Uvězněná nestvůra

Uvězněná nestvůra


Jsem vězněm vlastního těla, obklíčen hromadou kostí a ochablým svalstvem, co se při každém pohybu roztřese a rozklepe jako delikátní aspik, želé nebo rosol … . Nazývejte mé povolené svalstvo jak je libo … tuhle hrobku, ve které jsem zaživa pohřben, obalte kůží a výsledkem vám bude má skulptura, socha ležícího netvora, vyobrazení přespříliš stvůrné než bychom o něm mohli rozmlouvat jako o lidském.

Kdysi jsem býval člověkem … pohyboval se, miloval, nenáviděl, radoval se, chodil, smutnil, skotačil, dováděl, hrál si, byl rozpustilý … KDYSI ano. Je tomu snad sto let, proteklo příliš vody, proplakovalo se přespříliš slz.
„Život jde dál.“, říkává se po smrti milovaných.
„Musíme žít dál“, jenomže JAK?, když máme syna pochovaného ve vlastní posteli? Jenom zdřevnatěl, znehybněl.

Výraz mého obličeje ztuhnul, narazil na tvrdou překážku.
„Život je výzva!“, tvrdil můj kamarád, teď umlkl, jeho hlas již nezní upřímným smíchem, prostou radostí.
Omezil se na jiná rčení: „Jak se ti daří? Uvidíš, bude líp.“, a kolikrát do roka mi toto tvrdí? Při každé návštěvě, tedy dvakrát.

Dny se míjejí a splývají v jediný výjev … bělostná zeď a venkovní okno … bezvýznamný obdélník bouřící se neměnnosti. Poslední místo, kde vše neustrnulo v bezvládné nehybnosti. Počasí odkrajující léta. Roky promarněné a nepochopené, kolik strachu je přikováno k tomu zpropadenému lůžku?!

JARO – vše kvete a nestvůra má další proleženiny, říkává matka.
LÉTO – nestvůra se potí, musí se pravidelně otírat, konstatuje sestra.
PODZIM – nestvůra je zas o rok starší, přichystali jsme dort, raduje se matka.
Nestvůra nejí, zjišťuje pětiletá neteř.
Nemusí, má kapačky, poučuje švagr.
ZIMA – jsou závěje, doktor nepřijede, láteří otec.

Kdy už ta nestvůra zhebne, přejí si všichni tajně.

---