Domů

Domů

            Pomalu se začala stahovat mlha.

„Řekněme,že máme před sebou ještě tak tři hodiny cesty...“ na okamžik se odmlčel. „a jestliže se bude takhle rychle smrákat...no nevím.Proto jsme vyšli tak brzo,aby se nám tohle nestalo.Sakra.“

Sall se Yutanovu zaklení lehce pousmál,ale nic neříkal.

„Chlapče,copak?Na co myslíš,hm?“popoháněl ho k odpovědi.Mladík pokrčil rameny,jakoby chtěl dát najevo,že se nechce k otázce vyjadřovat,ale po chvilce se rozhovořil.

„Já nevím.Mám zvláštní pocit,byl jsem tak dlouho mimo domov a teď...“

„Dlouho?“zasmál se strýc. „Byl si pryč jenom půl roku!“

„Tobě se to zdá jako okamžik,jenže mně ne.Co když se za tu dobu něco stalo?“

„Salle,neblbni.Hele,těšíš se domů?“ ani nečekal na odpověď. „Těšíš,tak co.“

Yutan se zastavil.Natáhl ruku před Salla,čímž mu dal najevo,aby zůstal stát.

„Co se děje?“

„Pššt!!!“zašeptal Yutan.Přikrčil se k zemi a naslouchal okolním zvukům.Slyšel šustění listů,jak do nich narážel jemný podzimní větřík,vpravo od silnice do spadaného listí zavrtal zobák drobný ptáček hledající červy a ve větvích přeskakovaly veverky.Najednou se ozval ostrý pískot.Oba se chytili za uši.Ohlušující hvízdání se nedalo ignorovat.Začala se jich zmocňovat ostrá bolest pronikající skrz uši a v hlavě tvořila vířící změť neidentifikovatelných zvuků.Yutanovi se podlomila kolena,nebyl schopen se pohnout.Sall si bleskově strhl šátek z krku a ovázal si ho kolem uší.Pokusil se strýce podepřít a zvednout,když v tom zvuk ustal a z křoví vyskočilo několik mužů.Sallovi se motala hlava a nedokázal rozeznat ostřejší kontury.Muži kolem dvojce vytvořili kruh a vytáhli meče.Yutan přemohl silnou bolest hlavy a okamžitě vyskočil.

„Salle uteč!“vykřikl a z vaku na zádech vytáhl svůj meč a dlouhou dýku.

„Nenechám tě tady!Puč mi zbraň!“

Yutan popadl Salla za rameno jako by byl malé dítě a mrštil jím směrem do lesa.Chlapec odletěl několik metrů do hustého stromoví a uhodil se hlavou o kmen.Nedokázal pochopit,kde vzal strýc najednou tak nelidskou sílu.

Ze silnice se ozývalo řinčení mečů a Yutanovo volání : „Utíkej!“.Sall se pokusil vstát,ale znovu se mu zatočila hlava.Na okamžik se posadil,když v tom zaslechl praskání větviček.Zaostřil a spatřil,jak se k němu blíží jeden z útočníků.Opřel se o strom za sebou a vyškrábal se na nohy,otočil se a začal utíkat.Nohy se mu třásly,ale snažil se nezpomalit.Neotáčel se a běžel stále vpřed,pod nohy se mu pletly větve a dlouhé kořeny.Několikrát upadl,roztrhal si oblečení kůži na dlaních.Přibližně po míli běhu upadl obličejem k zemi a nebyl schopen vstát.Pomalu se mu zavíraly oči,do nosu nasál čerstvou vůni vlhké hlíny a spadaného jehličí.

DOPLNIT ČÁST O BOJI YUTANA S BARBARY

Když se Sall probudil, byla tma. Netušil, kde je ani co se vlastně stalo. Posadil se a ucítil pálení na rukou. Rozhlížel se ve tmě a začal přemýšlet. Vzpomněl si na strýce, stouply mu slzy do očí, ale dokázal svůj smutek ovládnou a potlačit. Opatrně vstal, oklepal ze sebe špínu a otřel si vlhké dlaně o košili. Najednou se mezi stromy objevila slabá modrá záře. Čím bylo světlo blíže, tím bylo intenzivnější. Sall rychle zamrkal a štípl se do ramene, aby se ujistil, že nespí. V modrém oparu se zjevila vysoká postava. Stála několik metrů před ním, pak se otočila a kráčela pryč jakoby ho vyzývala, aby ji následoval. Ani chvíli se nerozmýšlel a vyrazil za ní.

