Návštěva

3

           

 

 

            Večer,když všichni seděli u stolu po večeři se Yorik zadíval na svého syna.

„Salle, rád bych věděl, jestli bys chtěl na jaře odejít do města. Já vím, že už jsme o tom mluvili, ale chtěl bych, aby ses rozhodnul.“ Sall se překvapeně zavrtěl v židli.

„Nečekal jsem, že už letos.“

„Už nejsi dítě a ve městě tě toho ještě dost naučí. Mluvil sem o tom s Yuttanem. No, vlastně on sám to navrhl. Až po zimě přijedou obchodníci, bratr by tu měsíc zůstal a pak tě odvedl k tetě. Co si o tom myslíš ty?“

„Jestli mě tu nebudete potřebovat, tak souhlasím.“

Otec kývl a usmál se na něj.

„Bude se nám všem moc stýskat“ dodala Anna. Bartoll do Salla pod stolem dloubl, aby jej následoval. Oba vstali od stolu naráz.

„Kam jdeš?“ zaptala se matka.

„Půjdu se strýčkem do krčmy. Rád si poslechnu posledních pár příběhů, než odjedu. Neboj, vrátíme se brzy.“ ujistil ji.

„Tak jdeš?“ zavolal Bartoll ode dveří. Sall se rozloučil a vyběhl ke strýci. V rychlosti na sebe hodil kabát. Ani si nezavázal boty. Věděl, že nejdou do krčmy, ale netušil, co mu chce strýček ukázat. Dohodli se už odpoledne, když společně pracovali ve stáji.

            Šli rychle a celou cestu mlčeli. Když se Bartoll zastavil, stáli před domem, který byl na kraji vesnice. Přesněji řečeno, byl postaven o kus dál, mimo ni. Ve chvíli, kdy se zastavili, otevřeli se dveře a z nich vystoupila mladá žena. Světlé vlasy měla spletené do drdolu a ve tváři měla dva dolíčky, které se vytvořily na jejích červených tvářích, když se usmála.

„Pojďte dál, Ather na vás už čeká.“

Vešli do předsíně a svlékli si kabáty.

„Klidně běžte nahoru, přinesu vám něco na zahřátí.“  popohnala je paní domu. Vyšli do druhého poschodí a Bartoll zaklepal hned na první dveře. Nikdo se neozýval, tak to zkusil znovu.

„Dále!“

Vešli do místnosti, kterou osvětlovala pouze záře ohně plápolajícího v krbu, vedle něhož stálo veliké křeslo. Seděl v něm starý muž, bílé vlasy mu sahaly až po ramena, plnovous měl spletený do dlouhého tenkého copu. Když vstoupili do pokoje, zvedl oči od jedné ze svých knih, kterých byly plné police. Prudce ji zavřel a odložil na stolek.

„Budete tam stát dlouho?“ Mávnutím ruky jim pokynul, aby se posadili. Sundal si brýle a začal je otírat jemným ubrouskem.

„Athere, rád bych ti představil Salla.“ Ather si chlapce pozorně prohlédl a pak se lehce usmál.

„Těší mě. Představoval jsem si tě poněkud jinak. Kolik je ti let?“

„Šestnáct.“

Ather kývl, podíval se na Bartolla a řekl: „Víš, jsi trošku mladší než jsem doufal.“ Když viděl, že to Salla zasáhlo, dodal: „Ale jistě že to nevadí, na věku nezáleží, souhlasíš se mnou, viď. No, dáme si čaj?“ V tu chvíli se otevřeli dveře a vešla dívka, která je uvedla dovnitř.

„Má vnučka Maya.“ vysvětlil Ather jen tak mimoděk. Maya odložila tác na stůl a do každého ze tří hrnků nalila voňavý čaj. Sall pozoroval, jak se horká pára spojuje, vytváří ve vzduchu jemné vlnky a zase se ztrácí. Dívka se na něho usmála a odešla.

„Můžu se na něco zeptat?“ vypadlo z něj.

„Budu hádat, ano?“ Ather nečekal na souhlas a pokračoval. „Chceš vědět, jak jsem věděl, že Maya vejde, že? Hm...řekněme intuice? Teď si s tím nelam hlavu.“

„Salle pamatuješ, jak jsem ti vyprávěl o svém útěku z domu?“ přerušil je Bartoll. „Neřekl jsem ti, že jsem o tom všem s někým mluvil.“ Chlapec se na něho tázavě podíval.

