Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJáchym
25. 07. 2005
4
0
4377
Autor
Manon2
Jáchym
„No, jestli se nemůžete shodnout, kam jet, tak já mám návrh.“, odmlčím se a sleduji, zda mě aspoň někdo vzal na zřetel. No nic, pokračovala jsem.
„S táborem jsme na celodenní výlet chodili na Jáchym … je to kousek od Lipové, kde je i parádní zámek. Na Jáchymu bychom mohli přespat, jestli byste chtěli nějaký vzrůšo. Je to tam fakt strašidelný.“
„Strašidelný.“, zopakuje po mně Iva.
„Úplně hrůzostrašný, o Jáchymu se traduje spousta pověstí. Kdysi tam prý bylo starobylé keltské pohřebiště, a o několik století později se tam ubytoval poustevník Jáchym, co tam někam zakopal poklad, jenomže pak zapomněl, kam ho ukryl a celý šílený lítal po tamních lesích a hledal ho, až se dočista zbláznil. A teď… teď tam prý straší. Docela nedávno se nějací dva muži rozhodli kapli zrekonstruovat. Práci však nedokončili, protože jednoho dne pracovali až do setmění a rozhodli se tam přespat. Krátce po půlnoci však přiběhli do vesnice, vystrašení a vylekaní. S nikým o tom, co se tam stalo nechtěli mluvit a jeden z nich dokonce skončil na psychiatrii.“
„A tam chceš abychom spali?“, přihodí své věčné připomínky Vítek.
„To jsou jenom povídačky … ale fakt je, že přes husté lesy tam nikdy nepronikne slunce, kaplička uprostřed lesů, na člověka tam padne tíseň, i během dne jsem se tam bála jít sama vyčůrat, vždycky se mi rozbušilo srdce a stáhnul žaludek. Já vám nevím … chtěla bych tam přespat, taková zkouška odvahy. Je u toho i křížová cesta. Jen si to představte – kaple a křížová cesta uprostřed temného lesa! Můžeme tam klidně rozdělat oheň.“, vyprávím se zaujetím a pozoruji reakce ostatních.
Možná jsem to se strašidelnými historkami přehnala. Vítek na mě hledí svým věčně zkoumavým pohledem, Iva se tváří vylekaně z představy, že by na takovém místě měla strávit noc a Honza se pobaveně usmívá, zřejmě ho žádné babské povídačky neděsí.
„Tak co? Berete to?“
„Já nevím, co když tam fakt straší.“, děsí se Iva.
„Neboj, bude to pěkný výlet, užijeme si to a jede nás hodně, tak se nemusíme ničeho bát.“
„Tak já jsem tedy pro, ale rozhodně nespím na kraji!“, přihodí si a souhlasně pokyvuje hlavou.
„Dobře, a vy kluci?“
„A tak jo, proč ne …“, k naší „expedici Jáchym“ se připojí i Vítek.
„Honzo?“
„No, když jedete všichni, tak přeci nebudu trhat partu. Pořádně toho Jáchyma postrašíme! Vezmu foťák a uděláme exkluzivní snímky strašidla … nebo rovnou najdeme ten zakopaný poklad. Ještě ho nikdo nenašel, ne?“
„Ne, nenašel …“, ujistila jsem ho.
Inu, výlet byl naplánován. Léto se nacházelo uprostřed rozpuku a my, mladí a neohrožení cestovatelé za dobrodružstvím, se vydali s plnou polní za krásami Šluknovského výběžku, kde se vrch Jáchym nacházel.
V Lipové jsme se zprvu kochali líbezností polorozpadlého zámku a rozradostněni objevením Zámeckého rybníku se ponořili do chladné vody. Během parného dne ledová koupel přišla věru vhod.
„A víte co pro takovou chvíli mám?!“, zvolal náhle Honza při válení se na travnatém břehu rybníka.
„Co?“, zeptala se Iva a Vítek se potulně usmíval, zřejmě věděl, co Honza urputně hledá ve své dvacetikilové krosně, kterou jsme měli tu čest osobně potěžkat.
S velkou grácií poté vyzdvihl do vzduchu dvoulitrovou Pet-láhev vína.
„Ty máš s sebou chlast?“, lámala jsem se smíchy: „Ty bez toho alkoholu prostě nemůžeš žít, co?“
„Ale no tak, ještě řekni, že si nedáš?“
„Bude dost zteplalý v tomhle vedru.“
„Právě že ne, přes noc jsem ho nechal v mrazáku zmrznout až na ledovou kostku a teď … olalá … vychlazené víno se může podávat.“
Pro překvapení všech z krosny vytáhl ještě čtyři umělohmotné kelímky a všem hojně nalil rubínově zbarveného moku. Atmosféra byla pro vínové opojení jako stvořená. Romantické pozadí se zámkem a malebný rybník. Nabídka na osvěžení se lahodným vínem ve stínu stoleté lípy se neodmítá.
Nálada byla vážně úžasná, jsme dobří kamarádi a rozhovor rozhodně nevázl.
Kolem sedmé podvečerní hodiny jsem zavelela: „Jestli tam chceme dojít ještě za světla, tak musíme vyrazit, ať stihneme nasbírat dřevo na oheň a něco si uvařit.“
„Tak ale dopij to svoje víno, přeci nebudeme plýtvat.“, rozhodl Honza a já uspokojila jeho podivné přání.
V momentě jsme se oblékli, sbalili si svoje věci a posbírali odpadky, co po nás ve vyleženém důlku ve trávě zbyly.
„Je to ještě daleko?“, zoufala si Iva.
„Kdepak, je to jenom kousek, ale musíme pohnout, nerada bych tam šla po tmě.“ , přestože jsem byla příjemně připitá vínem, v žaludku mě tížil každý ušlý krok směrem k Jáchymu. Že by strach? Po nenáročné procházce po modré turistické značce z Lipové jsme narazili na rozcestník. Jedna šipka směřovala k vrcholu (471, 7 m. n. m.) a druhá ukazovala na Lobendavu. Zastavili jsme se u rozcestníku. Jako bychom se báli promluvit, i neustále hlučící Honza kupodivu nic neblekotal. Stáli jsme tam tiše a nehnuti, obklopeni tmavým a hustým lesem, zahaleni v šeru.
„Tak jdem.“, přerušila jsem děsivý klid.
„A nevrátíme se raději k tomu zámku, tam bychom taky mohli přespat a na Jáchym se vrátit až za světla.“, navrhla Iva, dlouho bych se přemlouvat nenechala.
„Tady se snad někdo bojí.“, posmíval se Vítek.
„Je to jenom kousek, Ivko.“, sama jsem vykročila do stále více ztemnělého lesa.
„Hele, a jak se vlastně Jáchym dostal k tomu bohatství?“, optal se mě Vítek během stoupání.
