Trhy

3

„Salle!“ matčina slova se zdála být neuvěřitelně daleko. Chladné podzimní slunce se dralo dovnitř otevřeným oknem. „Salle! Vstávej! “ zatřásla s ním a když konečně otevřel oči, usmála se.

„Musíš otci pomoct naložit obilí. Dnes přijedou obchodníci. Vyměníme obilí za zásoby na zimu. A... budeš mít narozeniny. Můžeš si vybrat nějakou knihu, jestli chceš.“ Sall vyskočil z postele a objal Annu, jako by ji roky neviděl. Rychle se oblékl a vyběhl ven.

            Když kolem jedenácté hodiny dopoledne dorazili k plácku, kde kočovníci rozkládali své stánky, bylo tu už mnoho lidí. Každý se dohadoval na co nejvýhodnějších podmínkách a handrkoval o své místo v pořadí u toho či onoho obchodníka. Sall s otcem zajeli ke stánku stojícímu nejblíže k cestě.

„Dobrý den, Yutane. Jak jdou obchody?“ Yutan se otočil a rozzářily se mu oči, když spatřil Yorika, svého bratra. Když se s otcem začali bavit o obchodech, Sall se raději vzdálil. Obchody a politika, to nebylo nic pro něho. Odtrhl se od nich a pomalu procházel tržištěm. Obchodníci byli pokaždé stejní, ale občas se mezi jejich zbožím našlo i pár zajímavých věcí.

Houpavým krokem bloumal mezi stánky a pomalu se blížil k pultu s knihami, když v tom mu do cesty vběhla drobná dívka se zrzavými vlasy. Zastavila se jen pár centimetrů před ním, zasmála se a zase zaběhla do davu. I za těch pár okamžiků si všiml jejího drobného pihovatého nosíku a velikých jasně modrých očí. Rychle se rozhlédl a vyběhl za ní. Nikdy předtím neviděl nikoho s takovými vlasy. Dívky ve vesnici měly vlasy hnědé nebo světlé, ale nikdy ne červené. Ty její zářily na slunci a poletovaly jako nezkrotné ohnivé plamínky. Vyběhla ven z tržiště, kde z ničeho nic zastavila. Když ji Sall konečně dohonil, pomalu chytal dech. Uchychtla se a rychle se otočila čelem k němu. Nebyl schopný vydat ze sebe jediné slovo. Stále se usmívala, ale teď přivřela oči a tiše ho pozorovala. Měl pocit, že se mu vysmívá. Zamračil se a chtěl odejít, ale zrzka ho chytila za rukáv. Sklonila hlavu, když se na ni tázavě podíval. „Kdo jsi?“ zeptal se. Místo odpovědi se dívka opět rozběhla.

Zamířila k jednomu z krajních stánků. Za pultem stál vysoký štíhlý muž. Na sobě měl dlouhý tmavý háv a kapuci přes hlavu. Sall mu neviděl do obličeje, ale nijak ho to netrápilo. Zajímala ho dívka, která se schovávala muži za zády.

„Proč se mnou nemluvíš? Odpověz! Kdo si? Nikdy jsem tě tu ne...“

„Nespěchej na ni,“ přerušil ho muž v kápi. Jeho hlas měl uhlazený tón. Sallovi připadalo, že se od něho nedá uniknout.

„Já sem jen...“

„Já vím, nechceš jí ublížit, ale ona je plachá. Není zvyklá na lidi. Dej jí čas a zatím...můžeš si prohlédnout, co ti mohu nabídnout.“

Sall se zamyslel. Nechápal, jak to muž myslel. Není zvyklá na lidi. Nadechl se a myšlenku zapudil.

„Sháním nějakou zajímavou knihu. Chci poznat svět... zatím aspoň z knih,“  snažil se působit sebevědomě.

„Hmmmm...čteš. Jako jeden z mála těhle buranů.“ Sall se zamračil. „Promiň. Mám tu několik knih. Jsou úplně nové. Jen se podívej.“

Sall se rozhlédl po několika málo svazcích ležících na stole.

„Ale mám tu i něco jiného. Myslím, že by tě to mohlo zajímat,“ sklonil se pod pult a vytáhl knihu, která měla desky z tmavé kůže. Byla značně odřená a vypadala velmi staře.

„Proč myslíte, že by mě tahle kniha zajímala?“ zeptal se s přivřenýma očima a zkoumavým pohledem si při tom muže přeměřil. Až teď mu došlo, že i když je lehce shrbený, je velice vysoký. Muž se k němu naklonil, ale ani tak mu Sall neviděl do obličeje.

„Chceš přece poznat svět, ne? Chceš znát minulost, viď Salle? Chceš vědět, co je pravdy na Bartollových historkách... nebo se snad pletu?“

Sall odskočil. Vyděsilo ho, že cizinec zná jeho a strýcovo jméno.