„Počkej!“ vykřikl, ale nic se nestalo. Postava se sunula lesem, jako by plula pár centimetrů nad zemí. Sallovi se pletly pod nohy rozvrácené kořeny, kameny a větve, kodrcal mezi širokými kmeny stromů, ale postava před ním postupovala nepřetržitě kupředu, bez jediného škobrtnutí. Najednou se bytost zastavila a otočila čelem k němu. Sall se zarazil a pokusil se rozeznat její záměr. Postava se tyčila do výšky jako maják, byla vysoká osm, možná devět stop, zahalena v dlouhém plášti tmavě vínové barvy s kápí přes hlavu, která zakrývala její tvář. „Strážce,“ zašeptal. Jeho hlas se rozplynul ve vlhkém nočním vzduchu jako pára stoupající z hrnku horkého čaje. Zpoza stromů se vynořilo asi osm vlků. Sallovi se rozšířily zornice. Nikdy v životě neviděl tak velká zvířata. Vlci měli huňatou stříbřitou srst a v kohoutku měřili dobrých pět stop.

            Vzduch byl v tu chvíli těžký, skoro nedýchatelný. Vítr se zastavil a rozhostilo se neskutečné ticho. Vlci se posadili v kruhu kolem Strážce a Salla. Chlapec se ztěžka nadechl a polkl. Opustila ho síla a nemohl se hnout z místa. Napadlo ho, že udělal chybu, když Strážce následoval. V jeho nitru zněl hlas, který říkal, aby se otočil a utekl. Postupně sílil až začal křičet uteč!!! Najednou světlo zhaslo. Ocitl se sám v naprosté tmě. Roztřásly se mu kolena. Zavřel oči a čekal. V hlavě se mu míhaly myšlenky na smrt. Začínal se v duchu loučit se svou rodinou i Bartollem, vzpomněl si na Yutana a doufal, že alespoň on je v pořádku, i když si nedokázal představit, že by byl sám schopen porazit tlupu barbarů. Nevědomky se usmál, když se mu vybavil obrázek sestřičky, jak čeká na zápraží.

Vyděsilo ho, když na tváři ucítil závan teplého větru a rychle otevřel oči. Modrá zář se vrátila a Strážce teď stál přímo před ním, předkloněný tak, aby jejich obličeje byly ve stejné úrovni. Sallovi na čele vyrazil ledový pot. Vnímal, jak Strážce pomalu dýchá. Chlapec očima sledoval záhyby na hladkém plášti. Zdálo se mu, že ho bytost očichává, ale nechápal, proč to dělá. Postava se narovnala, ustoupila o několik kroků zpět a rozmáchla dlouhými pažemi. U lidí by toto gesto vypadalo směšně, ale Strážce při něm působil velkolepě, snad až posvátně. Modré světlo začalo pomalu bělat a jak se postupně měnilo, ze stínů lesa se vynořily tvary i barvy a v bílém světle se objevili lidé, kteří se zaujetím pozorovali vystrašeného Salla. Záře nevycházela z jediného bodu, ale rozprostírala se všude kolem, jako by ve vzduchu poletovalo tisíce miniaturních lucerniček.

Chlapcovy oči kmitaly z místa na místo, rychle oddychoval a silně se potil. Dav se rozestoupil a úzkou uličkou se pomalu blížila mladá štíhlá žena s dlouhými, lehce zvlněnými, černými vlasy, v nichž se třpytilo několik stříbrných pramenů. Měla na sobě krátkou sukni, boty ke kolenům, oboje z kůže, vršek zdobený zvláštním namodralým kovem, dalo by se říci, že je to část jakéhosi brnění, ale v boji zřejmě nebylo moc užitečné. Přes ramena jí vlál dlouhý tmavý plášť sepnutý sponou, která byla Sallovi povědomá. Za pasem se jí pohupovala pochva meče, bohatě zdobená ornamenty. Zastavila se a tiše si ho prohlížela. Konečně se odvážil pohnout a otočil se čelem k ní. Vypadala, že ji jeho odvaha zaskočila. Přivřela oči a z pochvy vytáhla svůj meč. Na jeho čepely se zablýskla dlouhá hladká rýha, podél níž byl drobný nápis. Pomalu Salla obcházela a poklepávala si přitom mečem o lýtko pravé nohy.