„Jáchymův pán byl loupežník a on mu dělal správce na jeho hradu. Hrad byl ale do základů vypálen nepřáteli, ještě před tím se ale stihl Jáchym skrýt v tajné komnatě, kde bylo ukryto veškeré pánovo bohatství. Když boj utichl, tak se snažil najít svého pána, jenomže nadarmo. Jeho poklad proto odnesl a zakopal. Po nějaké době se mu zjevil prý svatý Jáchym a přivedl ho na cestu poustevníka. Lidé z okolí ho měli rádi, léčil, znal spousty bylinek a všem místním lidem pomáhal. Na jeho počest právě pojmenovali tenhle kopec Jáchymovým vrchem. A taky se říká, že se jednou po několika letech se svým pánem setkal a chtěl mu bohatství vrátit, ale on odmítl … “
„Podivín ten jeho pán.“, prohlásil Honza.
„Jasný, ale pověsti jsou jinačí, prý ten poklad zakopal a nemohl ho už najít, až se z toho zbláznil. Zlý jazykové … člověk neví, čemu pak má věřit … na každém šprochu pravdy trochu, přeci … hele, počkejte na mě, já vytáhnu baterku, je celkem špatně vidět.“, sáhla jsem do pravé postranní kapsy mého batohu a vytáhla pováleční baterku, co používala již moje babička. I přes notné stáří bezproblémově fungovala, ještě doma jsem ji zkoušela.
„Sakra.“, zaklela jsem.
„Co je?“, optala se polekaná Iva.
„Baterka, ještě doma svítila, ale teď … už nesvítí. Ty určitě máš baterku, viď?“, spoléhala jsem na svědomitou kamarádku.
„Jasný, počkej … na … ale nevím, jestli bude fungovat, jsou tam starý baterie.“, podávala mi ji s těmito slovy.
„Dík ….“, zkusila jsem ji rozsvítit, ale ani záblesk světla nevydala.
„Asi už budou vybitý, tak tam zkusíme dát ty moje baterie, ty jsou nový.“, chvíli jsme téměř pod vrcholem šaškovali s baterkami, ale zbytečně, nepodařilo se nám je přivést do chodu.
„Tak to je jedno, jsme skoro pod vrcholem, já tu mám nějaký svíčky, tak je můžeme zapálit tam.“, řekla jsme a vydali se směrem vzhůru po úzké lesní pěšince mezi prastarými stromy.
Kaple nebyla do poslední chvíle vidět, najednou jsme stáli před ní a ani nevěděli, kde se tu vzala.
„Vypadá to tu jinak, než si pamatuji.“, řekla jsem a každému dala do ruky jednu svíčku.
„Jdeme na průzkum dovnitř.“
„Já tedy rozhodně nikam nejdu.“, jančila Iva.
„Tak to tu budeš muset zůstat sama. A bacha na Jáchyma.“, postrašil ji Honza.
„Nechoďte nikam!“, volala na nás, když jsme otvírali dveře kaple.
„No tak počkejte!“, zařvala a spěchala za námi.
„Hej, tys mi sfoukl svíčku, no tak Honzo, to není vtipný!“, zařvala jsem poměrně hystericky na svého přítele.
„Já? Já ne.“, bránil se.
„Mně se to tu nelíbí, pojďte ven, prosííím.“, úpěla Iva.
„Puč mi zapalovač, Vítku.“
„Já ho nechal venku.“
„Ach jo … nějaký vandalové to tu počmárali … koukejte, samý satanistický znaky a tři šestky, hovada. Vsaďte se se mnou, že tu dělají satanisté obřady.“, postěžoval si Honza a vše důkladně dokumentoval fotoaparátem.
„Satanisté?“, hrozila se Iva.
„Klid, teď tu žádný nejsou.“
„Hele, pojďte radši posbírat nějaký to dřevo a udělat oheň.“, navrhla jsem a těšila se, až z té děsivé kaple zmizím.
Venku už vládla neproniknutelná tma a nebylo vidět téměř na krok.
„Taky jste mohli vzít baterky.“, nadávala Iva na kluky.
Se svíčkou v ruce jsme se vydali hledat dříví, nebyl to těžký úkol, byli jsme obklopeni hustým lesem se spoustou chroští.
Iva se mě držela poblázněně za rukáv a odmítala se pustit.
„Taky se tak bojíš?“, zazněl její hlas do tmy.
„Měla jsem pravdu, je to tu děsivý, viď? Radši se mě ale pusť, jinak žádný dřevo nenasbíráme.“
„To tedy razantně odmítám. Aaauuu!“, zaječela a už mě stahovala k zemi, čekal mě tvrdý dopad na nějaký kámen. Svíčky nám tím pádem zhasly.
„Au, au.“, zoufala si.
„Jsi celá?“
„Ne, moje noha, au, asi jsem si ji zlomila.“, rozplakala se a já nevěděla, co dělat.
„Zkusíš vstát?“, nejspíš trochu neurvale jsem ji tahala ze země.
„Nech mě, au, copak nevidíš, že to bolí?“
„Nevidím ani ň, jestli sis toho ještě nevšimla, tak je tu tma. Dojdu pro kluky, odnesou tě.“
„Ne, nenechávej mě tu samotnou, co když si pro mě přijde Jáchym!“
„Vzpamatuj se, žádný duchové nejsou! Jsou to jenom babské povídačky. Počkej tu.“
„Nééé, pomóóóc, nikam nechoď! Vrať se!!!“, ječela za mnou tak, až přilákala kluky.
„Co se stalo?“
„Ivka spadla a má asi zlomenou nohu, nemůže vstát.“
Společnými silami jsme ji odnesli k batohům, kde bylo jakžtakž světlo od spousty zapálených svíček, co jsem tu rozprostřela. Ta noha vypadala dost zle, celá otekla a zfialověla. Chudák Iva skučela a nadávala, proč s námi jezdila.
„Jsem se na celý ten váš Jáchym mohla vysrat!“
„Neblázni, my za to nemůžeme.“, konejšil ji Honza.
„Zavolám sanitku, aby pro nás přijeli a my nějak musíme zkusit sejít dolů, sem se nedostanou.“, z batohu jsem vyndala mobilní telefon.
„Není signál. Sakra. Zkusím to tu nějak obejít, třeba někde bude.“, chodila jsem kolem kaple, do lesa jsem si netroufla, ale žádný signál jsem nezachytila.
„No tak to je dobrý, musíme jít prostě dolů a teprve tam zavolat.“, při představě cesty hrůzostrašným lesem se mi rozklepaly ruce, ani kluci a Iva nevypadali tímto nápadem nadšeni.
„V téhle tmě se tam zabijeme všichni.A ke všemu ani nechci vidět, jak ji odneseme až dolů, je to hrozně úzká cesta.“
„Já vím, ale nic jiného nám nezbývá.“, zoufala jsem si.
„A já taky nechci jít teď ve tmě.“, vzlykala Iva.
„A to tu chceš zůstat se zlomenou nohou?“
„Tak jí můžeme dát dlahu. V nemocnici by jí stejně jinak nepomohli, dali by jí sádru a tím by to haslo, ani žádný tišící prostředky, to vím, ségra si nedávno zlomila ruku. Mám tu obvaz.“
„Tak jo, najdeme nějaký rovný klacky.“, souhlasila jsem.