„Vezmi si tu knihu Salle,“ řekl muž a dlouhou hubenou rukou mu podal svazek v kůži. Sall jej cizinci vytrhl z ruky, pohledem přelétl přes zrzku a rozběhl se směrem k Yutanovu stánku.

            Když byl asi v půli cesty, uvědomil si, že knihu nezaplatil. Byl čestný, nikdy nic neukradl a rozhodně s tím nehodlal začít. Otočil se na patě a šoural se pomalu zpátky. Když došel na kraj tržiště, zarazil se. Pult podivného cizince byl pryč. I zrzka, i cizinec. Nezůstala tu po nich ani udusaná hlína. Zamyslel se, jestli to všechno nebyl jen nějaký klam, iluze. Pak si ale uvědomil, že v ruce drží knihu v kožených deskách. V tu chvíli mu na rameni přistála něčí ruka, Sall se zprudka otočil.

„Takže máš knihu? Výborně, můžeme jít,“ usmál se jeho otec. Sall kývl a zastrčil knihu za košili.

            Dorazili domů pozdě odpoledne. Sall vyběhl nahoru do svého pokoje, posadil se na postel a vytáhl zpoza košile knížku z trhu. Pohladil kožené desky a pomalu ji otáčel v rukách. Na přední straně byly vyryty ornamenty stáčející se do kruhu. Okraje byly zvýrazněny zlatou barvou, která byla částečně ošoupaná. Bude asi hodně stará, proběhlo Sallovi hlavou. Když knihu otočil, všiml si, že úplně dole je drobným písmem vyrytý nějaký nápis, ale nedokázal jej přečíst. Na hřbetu knihy bylo zlatým písmem napsáno Historie Wellesie. Zážitek z tržiště si nechá pro sebe. Neměl zájem na tom, aby se mu někdo vysmíval. Jediný komu to řekne bude Bartoll, rozhodl se.

            „Salle! Pojď dolů, je večeře!“ zavolala Anna. Rychle vyskočil, hodil knihu na stůl pod oknem a seběhl po schodech. Dřevěný jídelní stůl stál v přízemí vedle krbu, nad kterým visely jelení parohy. Sallovi se nikdy nelíbilo, že musí jíst v přítomnosti něčeho, co kdysi patřilo živému zvířeti. Nevyznával lov kvůli trofejím. Kolem stolu stálo pět židlí. Čtyři po stranách a jedna v čele, na které sedával otec.

„Tak jak bylo na trhu?“ zeptala se Anna. Sall si sedl naproti své sestře a usmál se. „Dobře.“

Našel jsi nějakou knížku?“

„Ano našel.“ Anna kývla a obrátila se k manželovi. „A co Yutan? Jak se mu daří?“

Yorik se pohodlně opřel a pozoroval svou ženu při prostírání večeře. „Myslím, že se mu daří dobře. Nestěžoval si a vypadal živě. Jsem rád, že mu vyšel jeho sen. Cestuje, poznává nové lidi... to si vždycky přál.“

„Ale chybí ti, viď?“

„Jistě. Dneska mi vyprávěl o městě. Možná by jsme tam mohli poslat Salla. Umí číst a je chytrej. Tady na farmě je mu to k ničemu. Co ty na to Salle?“ podíval se tázavě na syna.

„Já... nevím. Asi bych chtěl vidět město, jen bych se bál. Ztratil bych se tam.“

„Ale neztratil. Yutan by tě tam odvezl a Naya by se o tebe postarala. Pamatuješ si tetu Nayu, Salle?“

„Ano.“

Yorik se usmál a podíval se na Annu, která mezitím přinesla jídlo a posadila se vedle Lany.

„Kde je strýček?“ zeptal se Sall. „V krčmě. Vypráví zas ty svoje pohádky.“

            Po večeři, když Anna sklidila ze stolu, vešel do dveří Bartoll. Sall vstal od stolu a šel ho přivítat. „Strýčku, chtěl bych ti něco ukázat.“

„Chlapče, nech to na zítra. Jsem unavený,“ pohladil Salla po vlasech a šel se posadit do své houpací židle. Každý večer v ní usnul a do postele se přesunul až brzy k ránu. Sall zklamaně sklonil hlavu, popřál všem dobrou noc a šel do svého pokoje. Lehl si na postel a zíral do stropu. Přemýšlel o dnešním dnu, o muži na trhu a o zrzce. Myslel na její dlouhé vlasy a pihovatý nosík. Na její jasně modré oči. V uších mu zněl její smích. Nechápal, co se to s ním děje. Zaplavoval ho pocit štěstí při pouhé myšlence na zrzavou dívenku. Jak na ni vzpomínal, začal se usmívat a pomalu usnul.

