Den s odezvou.

Jediná hvězda pro tolik lidí; vždyť se za chvíli na nebi neudrží a spadne do mumraje, který se nejspíš vynořil z chodníku, z něhož ještě po horkém dni sálalo teplo. Jen tak. Co se vlastně dá dělat po deváté hodině, když jedním trhnutím se všecky televize vypínají?

Kostov se prodíral davem, i když - byla to jeho volba - mohl se lidem vyhýbat. Podél pobřeží šuměla pouze voda, co narážela na vylidněnou pláž. Tmavomodrá barva místy křečovitě obarvená světlem z uliček, jak se zář agresivně rozšplouchla do dálky. A hudba v této končině utichla, že se promísila do vln. Voda ji spolkla.

S očima upřenýma k obloze, kde se na něj úpěnlivě dívala jen jedna hvězda, šel po hlavní tepně a když mu někdo náhodou spadl na hrudník, zamumlal cosi nesrozumitelného a už byl dva kroky za srážkou. Možná: uhni z cesty a nebo také promiňte, což se nedalo poznat, protože ústa otvíral poskrovnu, dalo by se říct, že skoro vůbec. A z tváře nebylo úplně jasné, zda je z lidských překážek unavený, naštvaný a jestli je vůbec vnímá.

Hlavou mu probíhaly myšlenky jako lidé zvenčí. Některé měl možnost po kontaktu, po nárazu s nimi zvednout a bohulibě se jimi obírat. A ostatní myšlenky si zamumlaly něco, co není pro nás důležité vědět a odešly se schovat, aby se zas sami od sebe pozvaly v jiný čas.

Náhle trhnul hlavou. Počala s mužem, který se z několika pádných důvodů nehodil do davu, nesměle koketovat myšlenka ? nejen, že mu zkazila nynější náladu. Věděl, že selhání panovalo i na jeho straně: má po noci.

Blázne, copak si opravdu myslíš, že vzhlížíš k něčemu teprve objevenému sám? Měl sto chutí se okřiknout, ale nebyl s to to udělat. Musel by nahlas. Kdyby byl poodešel, vypletl se z těch ohavných chobotů, směl by zařvat z plna hrdla.

Samozřejmě si to nemyslím, že ? ? A proč by to tak nemohlo být? Zatraceně; podívej se kolem sebe. Jsem jiný, snažil se seč mu síly stačily, aby si nikdo na něj nedovoloval; ničit mu jeho sny, přání.

Nejsem jiný. Vím, že jsem stejný zbabělec jako ten, co si právě kupuje pohled se zátokou, na které je rozvalená nahá žena. A přitom nevědomky očima pochválil onu ženu, jež se najednou stala koloritem zdejšího klimatu. Její precizně vypracované proporce byly spoře osvětleny jednou ze žárovek, kterou vlastnil stánek s cetkami a mimojiné i s fotografiemi, které si kupovali turisté, aby zaslali krásný pozdrav od houpavého moře plné soli. Lámali gesta o sto šest. Z povzdálí vypadalo úsilí, které vynaložili na koupi nějakého suvenýru jako pantomima šťastného pierota.

Druhý den bylo nebe beze zbytku vyjedené. Těžké bílé šmouhy se ze včerejška odtáhly jinam. Kostov skákal mezi bílými lehátky a slunečníky připomínajíc spíše bílou podložku, kterou hyzdilo několik pestrých teček. Profukoval slabý vítr, který měl za úkol rozpálená těla alespoň trochu kropit.

Pozastavil se až u konce, kde byly služby hotelů roztroušeny a poloprázdno. Tam si vítr foukal silněji, neboť se o nikoho nezadrhával ? jen o vlny. O pár metrů dál ležela žena. Ňadra se nadzdvihávala v rytmu jejího tichého dechu. Patrně spala.  

Kopnutím do vody narušil její směr, který následující vlna hned napravila. Čin ho nesmírně osvěžil. Když se otočil, pestré kopečky už neležely na zemi, ale jejich nositelka ospale mžourala na výtržníka. A mlčela.

"Voda je celkem teplá."

"Ano?"

"A je tu moc lidí. Asi mají dovolenou."

"Asi ano."

"Půjdete se koupat?"

"Ráda!"

Kostov si ležérně kecl vedle její osušky. Hlasitě vydechl a jeho kulaté břicho kleslo. Uvědomil si, že slečna byla podobná té z pohlednice.

Navečer pomalými krůčky a značně znavený vstoupil mezi lidi. Aby zbytečně moc nepodléhal. Sám sobě.