„Ale někdo tu se mnou počkejte, já se sama bojím.“
„Já tu zůstanu.“, nabídla jsem se.
Kluci předtím stihli nanosit nějaké dříví a chrastí. V improvizovaném ohništi vytvořeného ze tří kamenů jsem zhotovila něco vzdáleně podobného vatře. Pomocí podpalovače jsem rozžehla oheň.
„A budiž světlo.“, pronesla jsem k posmutnělé Ivě.
Velké slzy se jí kutálely po jemné tváři, ale žár ohně ji zřejmě uklidňoval.
Honza s Vítkem se vrátili za okamžik.
„Konečně zúročím své zkušenosti nabité v mladém zdravotníkovi.“, špásoval Honza a poměrně šikovně ji nohu obvázal i s přiloženými dvěmi klacky po stranách dolní končetiny, tedy přesněji lýtka, protože Iva si stěžovala na bolest holenní kosti.
„Dobrý?“, optala jsem se ji po neodborném lékařském zákroku. Přikývla hlavou a zdála se být mnohem klidnější.
„Hele, mě napadlo, že bych se mohl vydat dolů a zavolat záchranku, pak bych je sem mohl aspoň navigovat.“, navrhnul Vítek.
„Vždyť to tu ani neznáš a bez světla?!.“, zapochybovala jsem.
„Tak za pokus nic nedám.“
„Nesmysl, sám prostě nepůjdeš.“, ukončila jsem ten planý rozhovor.
„Tak se mnou může jít Honza.“
„A to nás tu necháte samotné?“, obávala se Iva.
„To je prostě blbost. Končím tuhle diskusi. Raději si uvaříme něco k jídlu. Mám tu fazole v chilli omáčce, co vy na to?“
Ani jsem nečekala na jejich souhlas, připravila si kotlík a dala ho i s fazolemi na oheň. Ohřáli se rychle a my mohli po dlouhém dni konečně pozřít něco teplého.
„Mohli bychom si vyprávět strašidelný příběhy.“, udeřila jsem na špatnou strunu.
„Jen to.“, zaskučela Iva.
„Dneska už ne, prosím, já už toho mám dost, stačí mi zlomená noha.“
„Souhlasím.“, vzdala jsem své plány.
„Já bych šla spát.“, povzdychla si a nikdo neodporoval, bylo toho na nás za jeden den opravdu příliš.
„Tak ale poslední fotečka před spaním, ať na vás mám památky, jestli vás v noci zabije Jáchym.“
„Ty jsi prdlej!“, smála jsem se a s ostatními pokojně pózovala.
Ivu jsme přikryli dekami, sami se zachumlali do spacáků a ulehli k spánku.
Dlouho jsme nemohla usnout a myslím, že ostatní na tom byli nejinak, což mi naznačovalo časté oddychování a převalování. Podřimovala jsem, a pak najednou upadla do totálního kómatického spánku.
Ráno mě probudil zpěv ptáků a svěží vzduch, jakoby včerejší tragická noc odvála s nočním větremněkam daleko. Zhluboka jsem se nadechla, prohlédla si kamarády, stále leželi na místě a pořád žili. Žádný Jáchym nás v noci nenavštívil. Vysoukala jsem se ze spacáku s potřebou močení. To, co jsem poté uzřela, bych nikomu nepřála. Naše věci byli rozházeny, kotlík se válel téměř u dveří do kaple, moje kalhotky a ponožky se povalovaly všude po zemi a mísili se s klukovými a Ivaninými věcmi.
„Hej, lidi, vstávejte.“, strkala jsem do ostatních.
„Co je?“, zamumlal rozespalý Vítek.
„Podívejte se, dělejte.“, ječela jsem.
Jakžtakž se zvedli na loktech a rozhlíželi se kolem.
„Moc vtipný, tos udělala ty, to je škoda, že mě to taky nenapadlo.“, odtušil Honza a spokojeně se zavrtal zpět do spacáku.
„Já to nebyla, poslouchej mě, tohle není prdel, jestli to udělal někdo z vás, tak se přiznejte, ale mě do toho netahejte.“, hysterie mě popadla za pačesy a cloumala se mnou všemi směry.
„Kdo to udělal? To je jedno, každopádně jste mi aspoň nemuseli vytahat spodní prádlo, to je fakt prasárna! Jestli mi bude něco chybět, tak si mě nepřejte.“
„Já to taky nerozházela.“, brání se Iva.
„Já vím, že ty ne, jak bys taky mohla, když máš zlomenou nohu. A jak jsi na tom vůbec, bolí tě pořád?“
„Docela jo.“, utrousila.
„Hej, kluci, přiznejte se. Honzo! Vítku!“, naléhala jsem a v koutku duše doufala, že to udělal ani jeden z nich. Lidská bestiálnost by mi přeci byla bližší než nějaký Jáchym.
„Tak teď mě vážně poslouchej, já jsem to NE-U-DĚ-LAL!“, slabikoval mi Honza tak věrohodně, až jsem mu uvěřila. Vím, že si rád tropí z lidí srandu, ale takhle daleko by zajisté nezašel.
„Vítku.“, toužila jsem zaslechnout i jeho doznání.
„Fakt ne, já to taky nebyl.“
„Takže, když to z nás nikdo neuděl, tak já tady odmítám strávit jedinou minutu navíc. Balím se a padám odsud.“
„Dobrý nápad.“, uznali všichni a ve spěchu sbírali svoje věci.
Kluky ještě napadlo udělat pro Ivu sedátko a mohli jsme vyrazit.
„Počkej, já si ještě vyfotím tu kapli za světla zevnitř.“, zdržoval Honza.
„Dělej!“, zaječela jsem na něho.
„Hej, pojďte sem!“, zvolal na nás z kaple.
„Honem!“
Nenechali jsme se dlouho pobízet a s Vítkem přispěchali za Honzou.
„Nenechávejte mě tu.“, volala bezútěšná Iva.
„Co je?“,optala jsem se ho.
„Ta svíčka, večer jsem ji tu nechal hořet a podívejte, pořád ještě hoří.“
„To není možný, nemohla hořet celou noc.“, namítl Vítek.
„To já přece vím.“
„Že jo si ji teď zapálil a jenom nás strašíš.“, zkoušela jsem prokouknout jeho fígle.
„Tak si mě klidně prohledej, ani u sebe nemám zapalovač, večer mi došel plyn!“
„To je pravda.“, přitakal Vítek.
„Tak dost, já odsud okamžitě mizím.“, vyjekla jsem a spěchala ven. Kluci mě nenechali dlouho čekat a utíkali za mnou.
Posadili jsme Ivu na sedátko a urychleně sešlapovaly úzkou pěšinku skrz strašidelný les.
Ani nedokážu popsat tu nesmírnou úlevu, když jsme se ocitli v dosah civilizace. Spokojenost zaplnila moji duši a klidně jsem si oddechla, i přes slabé chvění v končetinách.
S Ivou vše dopadlo dobře, zavolali jsme záchrannou službu a saniťáci byli velice spoluúčastní, vyprávěli jsme jim o záhadách, které jsme na Jáchymu zažili.