            „Salle! Salle, pojď za mnou!“  uslyšel neznámý hlas. Hlas, který zněl jako hlas anděla. Otočil se a uviděl ji. Jen pár metrů od sebe. Její vlasy zářily a třpytily se jako hvězdy na nebi. Vyšel směrem k dívce. „Salle,“ zasmála se a zatočila se dokola. Sall ji se zájmem pozoroval a když se točila dokola, začal se smát také. Chytila ho za ruku a běhala kolem něj. Z ničeho nic se zastavila, udělala krok k němu a když stála přímo před ním, zašeptala: „Salle, vzbuď se...“ Sall se rychle posadil a otevřel oči. V tu chvíli ho oslnilo silné světlo a musel oči znovu zavřít. Promnul si obličej a pomalu je opět otevřel. Rozhlédl se po pokoji a jeho pohled ulpěl na knize ležící na stole. Z ornamentů na přední straně vycházel proud jasného bílého světla. Chvíli přemýšlel, jestli spí nebo je vzhůru. Posadil se na kraj postele a štípl se do nohy.

„Au!“ vykřikl. Takže jsem vzhůru... Zvědavě pozoroval světelné paprsky. Světla svíček a petrolejových lamp měla žlutou barvu a plápolala. Tohle světlo bylo přímé, bez jediného záchvěvu. Postavil se ke stolu a opatrně natáhl ruku. Strčil prsty do bílé záře, ale rychle je ztáhl zpět, protože ucítil podivné ledové mravenčení. Zkusil to znovu. Tentokrát potlačil pocit chladu a vložil do světla celou ruku. Pokusil se světlu zatarasit cestu, ale paprsky prošli zkz jeho dlaň. Podíval se na strop a uviděl odraz ornamentů. Vzal knihu do ruky a světlo zhaslo. Málem ji upustil, jak se lekl náhlé tmy. Chvíli jen tak nehybně stál. Pak zapálil svíčku a posadil se ke stolu. Opatrně si prohlížel knihu ve svých rukách. Otevřel ji na první straně, kde bylo ozdobným písmem napsáno to co na jejím hřbetu. Historie Wellesie. Otočil dál a začal číst. Neměl ani ponětí, kde je Wellesie ani kdo tu knihu napsal a jestli ta země vůbec existuje. Četl stránku po stránce, prohlížel si zvláštní obrázky a snažil se pochopit, odkud přišlo to tajemné světlo.

             Salla probudilo až chladné ranní slunce. Stále seděl u stolu nad svým pokladem, i když svíce už dávno dohořela.

„Dobré ráno, mladíku.“

Otočil se a za sebou uviděl Bartolla s hrnkem horkého čaje.

„Včera večer si mi chtěl něco ukázat, tak do toho.“

„Víš, strýčku, já už si to rozmyslel. Nějak mi to už nepřijde zajímavé.“

Bartoll zvedl obočí, zadíval se Sallovi do očí a zamračil se.

„Hmm, Salle... možná bych ti měl připomenout, že mě věřit můžeš. Nemusíš...“

„Já vím, já vím. Jen bych si to rád nechal pro sebe,“ přerušil ho Sall.

„Nu, dobrá. Kdyby sis to rozmyslel, přiď,“ otočil se a odcházel. Sall obrátil svou pozornost zpět ke knize.

„Viděl jsem to světlo,“ řekl Bartoll jako by se nic nedělo a odešel.

Sall se zarazil. Podíval se směrem ke dveřím a pak zas na knihu. Bleskurychle vyskočil a běžel za ním.

„Strýčku! Počkej!“

Bartoll se zastavil na schodech. „Ano?“ a usmál se.

„Já...“ odkašlal si. „...rád bych s tebou mluvil.“

Když přišli do pokoje, Sall se na okamžik zamyslel, jestli udělal správně, když si knihu od cizince vzal.

„Tak mi řekni, chlapče, odkud se vzala ta záře. Stačila škvíra pode dveřmi, aby osvětlila celou chodbu.“

Sall ukázal ke stolu.

„Wellesie.“ zašeptal Bartoll. Podíval se na chlapce a znovu na knihu. „Kde jsi ji vzal?“

„Nějaký muž na trhu...“

„Na trhu? Tys ji sehnal na trhu?“ udiveně se zasmál a pokračoval. „Jak ten muž vypadal?“

„No...měl dlouhý kabát a neviděl jsem mu do obličeje. Byl hodně vysoký a hubený. A měl u sebe svou dceru. Dívku s vlasy v barvě zapadajícího slunce.“

Rozhostilo se ticho. Sall se tázavě díval na strýce. Překvapilo ho, že zná jméno Wellesie. Co všechno o té zemi asi ví? Odkud ji zná? Proč mi o ní nikdy neřekl? Znal všechny jeho příběhy, ale tohle jméno z jeho úst nikdy neslyšel.