„U lesa stál Ather. Nikdy předtím jsme spolu nemluvili, ale on tam čekal na mě.“

Stařec vyprávěl, co se tenkrát stalo. Jak z lesa vyšel malý chlapec, bílý jako stěna a velmi vyděšený.

„Proč jste tam šel?“

„Nevím. Prostě jsem to věděl.“

Sall se zmínil o knize, kterou získal na tržišti. Ather sebou prudce trhl. „Máš ji tady?“

„Ano mám. Strýc říkal, že by jste ji jistě rád viděl.“ Vytáhl balíček převázaný režným provázkem a vybalil z něho kožený svazek, který mu podal. Stařec si ji pozorně prohlížel. Prsty přejížděl po kožených deskách, když narazil na drobný nápis na zadní straně.

„Nedokázal jsem ho přečíst,“ podotkl Sall.

Ather si nasadil brýle, pomalu vstal a došel ke skříni vedle okna. Z jednoho z mnoha šuplíků vytáhl kulaté vypuklé sklo. Vrátil se do svého křesla a skrze sklo zkoumal nápis.

„Co je to?“

„Zvětšující sklo. Když se skrz něj podíváš, uvidíš věci větší než jsou.“

„Přečtete to? Co je tam napsáno“

„Nespěchej.“ zasmál se Ather. Sall se trochu zastyděl za svou zbrklost.

„Wellesia moll et nattarei. V překladu to znamená Wellesie bude svobodná.“

„Co je to za jazyk?“

„Tímhle jazykem se dorozumívali první osadníci s lidmi Země. Nějak spolu přece museli komunikovat, nemyslíš? Osadníci nebyli moc vnímaví, mnohem snažší pro ně bylo naučit se jednoduchý základní jazyk, než poslouchat vnitřní hlas.“ Na chvíli se odmlčel, napil se čaje a se zájmem se zadíval na Salla. „Zajímalo by mě, co znamená, že máš tu knihu zrovna ty.“ Zamračil se a odložil zvětšovací sklo na hromadu knih narovnaných na sebe. Zaklonil se a pohodlně opřel svá stará záda do křesla a pokračoval. „Lidé Země nechodí do vesnic, vyhýbají se nám. Kvůli tomu, abys ji dostal, jeden ze Strážců opustil les... hm…časem na to snad přijdeme.“

„Je pozdě,měli bychom jít.“ Vstoupil Bartoll do jejich rozhovoru. „Chlapče jdi napřed, ještě tu něco dořešíme.“ Sall neochotně vstal, rozloučil se a vyšel z pokoje. Zavřel za sebou a nalepil ucho na dveře, když v tom ho Maya vzala za rameno. Leknutím nadskočil. „Já....“

„Dáš si něco dobrého na cestu?“ zeptala se. Nezdálo se, že by se zlobila, věčně se usmívala, takže bylo těžké poznat, co si myslí. Sall byl zklamaný, že z rozhovoru ve vedlejší místnosti nic neuslyší. Sešel po schodech dolů. Dívka mu podala šálek černé husté tekutiny.

„Pozor, je ještě horká.“

„Hezky to voní, co je to?“

Mrkla na něj. „Uvidíš.“

Po chvilce se napil a ucítil v ústech neznámou, lehce nahořklou, ale i přesto sladkou chuť.

„Za mořem tomu říkají čokoláda. Trvalo dlouho než dostala tuhle podobu. Chutná?“

„Ano, děkuji.“

„Tak jdeme?“ Bartoll se objevil tak nepozorovaně, až se chlapec zakuckal. Strýc ho poplácal po zádech a podal mu kabát. Bylo už pozdě. Silně se ochladilo, ale Salla hřála čokoláda a příjemný pocit výjímečnosti.

„O čem jste mluvili?“

„Seš moc zvědavej. Nemusíš přece vědět všechno.“ Sall si zvedl límec a zastrčil do něho bradu.

„A neurážej se.“  Zasmál se pobaveně strýc.

            Když dorazili domů, celá rodina už spala. Bartoll se posadil do svého křesla a rychle usnul. Sall si lehl do postele a zachumlal se do přikrývky. Pozoroval stíny na stropě a ještě dlouho přemýšlel nad tím, co mu řekl starý muž. Všechno má svůj důvod. Jaký důvod asi má, že knihu mám zrovna já?

 

---