„To jste tedy hrdinové, že jste tam spali, místní by to nikdy nenapadlo, to místo je strašidelné a plné záhad.“, řekl nám jeden a my se nevzmohli na nic jiného než souhlasné přitakání.
„Ale stálo to za to, máme plno exkluzivních fotek, že jo?“, zavtipkoval Honza.
„Tak to pochybuji, ty vám nevyjdou, uvidíte.“
„Kdepak, mám kvalitní foťák.“, pyšnil se.
Saniťák odevzdaně pokýval hlavou a ani se nesnažil odporovat, bylo mu jasné, že se fotografie nepodaří vyvolat. A měl pravdu. Po vyvolání nás všechny šimral nepříjemný pocit v podbřišku, ze třiceti snímků vyšlo jenom deset – všechny se stejným zobrazením – tma a divné šmouhy.
„Jsem holt zapomněl zapnout blesk,“, snažil se o racionální vysvětlení Honza.
„No, jestli se nemůžete shodnout, kam jet, tak já mám návrh.“, odmlčím se a sleduji, zda mě aspoň někdo vzal na zřetel. No nic, pokračovala jsem.
„S táborem jsme na celodenní výlet chodili na Jáchym … je to kousek od Lipové, kde je i parádní zámek. Na Jáchymu bychom mohli přespat, jestli byste chtěli nějaký vzrůšo. Je to tam fakt strašidelný.“
„Strašidelný.“, zopakuje po mně Iva.
„Úplně hrůzostrašný, o Jáchymu se traduje spousta pověstí. Kdysi tam prý bylo starobylé keltské pohřebiště, a o několik století později se tam ubytoval poustevník Jáchym, co tam někam zakopal poklad, jenomže pak zapomněl, kam ho ukryl a celý šílený lítal po tamních lesích a hledal ho, až se dočista zbláznil. A teď… teď tam prý straší. Docela nedávno se nějací dva muži rozhodli kapli zrekonstruovat. Práci však nedokončili, protože jednoho dne pracovali až do setmění a rozhodli se tam přespat. Krátce po půlnoci však přiběhli do vesnice, vystrašení a vylekaní. S nikým o tom, co se tam stalo nechtěli mluvit a jeden z nich dokonce skončil na psychiatrii.“
„A tam chceš abychom spali?“, přihodí své věčné připomínky Vítek.
„To jsou jenom povídačky … ale fakt je, že přes husté lesy tam nikdy nepronikne slunce, kaplička uprostřed lesů, na člověka tam padne tíseň, i během dne jsem se tam bála jít sama vyčůrat, vždycky se mi rozbušilo srdce a stáhnul žaludek. Já vám nevím … chtěla bych tam přespat, taková zkouška odvahy. Je u toho i křížová cesta. Jen si to představte – kaple a křížová cesta uprostřed temného lesa! Můžeme tam klidně rozdělat oheň.“, vyprávím se zaujetím a pozoruji reakce ostatních.
Možná jsem to se strašidelnými historkami přehnala. Vítek na mě hledí svým věčně zkoumavým pohledem, Iva se tváří vylekaně z představy, že by na takovém místě měla strávit noc a Honza se pobaveně usmívá, zřejmě ho žádné babské povídačky neděsí.
„Tak co? Berete to?“
„Já nevím, co když tam fakt straší.“, děsí se Iva.
„Neboj, bude to pěkný výlet, užijeme si to a jede nás hodně, tak se nemusíme ničeho bát.“
„Tak já jsem tedy pro, ale rozhodně nespím na kraji!“, přihodí si a souhlasně pokyvuje hlavou.
„Dobře, a vy kluci?“
„A tak jo, proč ne …“, k naší „expedici Jáchym“ se připojí i Vítek.
„Honzo?“
„No, když jedete všichni, tak přeci nebudu trhat partu. Pořádně toho Jáchyma postrašíme! Vezmu foťák a uděláme exkluzivní snímky strašidla … nebo rovnou najdeme ten zakopaný poklad. Ještě ho nikdo nenašel, ne?“
„Ne, nenašel …“, ujistila jsem ho.
Inu, výlet byl naplánován. Léto se nacházelo uprostřed rozpuku a my, mladí a neohrožení cestovatelé za dobrodružstvím, se vydali s plnou polní za krásami Šluknovského výběžku, kde se vrch Jáchym nacházel.
V Lipové jsme se zprvu kochali líbezností polorozpadlého zámku a rozradostněni objevením Zámeckého rybníku se ponořili do chladné vody. Během parného dne ledová koupel přišla věru vhod.
„A víte co pro takovou chvíli mám?!“, zvolal náhle Honza při válení se na travnatém břehu rybníka.
„Co?“, zeptala se Iva a Vítek se potulně usmíval, zřejmě věděl, co Honza urputně hledá ve své dvacetikilové krosně, kterou jsme měli tu čest osobně potěžkat.
S velkou grácií poté vyzdvihl do vzduchu dvoulitrovou Pet-láhev vína.
„Ty máš s sebou chlast?“, lámala jsem se smíchy: „Ty bez toho alkoholu prostě nemůžeš žít, co?“
„Ale no tak, ještě řekni, že si nedáš?“
„Bude dost zteplalý v tomhle vedru.“
„Právě že ne, přes noc jsem ho nechal v mrazáku zmrznout až na ledovou kostku a teď … olalá … vychlazené víno se může podávat.“
Pro překvapení všech z krosny vytáhl ještě čtyři umělohmotné kelímky a všem hojně nalil rubínově zbarveného moku. Atmosféra byla pro vínové opojení jako stvořená. Romantické pozadí se zámkem a malebný rybník. Nabídka na osvěžení se lahodným vínem ve stínu stoleté lípy se neodmítá.
Nálada byla vážně úžasná, jsme dobří kamarádi a rozhovor rozhodně nevázl.
Kolem sedmé podvečerní hodiny jsem zavelela: „Jestli tam chceme dojít ještě za světla, tak musíme vyrazit, ať stihneme nasbírat dřevo na oheň a něco si uvařit.“
„Tak ale dopij to svoje víno, přeci nebudeme plýtvat.“, rozhodl Honza a já uspokojila jeho podivné přání.
V momentě jsme se oblékli, sbalili si svoje věci a posbírali odpadky, co po nás ve vyleženém důlku ve trávě zbyly.
„Je to ještě daleko?“, zoufala si Iva.
„Kdepak, je to jenom kousek, ale musíme pohnout, nerada bych tam šla po tmě.“ , přestože jsem byla příjemně připitá vínem, v žaludku mě tížil každý ušlý krok směrem k Jáchymu. Že by strach? Po nenáročné procházce po modré turistické značce z Lipové jsme narazili na rozcestník. Jedna šipka směřovala k vrcholu (471, 7 m. n. m.) a druhá ukazovala na Lobendavu. Zastavili jsme se u rozcestníku. Jako bychom se báli promluvit, i neustále hlučící Honza kupodivu nic neblekotal. Stáli jsme tam tiše a nehnuti, obklopeni tmavým a hustým lesem, zahaleni v šeru.