„Kde je Wellesie? A jak o ní víš?“

„Wellesie je naše země. Wellesie je jméno kontinentu,na kterém žijeme.Říkalo se mu tak dřív, vlastně ještě před válkou.“

„Jak tohle víš?“ vyhrkl Sall. Bartoll se usmál a posadil se na postel. Opřel si lokty o kolena a hlavu složil do dlaní.

„Když jsem byl mladý, bylo pro mě nepředstavitelné zůstat ve Wall Halle. Byl jsem jako ty. Neměl jsem moc kamarádů. Můj otec chtěl, abych převzal farmu, oženil se a měl děti. Chtěl, abych byl stejný jako všichni tady.“ Na okamžik se odmlčel. Prohrábl si prošedlé vlasy a narovnal se. „Ale já měl poněkud jiné plány. Jednou večer jsme se s otcem pohádali a já jsem utekl. Nevěděl jsem, kam mám jít ani co mám dělat. Chtěl jsem vidět svět za lesem, města a nové lidi, takže... vyrazil jsem do lesa. Ušel jsem několik mil, když se začalo stmívat. Nikdy by mě nenapadlo, že ty lesy jsou tak obrovské. Zdálo se, že nemají konce. Měl jsem pocit, že kdybych se otočil a chtěl se vrátit, ztratím se. Netušil jsem, kde z lesa vylezu ani jak se dostanu do města.“ opřel se o zeď za postelí a zhluboka se nadechl. „Začal jsem se bát. Tenkrát se vyprávělo spoustu historek o zdivočelých lidech, kteří zabijí každého, kdo se k lesu jen přiblíží. Schoulil jsem se u stromu a snažil se zapomenout na všechno špatné. V duchu jsem se otci omlouval a prosil ho o odpuštění.“ Sall potichu naslouchal a vstřebával každé Bartollovo slovo.

„Co všechno si se v té knize dočetl?“

„Četl jsem jen prvních pár stran, protože jsem usnul. Ale připadalo mi to všechno jako pohádka.“

„Povídej.“

„No... bylo tam o tom, jak to tady vypadalo předtím než přišli lidé. O krajině a přírodě. O zvířatech a těch, co tu žili...“

„Lidé Země.“

Sall kývl a dodal: „Co se stalo, když jsi byl v tom lese?“

„Na chvíli jsem usnul. Najednou mě probudila modrá záře. Vyskočil jsem a rozhlédl se kolem sebe. V tom se přede mnou objevila vysoká postava v dlouhém plášti.“

„Strážce!“

„Ano! Výborně pamatuješ si mé vyprávění. Neviděl jsem mu do obličeje. Všechno kolem modře zářilo. Za strážcem stálo několik obrovských vlků. Zdálo se, že na něco čekají. Muž se otočil a odcházel. Snažil jsem se s ním navázat kontakt, promluvit s ním, ale nebyl jsem schopný vydat ze sebe ani hlásku. Tak jsem šel za ním. Přesně věděl, co dělá. A věděl, že ho následuji. Pohyboval se s jistotou a neuvěřitelnou lehkostí mezi padlými kmeny a vyvrácenými kořeny. Pak se z ničeho nic zastavil několik metrů přede mnou a otočil se. Máchl rukou a zmizel. Modrá záře zhasla a já uviděl v dálce světla. Světla Wall Hallu.“

„Ukázal ti cestu domů?!“ Bartoll kývl a zadíval se Sallovi do očí.

„Přečti si tu knihu Salle. Najdeš v ní odpovědi na své otázky. Ten, kdo ti ji dal, měl jistě vážný důvod k tomu, abys ji dostal zrovna ty,“ vstal a popošel ke dveřím.

„Strýčku?“

„Ano chlapče?“ řekl ve dveřích.

„Řekni mi, prosím, odkud znáš všechny své příběhy? Odkud víš o Wellesii?“

Bartoll sklonil hlavu a odkašlal si. „Všechno se jednou dozvíš. Není kam spěchat.“ a odešel. Sall dlouho hypnotizoval zavřené dveře. Nechápal, proč mu Bartoll neodpověděl. Proč mu tají svoji minulost.

            Sall seděl za stolem a pozoroval svět za oknem. Vál silný vítr, který proháněl po šedivém nebi mraky. Postupně tmavly a vířily čím dál rychleji. Po chvíli už na okno dopadaly první velké kapky. Rozpršelo se a na střechu rytmicky bubnoval déšť. Na statku nebylo co dělat, a tak měl volno. Otevřel knihu a začal číst znovu od začátku.

 

 

---