Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seUvězněná nestvůra
28. 07. 2005
9
0
1684
Autor
Manon2
Uvězněná nestvůra
Jsem vězněm vlastního těla, obklíčen hromadou kostí a ochablým svalstvem, co se při každém pohybu roztřese a rozklepe jako delikátní aspik, želé nebo rosol … . Nazývejte mé povolené svalstvo jak je libo … tuhle hrobku, ve které jsem zaživa pohřben, obalte kůží a výsledkem vám bude má skulptura, socha ležícího netvora, vyobrazení přespříliš stvůrné než bychom o něm mohli rozmlouvat jako o lidském.
Kdysi jsem býval člověkem … pohyboval se, miloval, nenáviděl, radoval se, chodil, smutnil, skotačil, dováděl, hrál si, byl rozpustilý … KDYSI ano. Je tomu snad sto let, proteklo příliš vody, proplakovalo se přespříliš slz.
„Život jde dál.“, říkává se po smrti milovaných.
„Musíme žít dál“, jenomže JAK?, když máme syna pochovaného ve vlastní posteli? Jenom zdřevnatěl, znehybněl.
Výraz mého obličeje ztuhnul, narazil na tvrdou překážku.
„Život je výzva!“, tvrdil můj kamarád, teď umlkl, jeho hlas již nezní upřímným smíchem, prostou radostí.
Omezil se na jiná rčení: „Jak se ti daří? Uvidíš, bude líp.“, a kolikrát do roka mi toto tvrdí? Při každé návštěvě, tedy dvakrát.
Dny se míjejí a splývají v jediný výjev … bělostná zeď a venkovní okno … bezvýznamný obdélník bouřící se neměnnosti. Poslední místo, kde vše neustrnulo v bezvládné nehybnosti. Počasí odkrajující léta. Roky promarněné a nepochopené, kolik strachu je přikováno k tomu zpropadenému lůžku?!
JARO – vše kvete a nestvůra má další proleženiny, říkává matka.
LÉTO – nestvůra se potí, musí se pravidelně otírat, konstatuje sestra.
PODZIM – nestvůra je zas o rok starší, přichystali jsme dort, raduje se matka.
Nestvůra nejí, zjišťuje pětiletá neteř.
Nemusí, má kapačky, poučuje švagr.
ZIMA – jsou závěje, doktor nepřijede, láteří otec.
Kdy už ta nestvůra zhebne, přejí si všichni tajně.
Jsem vězněm vlastního těla, obklíčen hromadou kostí a ochablým svalstvem, co se při každém pohybu roztřese a rozklepe jako delikátní aspik, želé nebo rosol … . Nazývejte mé povolené svalstvo jak je libo … tuhle hrobku, ve které jsem zaživa pohřben, obalte kůží a výsledkem vám bude má skulptura, socha ležícího netvora, vyobrazení přespříliš stvůrné než bychom o něm mohli rozmlouvat jako o lidském.
Kdysi jsem býval člověkem … pohyboval se, miloval, nenáviděl, radoval se, chodil, smutnil, skotačil, dováděl, hrál si, byl rozpustilý … KDYSI ano. Je tomu snad sto let, proteklo příliš vody, proplakovalo se přespříliš slz.
„Život jde dál.“, říkává se po smrti milovaných.
„Musíme žít dál“, jenomže JAK?, když máme syna pochovaného ve vlastní posteli? Jenom zdřevnatěl, znehybněl.
Výraz mého obličeje ztuhnul, narazil na tvrdou překážku.
„Život je výzva!“, tvrdil můj kamarád, teď umlkl, jeho hlas již nezní upřímným smíchem, prostou radostí.
Omezil se na jiná rčení: „Jak se ti daří? Uvidíš, bude líp.“, a kolikrát do roka mi toto tvrdí? Při každé návštěvě, tedy dvakrát.
Dny se míjejí a splývají v jediný výjev … bělostná zeď a venkovní okno … bezvýznamný obdélník bouřící se neměnnosti. Poslední místo, kde vše neustrnulo v bezvládné nehybnosti. Počasí odkrajující léta. Roky promarněné a nepochopené, kolik strachu je přikováno k tomu zpropadenému lůžku?!
JARO – vše kvete a nestvůra má další proleženiny, říkává matka.
LÉTO – nestvůra se potí, musí se pravidelně otírat, konstatuje sestra.
PODZIM – nestvůra je zas o rok starší, přichystali jsme dort, raduje se matka.
Nestvůra nejí, zjišťuje pětiletá neteř.
Nemusí, má kapačky, poučuje švagr.
ZIMA – jsou závěje, doktor nepřijede, láteří otec.
Kdy už ta nestvůra zhebne, přejí si všichni tajně.
"....Kdy necháte odejít mou duši z vězení?, kdy se budu moci volně prolétnout?, kdy mě odpojíte od přístrojů?, ptám se kdy?, kdy mě vpustíte na svobodu? "
Co je na tom moralistického? Naopak, domnívám se, že dílo kromě obecných neosobních věcí podávaných se snahou rozumného nadhledu a týkajících se tématu, musí předkládat zároveň i autorův pohled na celou problematiku přetřásaného, aby čtenář při tvorbě vlastního názoru věděl jasně, na čí straně autor stojí..
rozhněvaný_malý_muž
01. 08. 2005rozhněvaný_malý_muž
30. 07. 2005
Neměla se v tom najít odpověď, protože ji každý musí hledat sám u sebe. A máš pravdu, že tam je náznak citového vydírání, jenomže to k tomuhle tématu, si myslím, patří.
rozhněvaný_malý_muž
30. 07. 2005
Skvěle si to odhadl ... ten konec tam byl napsán dodatečně a docela vážně uvažuji o tom, že ho vymažu, protože se mi taky moc nelíbí.
rozhněvaný_malý_muž
30. 07. 2005rozhněvaný_malý_muž
30. 07. 2005
Už není ... smazala jsem ho, ani mně tam nesedl, bylo to hrozně moralistické...
rozhněvaný_malý_muž
30. 07. 2005
Výborně slečno! * Vidíš že to jde... :-)
Šup s tím na nástěnku naší patologicky a zvráceně přecitlivělé společnosti, ve které psíci paničky politika mají větší cenu než životy zdravých a mladých pracujících lidí.
Všem moc díky :o) ...
kopirka: Nad tím koncem jsem dlouho přemýšlela, původně to bylo napsané tak, jak by sis to představoval, ale ... na pohled mi to nesedlo, chtěla jsem, aby to vyznělo jako jedna souvislá věta ...; tímhle případem konkrétně to inspirováno nebylo, ale eutanázií obecně ano.
Nemyslím, že je to povídka. Spíš poezie v próze.
A hodně se mi to líbilo.
Zajímalo by mě, jestli to náhodou nebyla reakce, nebo názor, nebo inspirace, nebo cokoliv Terry Schiavovou.(tou američankou, kterou manžel nechal odpojit od přístrojů a její rodiče to nechtěli a v březnu z toho byla pěkná mela mezi politikama a soudama v USA)
A típec.
Akorát ty poslední dva řádky bych upravil. čárky smazat a dat tam po otazníkách velký písmena.