„Tak jdem.“, přerušila jsem děsivý klid.
„A nevrátíme se raději k tomu zámku, tam bychom taky mohli přespat a na Jáchym se vrátit až za světla.“, navrhla Iva, dlouho bych se přemlouvat nenechala.
„Tady se snad někdo bojí.“, posmíval se Vítek.
„Je to jenom kousek, Ivko.“, sama jsem vykročila do stále více ztemnělého lesa.
„Hele, a jak se vlastně Jáchym dostal k tomu bohatství?“, optal se mě Vítek během stoupání.
„Jáchymův pán byl loupežník a on mu dělal správce na jeho hradu. Hrad byl ale do základů vypálen nepřáteli, ještě před tím se ale stihl Jáchym skrýt v tajné komnatě, kde bylo ukryto veškeré pánovo bohatství. Když boj utichl, tak se snažil najít svého pána, jenomže nadarmo. Jeho poklad proto odnesl a zakopal. Po nějaké době se mu zjevil prý svatý Jáchym a přivedl ho na cestu poustevníka. Lidé z okolí ho měli rádi, léčil, znal spousty bylinek a všem místním lidem pomáhal. Na jeho počest právě pojmenovali tenhle kopec Jáchymovým vrchem. A taky se říká, že se jednou po několika letech se svým pánem setkal a chtěl mu bohatství vrátit, ale on odmítl … “
„Podivín ten jeho pán.“, prohlásil Honza.
„Jasný, ale pověsti jsou jinačí, prý ten poklad zakopal a nemohl ho už najít, až se z toho zbláznil. Zlý jazykové … člověk neví, čemu pak má věřit … na každém šprochu pravdy trochu, přeci … hele, počkejte na mě, já vytáhnu baterku, je celkem špatně vidět.“, sáhla jsem do pravé postranní kapsy mého batohu a vytáhla pováleční baterku, co používala již moje babička. I přes notné stáří bezproblémově fungovala, ještě doma jsem ji zkoušela.
„Sakra.“, zaklela jsem.
„Co je?“, optala se polekaná Iva.
„Baterka, ještě doma svítila, ale teď … už nesvítí. Ty určitě máš baterku, viď?“, spoléhala jsem na svědomitou kamarádku.
„Jasný, počkej … na … ale nevím, jestli bude fungovat, jsou tam starý baterie.“, podávala mi ji s těmito slovy.
„Dík ….“, zkusila jsem ji rozsvítit, ale ani záblesk světla nevydala.
„Asi už budou vybitý, tak tam zkusíme dát ty moje baterie, ty jsou nový.“, chvíli jsme téměř pod vrcholem šaškovali s baterkami, ale zbytečně, nepodařilo se nám je přivést do chodu.
„Tak to je jedno, jsme skoro pod vrcholem, já tu mám nějaký svíčky, tak je můžeme zapálit tam.“, řekla jsme a vydali se směrem vzhůru po úzké lesní pěšince mezi prastarými stromy.
Kaple nebyla do poslední chvíle vidět, najednou jsme stáli před ní a ani nevěděli, kde se tu vzala.
„Vypadá to tu jinak, než si pamatuji.“, řekla jsem a každému dala do ruky jednu svíčku.
„Jdeme na průzkum dovnitř.“
„Já tedy rozhodně nikam nejdu.“, jančila Iva.
„Tak to tu budeš muset zůstat sama. A bacha na Jáchyma.“, postrašil ji Honza.
„Nechoďte nikam!“, volala na nás, když jsme otvírali dveře kaple.
„No tak počkejte!“, zařvala a spěchala za námi.
„Hej, tys mi sfoukl svíčku, no tak Honzo, to není vtipný!“, zařvala jsem poměrně hystericky na svého přítele.
„Já? Já ne.“, bránil se.
„Mně se to tu nelíbí, pojďte ven, prosííím.“, úpěla Iva.
„Puč mi zapalovač, Vítku.“
„Já ho nechal venku.“
„Ach jo … nějaký vandalové to tu počmárali … koukejte, samý satanistický znaky a tři šestky, hovada. Vsaďte se se mnou, že tu dělají satanisté obřady.“, postěžoval si Honza a vše důkladně dokumentoval fotoaparátem.
„Satanisté?“, hrozila se Iva.
„Klid, teď tu žádný nejsou.“
„Hele, pojďte radši posbírat nějaký to dřevo a udělat oheň.“, navrhla jsem a těšila se, až z té děsivé kaple zmizím.
Venku už vládla neproniknutelná tma a nebylo vidět téměř na krok.
„Taky jste mohli vzít baterky.“, nadávala Iva na kluky.
Se svíčkou v ruce jsme se vydali hledat dříví, nebyl to těžký úkol, byli jsme obklopeni hustým lesem se spoustou chroští.
Iva se mě držela poblázněně za rukáv a odmítala se pustit.
„Taky se tak bojíš?“, zazněl její hlas do tmy.
„Měla jsem pravdu, je to tu děsivý, viď? Radši se mě ale pusť, jinak žádný dřevo nenasbíráme.“
„To tedy razantně odmítám. Aaauuu!“, zaječela a už mě stahovala k zemi, čekal mě tvrdý dopad na nějaký kámen. Svíčky nám tím pádem zhasly.
„Au, au.“, zoufala si.
„Jsi celá?“
„Ne, moje noha, au, asi jsem si ji zlomila.“, rozplakala se a já nevěděla, co dělat.
„Zkusíš vstát?“, nejspíš trochu neurvale jsem ji tahala ze země.
„Nech mě, au, copak nevidíš, že to bolí?“
„Nevidím ani ň, jestli sis toho ještě nevšimla, tak je tu tma. Dojdu pro kluky, odnesou tě.“
„Ne, nenechávej mě tu samotnou, co když si pro mě přijde Jáchym!“
„Vzpamatuj se, žádný duchové nejsou! Jsou to jenom babské povídačky. Počkej tu.“
„Nééé, pomóóóc, nikam nechoď! Vrať se!!!“, ječela za mnou tak, až přilákala kluky.
„Co se stalo?“
„Ivka spadla a má asi zlomenou nohu, nemůže vstát.“
Společnými silami jsme ji odnesli k batohům, kde bylo jakžtakž světlo od spousty zapálených svíček, co jsem tu rozprostřela. Ta noha vypadala dost zle, celá otekla a zfialověla. Chudák Iva skučela a nadávala, proč s námi jezdila.
„Jsem se na celý ten váš Jáchym mohla vysrat!“
„Neblázni, my za to nemůžeme.“, konejšil ji Honza.
„Zavolám sanitku, aby pro nás přijeli a my nějak musíme zkusit sejít dolů, sem se nedostanou.“, z batohu jsem vyndala mobilní telefon.
„Není signál. Sakra. Zkusím to tu nějak obejít, třeba někde bude.“, chodila jsem kolem kaple, do lesa jsem si netroufla, ale žádný signál jsem nezachytila.
„No tak to je dobrý, musíme jít prostě dolů a teprve tam zavolat.“, při představě cesty hrůzostrašným lesem se mi rozklepaly ruce, ani kluci a Iva nevypadali tímto nápadem nadšeni.