„Vítej Salle, synu statkáře z Wall Halle,“ její hlas hladil jeko vůně medovníků. Byl sladký a vlídný a jemu se při jejích slovech neuvěřitelně rychle ulevilo. Začal se rozhlížet a teprve teď si všiml, že všechny stromy jsou veliké. Ne, to nebylo to správné označení. Obrovské, ohromné. Jejich kmeny měly v průměru několik metrů, dokonce nedaleko stál jeden, jehož průměr byl podle chlapcova odhadu asi dvacet metrů. Rozvětvené koruny byly zaplněny množstvím malých chýší. Nahoru vedly schody vystavěné kolem kmenů, lana a lehké žebříky, pár chatek bylo spojeno houpacími mosty. Kořeny vystupovaly z půdy, zvedaly se nad její úroveň a tvořily desítky malých můstků, po kterých se plazily popínavé rostliny. Sallovi se údivem pootevřela ústa.

Žena dala Strážci pokynem ruky najevo, že může jít. Ten sklonil hlavu a společně se smečkou vlků zmizel mezi stromy. Tmavovláska zvedla ruku a lehkým pohybem mladíkovi přivřela čelisti, zamrkal a upřel na ni svůj pohled. Napadlo ho, že by měl možná něco říct. Zhluboka se nadechl.

„Já...no...odkud mě znáte?“ vykoktal ze sebe a v zápětí si uvědomil, že mohl vymyslet něco lepšího, jeho otázka zněla příliš hloupě. Dav začal řídnout a lidé, po tom co zjistili, že tu není nic zajímavého, se pomalu rozcházeli. Žena zasunula meč, vzala Salla za ruku a chtěla ho odvést, ale Sall stál jako přikovaný. Otočila se k němu. Její  vlasy se rozevlály a Salla ohromil jejich zářivý lesk.

„Pojď,“ usmála se a přesvědčila ho jemným stiskem dlaně. Sallovy kroky byly po namáhavé noci těžké, lehce napadal na pravou nohu. Ani jeden z nich nemluvil, po chvilce se dívka zastavila a podívala se k nebi.

„Je hezky,viď?“. Nechápavě se na ní zadíval. Nevěděl, proč ho dovedli až sem a proč se s ním zrovna teď ta žena chce bavit o počasí. Pokývala hlavou, jako by věděla, že je zmatený.   

„Proč ste mě sem přivedli?“

„Jsi příliš zvědavý, na vysvětlování bude ještě spoustu času. Posaď se,“ ukázala směrem na dřevěnou lavici, která byla připevněna k jednomu kmenu.

            Posadili se, Sall se opřel o strom a chtěl se zeptat na mnoho věcí,ale tmavovláska přerušila tok jeho myšlenek.

„Dovol, abych se ti představila. Moje jméno je Kyrra Ma-Anni,“ řekla a lehce při tom mávla rukou. Chtěl zareagovat, ale skočila mu do řeči. „Předpokládám, že ti to nic neříká, takže budu pokračovat. Strážce jsi poznal sám, zřejmě díky té knize, co jsi po cestě sem vytratil.“ Sall rychle prohledal záprsní kapsy svého kabátu a zjistil, že knihu opravdu ztratil.

„Jak...“

„Nech mě mluvit,ano?“ nečekala na odpověď. „Přivedli jsme tě k nám,protože...“ na chvíli se odmlčela a lehce sklonila hlavu. Překvapila ho náhlá změna jejího chování, protože doteď působila velmi sebevědomě. Její hlas se prohloubil a to, co dodala, zaznělo odněkud zhlouby jejího nitra. „...protože potřebujeme tvoji pomoc.“ Sall s sebou trhl, jako by ho ta slova probudila z lehkého dřímání. Nadechl se, aby něco řekl, ale Kyrra ho opět přerušila.

