
„Škit … jo.“
„Hm, já mám zas úplný okno, ale totál nic si nepamatuju. Zkusím zavolat Tomášovi, třeba mi řekne, co se stalo. Nevíš, kde mám tašku?“
„Jo, v předsíni sem ji viděla. Úplnej grupáč, mělas tam být … škyt.“

V předsíni pod zrcadlem opravdu ležela moje khaki zbarvená taška přes rameno na dlouhém popruhu. Otevřela jsem ji a strčila ruku do jejích útrob. Šmátrala jsem ve svých věcech a stále nemohla nahmatat svůj mobil. Pak se mi mezi prsty propletl neidentifikovaný předmět ve tvaru obdélníku, vytáhla jsem ho a spatřila Tomášov mobilní telefon.
„Proč mám Tomášův mobil? Zameškaný hovor.“, ukazuje mi displej. Po prozkoumání zjišťuji, že volal Petr – asi chtěl mluvit s Tomášem.
„Asi sme si vyměnili mobily.“, uvažuji nahlas, v seznamu najdu svoje číslo a vytáčím.
„Ano.“, poznávám Tomášův hlas.
„Tome, čau, to sem já, Lenka. Proč mám tvůj mobil? Já si vůbec nic nepamatuju, jak sem se dostala domů?“, vychrlím na něho náhle.
„Ale vždyť si ještě nejela domů.“
„A kde jako podle tebe asi sem?“
„No u mě. Pořád ležíš v posteli a spíš, tedy spíš chrápeš … já vím, máš rýmu, tak za to nemůžeš.“
„Ale já sem fakt doma. Vždyť teď přišla domů máma … a ségra byla na nějaký chatě, kde dělali grupáč, jak bych to asi všechno věděla?“
„No, to nevím, ale ještě pořád spíš u mě v posteli.“
„Já si nic nepamatuju vod tý doby, co sme byli u těch tvých známých, domluvila sem si s nimi odvoz na třetí a … jó, pak jsme šli ještě k tobě spát, že jo? Od tý doby už nic nevím.“
„Ty seš blázínek, vždyť pořád ještě spíme. Za chvíli bude svítat a domů pojedeš teprve dneska.“
„Fakt?“
„No jasný, tak se probuď a uvidíš.“
„Tak jo … to sem ráda, že to je jenom sen, nechtěla bych takovou skutečnost.“, přinutím se otevřít oči. Ležím v Tomášově posteli a on spí vedle mě, spokojeně. Co když je tohle jenom sen? Schválně se štípnut do ruky, cítím. Pak se ještě třikrát bouchnu do hlavy, pro jistotu. Nechápavě zatřesu tou svojí palicí a znovu usínám.

---