„V téhle tmě se tam zabijeme všichni.A ke všemu ani nechci vidět, jak ji odneseme až dolů, je to hrozně úzká cesta.“
„Já vím, ale nic jiného nám nezbývá.“, zoufala jsem si.
„A já taky nechci jít teď ve tmě.“, vzlykala Iva.
„A to tu chceš zůstat se zlomenou nohou?“
„Tak jí můžeme dát dlahu. V nemocnici by jí stejně jinak nepomohli, dali by jí sádru a tím by to haslo, ani žádný tišící prostředky, to vím, ségra si nedávno zlomila ruku. Mám tu obvaz.“
„Tak jo, najdeme nějaký rovný klacky.“, souhlasila jsem.
„Ale někdo tu se mnou počkejte, já se sama bojím.“
„Já tu zůstanu.“, nabídla jsem se.
Kluci předtím stihli nanosit nějaké dříví a chrastí. V improvizovaném ohništi vytvořeného ze tří kamenů jsem zhotovila něco vzdáleně podobného vatře. Pomocí podpalovače jsem rozžehla oheň.
„A budiž světlo.“, pronesla jsem k posmutnělé Ivě.
Velké slzy se jí kutálely po jemné tváři, ale žár ohně ji zřejmě uklidňoval.
Honza s Vítkem se vrátili za okamžik.
„Konečně zúročím své zkušenosti nabité v mladém zdravotníkovi.“, špásoval Honza a poměrně šikovně ji nohu obvázal i s přiloženými dvěmi klacky po stranách dolní končetiny, tedy přesněji lýtka, protože Iva si stěžovala na bolest holenní kosti.
„Dobrý?“, optala jsem se ji po neodborném lékařském zákroku. Přikývla hlavou a zdála se být mnohem klidnější.
„Hele, mě napadlo, že bych se mohl vydat dolů a zavolat záchranku, pak bych je sem mohl aspoň navigovat.“, navrhnul Vítek.
„Vždyť to tu ani neznáš a bez světla?!.“, zapochybovala jsem.
„Tak za pokus nic nedám.“
„Nesmysl, sám prostě nepůjdeš.“, ukončila jsem ten planý rozhovor.
„Tak se mnou může jít Honza.“
„A to nás tu necháte samotné?“, obávala se Iva.
„To je prostě blbost. Končím tuhle diskusi. Raději si uvaříme něco k jídlu. Mám tu fazole v chilli omáčce, co vy na to?“
Ani jsem nečekala na jejich souhlas, připravila si kotlík a dala ho i s fazolemi na oheň. Ohřáli se rychle a my mohli po dlouhém dni konečně pozřít něco teplého.
„Mohli bychom si vyprávět strašidelný příběhy.“, udeřila jsem na špatnou strunu.
„Jen to.“, zaskučela Iva.
„Dneska už ne, prosím, já už toho mám dost, stačí mi zlomená noha.“
„Souhlasím.“, vzdala jsem své plány.
„Já bych šla spát.“, povzdychla si a nikdo neodporoval, bylo toho na nás za jeden den opravdu příliš.
„Tak ale poslední fotečka před spaním, ať na vás mám památky, jestli vás v noci zabije Jáchym.“
„Ty jsi prdlej!“, smála jsem se a s ostatními pokojně pózovala.
Ivu jsme přikryli dekami, sami se zachumlali do spacáků a ulehli k spánku.
Dlouho jsme nemohla usnout a myslím, že ostatní na tom byli nejinak, což mi naznačovalo časté oddychování a převalování. Podřimovala jsem, a pak najednou upadla do totálního kómatického spánku.
Ráno mě probudil zpěv ptáků a svěží vzduch, jakoby včerejší tragická noc odvála s nočním větremněkam daleko. Zhluboka jsem se nadechla, prohlédla si kamarády, stále leželi na místě a pořád žili. Žádný Jáchym nás v noci nenavštívil. Vysoukala jsem se ze spacáku s potřebou močení. To, co jsem poté uzřela, bych nikomu nepřála. Naše věci byli rozházeny, kotlík se válel téměř u dveří do kaple, moje kalhotky a ponožky se povalovaly všude po zemi a mísili se s klukovými a Ivaninými věcmi.
„Hej, lidi, vstávejte.“, strkala jsem do ostatních.
„Co je?“, zamumlal rozespalý Vítek.
„Podívejte se, dělejte.“, ječela jsem.
Jakžtakž se zvedli na loktech a rozhlíželi se kolem.
„Moc vtipný, tos udělala ty, to je škoda, že mě to taky nenapadlo.“, odtušil Honza a spokojeně se zavrtal zpět do spacáku.
„Já to nebyla, poslouchej mě, tohle není prdel, jestli to udělal někdo z vás, tak se přiznejte, ale mě do toho netahejte.“, hysterie mě popadla za pačesy a cloumala se mnou všemi směry.
„Kdo to udělal? To je jedno, každopádně jste mi aspoň nemuseli vytahat spodní prádlo, to je fakt prasárna! Jestli mi bude něco chybět, tak si mě nepřejte.“
„Já to taky nerozházela.“, brání se Iva.
„Já vím, že ty ne, jak bys taky mohla, když máš zlomenou nohu. A jak jsi na tom vůbec, bolí tě pořád?“
„Docela jo.“, utrousila.
„Hej, kluci, přiznejte se. Honzo! Vítku!“, naléhala jsem a v koutku duše doufala, že to udělal ani jeden z nich. Lidská bestiálnost by mi přeci byla bližší než nějaký Jáchym.
„Tak teď mě vážně poslouchej, já jsem to NE-U-DĚ-LAL!“, slabikoval mi Honza tak věrohodně, až jsem mu uvěřila. Vím, že si rád tropí z lidí srandu, ale takhle daleko by zajisté nezašel.
„Vítku.“, toužila jsem zaslechnout i jeho doznání.
„Fakt ne, já to taky nebyl.“
„Takže, když to z nás nikdo neuděl, tak já tady odmítám strávit jedinou minutu navíc. Balím se a padám odsud.“
„Dobrý nápad.“, uznali všichni a ve spěchu sbírali svoje věci.
Kluky ještě napadlo udělat pro Ivu sedátko a mohli jsme vyrazit.
„Počkej, já si ještě vyfotím tu kapli za světla zevnitř.“, zdržoval Honza.
„Dělej!“, zaječela jsem na něho.
„Hej, pojďte sem!“, zvolal na nás z kaple.
„Honem!“
Nenechali jsme se dlouho pobízet a s Vítkem přispěchali za Honzou.
„Nenechávejte mě tu.“, volala bezútěšná Iva.
„Co je?“,optala jsem se ho.
„Ta svíčka, večer jsem ji tu nechal hořet a podívejte, pořád ještě hoří.“
„To není možný, nemohla hořet celou noc.“, namítl Vítek.
„To já přece vím.“
„Že jo si ji teď zapálil a jenom nás strašíš.“, zkoušela jsem prokouknout jeho fígle.