 „Myslím, že jsi unavený, nemám pravdu? Ukážu ti, kde budeš pro dnešek spát,“ vstala a vyšla směrem ke středu vesnice. Sall zakroutil hlavou, dohonil ji a postavil se přímo před ni.

„Nemohla bys...“

„Nech to na zítřek, ano?“ řekla sladkým hlasem. Sall pochopil, že žádné protesty nemají smysl.

Vystoupali po schodech do rozložité koruny jednoho z obydlených stromů. Prošli prvním patrem. Široké silné větve podpíraly podloží z dřevěných trámů. Zezdola vypadaly všechny domky jako mrňavé chajdy, ale ve skutečnosti byly domy několik pater vysoké, prorostlé větvemy a po stranách obrostlé mechem. Když vyšli do třetího poschodí, Kyrra se zastavila.

„Tak prosím,“ pokynula rukou směrem ke dveřím a dala tím chlapci najevo, že má vstoupit. Sall vzal za kliku, Kirra se otočila a chystala se k odchodu, ale ještě dodala: „A ošetři si to rozříznuté chodidlo, než se ti to zanítí.“

„Co? O čem to...“ nestihl dokončit větu, protože dívka mezitím odešla. Podíval se dolů na nohy a teprve teď si všiml, že nemá pravou botu.

Když otevřel dveře, oslnila ho krása, jakou by si nikdy se svou skromnou fantazií neuměl představit. Po stěnách se plazily popínavé rostliny nejrůznějších odstínů zeleně, na kterých bylo množství drobounkých poupátek. Splývaly po stěnách a zastiňovaly okna. Naproti němu stála velká postel. Nalevo od postele, přímo pod oknem, stálo kamenné vědro s čistou vodou. Sall si svlékl kabát, košili a oboje přehodil přes čelo postele.

            Klekl si k vědru a ponořil ruce do vody. Čekal, že bude ledová, ale byla příjemně vlažná. Jak si namočil dlaně, ucítil pálení a tiše zasyčel. Prohlédl si sedřenou kůži a začal dlaně drhnout o sebe, aby se zbavil nečistot. Vzpomněl si na to, co Kyrra říkala o jeho chodidle. Posadil se do tureckého sedu a pravou nohu si opřel o stehno. Chodidlo měl obalené hlínou. Pomalu ji začal stírat, když po chvíli ucítil štiplavou bolest. Namočil si prsty a přejížděl jimi po rozbolavěné patě, na které se otevírala hluboká rána dlouhá asi tři palce. Vzdal to a nohu si celou namočil do džberu. Rána pálila, jak se do ní dostávala čistá voda.

            Sall si nevšímal drobných škrábanců na obličeji a na nohou, které si udělal, jak utíkal lesem. Lehl si na postel ve špinavých roztrhaných kalhotech a usnul.

„Co budeme dělat?“ ozvalo se z protější strany stolu. „Neumí ani pořádně utíkat. Jsi si jistá, že je to zrovna tenhle kluk?“

„Už není dítě. Můžeme ho hodně naučit,“ Kyrra měla pevný sebejistý tón a dala muži jasně najevo, že bavit se dál na toto téma je naprosto zbytečné. „A Terricku, ano, jsem si jistá.“ dodala a jízlivě se na něho usmála.

U dlouhého stolu sedělo patnáct lidí. V jeho čele seděla jediná žena, Kyrra. Postavila se a pomalu začala přecházet po místnosti. Na bocích se jí pohupovala krátká sukně s několika rozparky. Její svalnaté, ale přesto štíhlé nohy vypadaly i ve vysokých botách velmi křehce. Havraní vlasy se leskly v záři bílých krystalů stojících na stole. Nikdo nepromluvil. Všichni věděli, že Kyrra usilovně přemýšlí. Konečně se zastavila. Opřela se dlaněmi o stůl a přejela očima všechny v místnosti.