„Tak si mě klidně prohledej, ani u sebe nemám zapalovač, večer mi došel plyn!“
„To je pravda.“, přitakal Vítek.
„Tak dost, já odsud okamžitě mizím.“, vyjekla jsem a spěchala ven. Kluci mě nenechali dlouho čekat a utíkali za mnou.
Posadili jsme Ivu na sedátko a urychleně sešlapovaly úzkou pěšinku skrz strašidelný les.
Ani nedokážu popsat tu nesmírnou úlevu, když jsme se ocitli v dosah civilizace. Spokojenost zaplnila moji duši a klidně jsem si oddechla, i přes slabé chvění v končetinách.
S Ivou vše dopadlo dobře, zavolali jsme záchrannou službu a saniťáci byli velice spoluúčastní, vyprávěli jsme jim o záhadách, které jsme na Jáchymu zažili.
„To jste tedy hrdinové, že jste tam spali, místní by to nikdy nenapadlo, to místo je strašidelné a plné záhad.“, řekl nám jeden a my se nevzmohli na nic jiného než souhlasné přitakání.
„Ale stálo to za to, máme plno exkluzivních fotek, že jo?“, zavtipkoval Honza.
„Tak to pochybuji, ty vám nevyjdou, uvidíte.“
„Kdepak, mám kvalitní foťák.“, pyšnil se.
Saniťák odevzdaně pokýval hlavou a ani se nesnažil odporovat, bylo mu jasné, že se fotografie nepodaří vyvolat. A měl pravdu. Po vyvolání nás všechny šimral nepříjemný pocit v podbřišku, ze třiceti snímků vyšlo jenom deset – všechny se stejným zobrazením – tma a divné šmouhy.
„Jsem holt zapomněl zapnout blesk,“, snažil se o racionální vysvětlení Honza.
opět dobr povídka.Na lipovou jsem na jezdila na tábory..dokonce i na Janovku :)Na Jáchym sme jednou šli a vyprávěli ná že ti dělníci co tam spali ráno přiběhli do vesnice a měli vlasy bílé hůzou =) když sme si tam udělali výlet(naštěstí za světla),tak sme tam byli ani né 5 minut a vylítli na nás vosy.....bezdůvodně....pár lidi bylo alergických tak sme se rychle musely stáhnou a ze spaní sešlo
Jinak alkoholizmus není o množství a opilosti, ale o pravidelnosti zavlažování. Alkoholik v rodině je snad to horší peklo, hlavně psychické (vydírání a vynucování si potřeby pozornosti a utěšování. )
Nejvíc depresí a paranoi vyvolává pivo, které formuje nejen tělo ale i názory a vytváří fobie z cizích lidí a psychické týrání a vydírání blízkých rodinných příslušníků. úžasná je věta "Neberte mi to pivo, to je moje jediná radost"..
Existuje něco, o čem nejsi dokonale informována ... chytrá holka věru ... to by mě pak zajímalo, proč se říká 100% líh - obecná neznalost, a já jsem k ní (bohužel) přidala svůj podíl :o) ...zřejmě to nebude poprvé, ani naposledy ...
Těch věcí je... A navíc, já se zas skláním před tvojí velmi zručnou spisovatelskou rukou, jak ze sebe chrlíš jeden čtivý příběh za druhým...
Destiluješ-li opakovaně jakoukoliv směs alkoholu a vody, dostaneš vždy nakonec tzv. azeotropickou směs. Pro líh (etanol, C2H5OH) je to 96% lihu a 4% vody. Další destilací i když má líh nižší bod varu než voda, již ten líh více nezkoncentruješ. To se dělá tzv. "absolutizací lihu" kdy se do té směsi lihu a vody přidá něco, co z toho lihu tu zbytkovou vodu na sebe naváže. Kupř. si kup v drogerii modrou skalici (pentahydrát síranu měďnatého - CuSO4 . 5H2O (stříkají se tím rostliny ve sklenících proti plísni) je to takové jasně modré krystalky... vyžíhej to do běla (ztratí to tu vodu vázanou v krystalové mřížce) nasyp to do toho lihu, vono to zmodrá - a naváže tu vodu a máš ten 100% líh... to není chytrost, to jsou čtyři roky na chemické průmyslovce :-)
na bílou hůl je methanol. (oční nerv se zanítí a uhnije)
Líh (ethylalkohol - ethanol) se prodává 96%. Pěkně vysušuje sliznice v krku. Ale zas po něm nebolí ráno hlava, protože ta bolí po vyšších alkoholech
No jo, v krabici za dvacku těžko koupíš Château Margaux roč. 1989, pozdní sběr.
Já nerada ani příliš studené, ani zteplalé. Červené víno se má pít teplejší, prý kvůli dodržení vyváženosti chutí kyselin x zbytkových cukrů x taninu v chuťových pohárcích na jazyku...
Ovšem nejhorší humáče jsou z usa a jar. O víkendu jsem ochutnala jihoafrický chenin-blanc. To byla břečka horší než španělský krabicák Don Simon určený výhradně jako nemrznoucí směs pro socky z hlaváku, bylo nedotáhlý, tedy napůl plný bublinek, přesířený...,nejspíš doslazovaný, a mělo gumový špunt !... a to byla sedmička s vinětou... no, nakonec jsem ho vylila zbytek pod dušený hovězí a vyplakala se nad Irsai Oliver z Templářských sklepů Čejkovice.
Vše je poživatelné, pokud se to nakrájí na hodně malé kousky a podává velmi horké... nebo naopak mražené :-)
Tedy, já čumím ... vy jděte degustovat profesionálně ... :) nebo už degustujete?!
Tak já se tedy dobrovolně řadím mezi socky z hlaváku (jediný účel, proč alkoholické nápoje popíjím je navození příjemného stavu) a o svých chťových buňkách propříště raději pomlčím.
Když už se pokoušet vyplachovat ze svého mozku dunky a žalky vínem, tak s grácií a šarmem postřeleného páva... Ale nenech se zmást peřím... i páv má pod všemi těmi pírky a korunkou toliko drůbeží mozeček...:-)
P.S. zapomínáš na avízka... u mně se bát nemusíš
Degustaci bych nechtěl dělat. To to víno, ať je sebelepší, musíš vyplivnout. A navíc na to nemám nos (chuť je z víc jak 70% vůně).
A nechápu ty, co z lihu nevyjdou od dětství. Nesnáším ztrátu sebekontroly a nedovedu si představit nepamatování si poloviny života.
Navíc by se člověk měl zamyslet, když se dozví, že i ta jedna sklenička denně vína po obědě už je z psychologickýho hlediska alkoholismus. Alkoholismus nastává (+-) když pijete víc jak jednou dvakrát týdně.
A o svých buňkách(jakýchkoliv) klidně mluv i příště. Kam bysme se dostali, kdybysme už ani nemohli v umění vyjádřit to, co si myslíme, nebo myslíme že myslíme.