„Musíme přijmout fakt, že jeho pomoc prostě potřebujeme. Rozhodla jsem se... Terricku, naučíš ho zacházet s mečem a ostatními sečnými zbraněmi.“ Terrick se zamračil, ale Kyrra ho nenechala protestovat. Upřela svůj pohled na muže naproti němu. Přesto, že jeho věk nedosahoval více jak třiceti let, měl bílé vlasy i obočí. Modré oči svítily na dokonale oholené tváři a na jeho čele nebyla jediná vráska.

„Medigene?“ muž zvedl pohled od škvíry v desce stolu, kterou doteď pozoroval, jakoby se ho tento rozhovor vůbec netýkal. „Tvoje bude práce s lukem.“

            Terrick se rázně odsunul od stolu, až se jeho židle skácela k zemi a vydal se ke dveřím.

„Kam jdeš!?“ křikla na něho.

„Nebudu se zúčastňovat týhle debaty. Ty víš, že sem nesouhlasil, aby sme ho sem přivedli. A taky dobře víš, jak nás může všechny ohrozit! Jsi hloupá! Dala jsi v šanc životy nás všech, protože si myslíš, že ten kluk nám může pomoct...dokázali by sme to sami! Vždycky jsme se o sebe dokázali 

postarat, tak proč ne teď? Hm? Proč?“ jak mluvil, bylo vidět, jak se mu vztekem napínají valy na

těle. Terrick byl vysoký, dobře stavěný muž se širokými rameny. Z jeho kaštanově hnědých očí šlehaly plameny, cítil se podvedený a uražený, že nemůže sám obstarat bezpečnost svojí vesnici.

Nakrátko ostříhané vlasy odhalovaly několik jizev na lebce a zároveň obrazec vytetovaný na pravé straně jeho hlavy. Ornamenty začínající na zátylku se stáčely nahoru kolem ucha a zasahovaly až ke spodní čelisti.

„Sám víš proč,“ odpověděla klidným tichým hlasem. Z jeho očí čišila zuřivost. Prudce se otočil a odešel.

Kyrra krátce sledovala zavírající se dveře. Když zaklaply, vzdychla a pokračovala.

„Dobrá, tak kdo se ujme Terrickova úkolu? Lazzy?“ mladík se usmál a pokýval hlavou. Jeho celé jméno znělo Lazzaros, ale nikdo mu od dětství neřekl jinak než Lazzy.

„Zbytek si ještě promyslím, ale doufám, že nikdo z vás se Sallovi nebude stranit a že mu budete nápomocni,“ Nečekala na odpověď, protože to považovala za samozřejmost. „Teď běžte.“

Posadila zpět na své místo. Starší muž, jediný, kdo zůstal, položil svou ruku na její. Kyrra zvedla oči.

„Nějak se nám to rozpadá,“ smutně se usmála.

„Neboj se. Terrick zmoudří, až uvidí nějaké pokroky. Znáš ho, je příliš impulzivní a ty...“

„A já co?“ zeptala se ostřejším hlasem, ale starce to neodradilo. Zazubil se jako malý chlapec, který vidí poprvé nahou ženu a pokračoval.

„A ty jsi ho urazila,“ nadechovala se, aby mohla oponovat, ale nenechal ji. „Zakázala jsi mu to, co považuje za správné. Vzala si mu smysl života. Chce bojovat. A bude bojovat. Teď bohužel možná i s tebou.“

„Smysl života? Může se přece oženit a mít děti jako všichni normální muži.“

Stařík se jí upřeně zadíval do očí. Jeho už tak vrásčité čelo se zamračilo.

„Neoženil se kvůli tobě.“ poznamenal.

„O to se ho nikdo neprosil.“ odsekla. Napřímil svá stará záda, opřel se o opěradlo židle a ruce položil před sebe.

„Jsem upřímný. Nic víc,“ Kyrra se zastyděla za svůj tón hlasu.

„Já vím Ballishi. A za to ti děkuji,“ věděla, že on jediný jí řekne pravdu za všech okolností. Věřila mu. A věřila mu bez výjimky. 

„Měla bys jít spát, zítra bude náročný den.“ Kývla a společně se vydali ke dveřím.