U vín jde o to, ze které oblasti jsou. Například v Bordeaux by to, co mají třeba v Londýně označený za lepší kvalitu, nepili ani ti nejchudší vinaři. A pro Londýňany by zase ty nejlevnější vína v Bordeaux byly ty nejlahodnější co pili.(i když se tyto rozdíly kvůli suprmarketům postupně smívají, dřív to bylo viditelnější)
To vím, koupil sem jednou ve Francii(se školou) flašku pravýho Bordeaux za tři eura. Tady by to stálo kdoví kolik.
Když jsme u té kavality a nekvality ... to moje mamina si denně na večer dopřává decku červeného, nějakého lepšího (soudím podle ceny, jinou kvalifikaci nemám - ano, ano ... vím, cena nezaručuje kvalitu) ... prý na krevní oběh, ale za alkoholičku bych ji nepovažovala, protože kromě té decky je absolutní odpůrce alkoholu :o) tedy, tajně skryté láhve po bytě ještě nenacházím ...
Jasan, já neříkám, že je to ten nejhorší druh alkoholika. I fyzický alkoholik. S krhavýma vyboulenýma očima, třesavou rukou, bledou a stále zpocenou pokožkou a špinavá.
Ale je psychický závislák. O to tu jde. Když někdo každej den přisunuje organismu určité množství jedu(a co jinýho je alkohol, že?), ten organismus si na to zvykne. To je totéž u drog(kam patří i alkohol). A chce větší dávky.
Můj otec si docela rád přespřihnul(a vodu myslím nepoužíval ani na mytí:-). A nejradši když za to nemusel moc platit.
Jednou třeba v práci dostali asi dvacet litrů (+-)100% lihu na čištění strojů, tak si to se dvěma známýma přefiltrovali a zředili. Různejma trestěma dochutili a vyžahli dřív než se ty stroje zadřely. A on skutečně byl skoro ten nejhorší alkoholik.
A k těm lahvím, všechno se jednou stane poprvé...;-)
No tedy, Tvůj tatík byl nejspíš nepěkné kvítko ... 100% líh to je né pomalu, ale ukrutně, rychle na bílou hůl ...
Pěkné čtení na tábor. Jen konec trošku useklý a nedotažený, ztrácející hloubku a tak to vyznívá trošku do ztracena (dalo by se z něj vytěžit víc), ale jsem ráda, že volíš záživnější a méně šablonovité téma, než slizniční mejdany :-)
Tip* za hezké letní čtení. Máš talent na psaní příběhů. Těším se na další.
Havranka5:
Nemyslím, že ten konec je do ztracena a zbytečně useknutý, ono je to těžké, u jednoho díla mi někdo zkritizuje, že závěr tam je zbytečný, u druhého zas, že nepostradatelný ... mně to takhle připadá ale O.K.
Děkuji moc za tipa a pochvalu, a neméně za kritiku, té si vážím :)
sapro:
Doporučuji do těchto končin podniknout výlet, protože blair witch je proti tomu hadr :)
Havranka5:
Nemyslím, že ten konec je do ztracena a zbytečně useknutý, ono je to těžké, u jednoho díla mi někdo zkritizuje, že závěr tam je zbytečný, u druhého zas, že nepostradatelný ... mně to takhle připadá ale O.K.
Děkuji moc za tipa a pochvalu, a neméně za kritiku, té si vážím :)
sapro:
Doporučuji do těchto končin podniknout výlet, protože blair witch je proti tomu hadr :)
Ve chvíli, kdy jsem dočetl k zmrazenýmu vínu, tak mě skutečně zamrazilo. Takhle nakládat s vínem? I když je to třeba jen nějaká konzumní stolní směska, jejíž jediná funkce je opít majitele? Třicetkrát běda!;-)
"mluvení"podávala mi ji s těmito slovy - tohle se mi moc nezdá, něco mi tam přijde navíc a občas mě rušily docela nehezký hrubky, hlavně shoda přísudku s podmětem.
co se týče samotnýho textu, dával bych si být tebou pozor na opakování slov.
Hlavně plevelných slov, jako jsou:
jen(jenom, jenomže, 12x)
už(7x)
nějaký(nějací, nějakou, 12x)
variace slova plný(5x)
což je dobrý skóre na průměrně dlouhý román, ale na povídku o necelých třech tisíci slovech je to hodně.
Ale děláme to všichni.
Když se dostaneme do určitého zápalu, jako by nám docházela slova. Proto používáme tyto slova. Navíc ještě totiž, již, pak, poté, ještě, začít- tyhle tu ale moc nemáš.
Vím, že někdy se jim nedá vyhnout, že jejich vynechání by změnilo význam věty, ale většinou jsou tam jen navíc.
Každopádně bych si na to příště dal pozor.
Celkově se mi povídka líbila, i když sem se nedočkal od začátku avizovaného setkání s nadpřirozenou bytostí. Škoda, kdoví, co z toho mohlo vzniknout.
A kromě těch pár chybek, co jsem zmínil nahoře(a který se daj lehce napravit), mi to přišlo příjemné na počtení.
Proto típec
No jo ... přesně jak si psal, občas se člověk dostane do zápalu a píše a píše a píše ... a pak když to po obě čte, častokrát si nevšimne toho, co jiní, tak dík za upozornění a já to nějak časem poupravím ...
Jo, to hlubokozmražené červené víno mě taky zamrazilo v morku kostí... Ledové víno se vyrábí přemrznutím hroznů, nikoliv vína. Když ti přemrzne víno, tak nabere chuť vyjeté brzdové kapaliny. A navíc, červené se podává nechlazené. A navíc z plastového kelímku? (ušklíbnutí nad těmi kluky)
Opakování slov... klasika. Plný souhlas s kopírkou. Mně se to stává dost často, rovněž zvláště v rozletu vášní...
ad konec. Já ráda dlouhé konce a závěry. Jenže taky mne vyčítají tu rozpitvanost, která vydusí prvotní účin. Všem se asi jedním dílkem zavděčit nedá. Nebo napsat několik verzí? :-)
Nakonec otázka. Píšeš, nebo i čteš?
Tedy, nezlobte se na mě, ale některá ta krabicová vína (v pet-lahvích taktéž) chutnají hůře jak chuť vyjeté brzdové kapaliny ... a totální vychlazenost tomu propůjčí méně hrůznou dochuť ... a po pravdě (hlavně se moc nelekněte), já dávám na chvíli k ledu i lepší vína - a vůbec netuším, kdo si vymyslel to, že se musí podávat při pokojové teplotě, chutná tak příšerně :)
Já doufám, že i čtu, i když to prozatím žádná sláva není, občas mívám prostě nálady, kdy se mi totálně nechce číst a ten text si pak neužiju ... to raději nečíst vůbec, než se nutit ... jediná výhoda je, že to nikdy netrvá moc dlouho :)
ty vína totiž jsou ředěný brzdovou kapalinou a pro říz je tam přidaný trochu fridexu do ostřikovačů:-)
a souhlasím, že u nich vychlazení pomůže, ale tyto vína jsou určený spíš na vaření (rozhodně bych je na nic jinýho nepoužíval) nebo pro mladý hloupý kluky, kteří se rádi opíjej a nemaj na to prachy.
a nezlobíme se na tebe (to byl královský majestát ;-)