Utopen

Utopen


„Skoč Marto!“, pobízí Honza.
„Mám strach, dole budou kameny a já si rozbiju hlavu?“, zahledí se do rokle, blankytně modrá voda láká ke zchlazení rozpáleného těla, jenom výška ji od toho činu odrazuje.
„Žádný tam nejsou, neboj, skákali jsme odsud hafokrát.“, přesvědčuje ji a rukama si uvazuje culík ze svých nekonečných vlasů.
„Skoč první!“, nabízí vítězoslavně.
„O tom jsme se bavili. Já skočím a ty se nikdy neodhodláš.“
„Hm, asi ne. Do toho nejdu, podívej, kolik metrů vysoko jsme nad vodou? Dvacet? Třicet?“
„Nepřeháněj, chabých deset!“
„Nepřeháním, pád z takový výšky do vody je jako na beton.“, vyrukuje na něho se svými znalostmi.
Zhluboka se nadechuje a pak spustí: „Martičko, neštvi mě! Přeci nejsi srab, já myslel, že si jiná než ostatní holky.“, upřel na ni své kakaové oči a objal kolem pasu: „Když skočíš … můžeš si cokoliv přát!“
„Cokoliv?“, optá se podezíravě.
„Cokoliv.“, ujistí ji.
„Beru … budeš mi neomezeně sloužit celý týden.“, směje se.
„Celý týden? Neblázni! … Dobrá … a neskočíš-li, budeš sloužit ty mě.“
„Platí.“, na stvrzení si potřásli pravačkami.
„Já jsem nána blbá, do takový pitomý sázky se nechám navézt. Nemám v plánu spáchat sebevraždu utonutím. Nešla by ta sázka zrušit?“, snaží se o poslední výmluvy.
„Hele, nikdo po tobě nechce žádný salta, zavři oči, zacpi si nos a skoč po nohách. To zvládneš.“, chlácholí ji.
„Nenávidím tě.“, zařve na něho a přistoupí blíže k okraji.
„Neboj.“, konejší.
„Budu ti odpočítávat. Tři …“, zavře oči: „ ..dva…“, zacpe si nos: „…jedna…“, nakročí si pravou nohou do vzduchoprázdna: „TEĎ!“, zmizí v útrobách rokliny.
„Áááá …“, křičí při pádu.
„Žbluňk.“, Honza bedlivě vyhlíží, kdy vyplave.

“Marto.“, volá do hlubin.
„Sakra, Marto!“
„Bože, já jsem debil! Marto, vylez!“, do mysli se mu vetřel děs, bloudí mozkovými kanálky a požírá každičkou buňku, co přijde do cesty.
Klekne si na kolena a přisune se blíže k útesu, aby obhlédl širší záběr vodní hladiny.
Hlavou mu létaly chmurné myšlenky, mísily se s výčitkami a nadávkami. Rejdily v mozku a pořádaly mohutné hody. Na čele mu vyrašil ledový pot, stékal do očních důlků a narážel na tím více slz, čím déle byla Marta pod vodou. Srdce bušilo nepřekonatelnou kvapností a tep se zvyšoval a zrychloval, až měl pocit, že tepny vyskočí zpod kůže a na červeno přebarví okolní krajinu, zelené stromy, písečnou zem i azurovou vodu.
Musím skočit za ní, došláply na něho hrdinské touhy.
Třeba jsou na dně vážně kameny a utopím se, raději seběhnu po souši, rozhodl se a utíkal jak o život. Nohy se zapletly do sebe a s hlasitým zaduněním spadnul. Nedbal ničeho, ani krvácejících kolenou a loktů … vstal a vyrazil vpřed, písek pod nohami proklouzával, celé tělo se orosilo drobnými kapkami potu, stékaly do úst a zanechávaly nepříjemnou slanou dochuť na jazyku. Probíhal úzkými zatáčkami podél svahu. Nádech nestačil plnit plíce dostatkem kyslíku, lapal po dechu, před očima mu skotačily černé mžitky, množily se a utvořily temnou, neprůhlednou clonu.
Zastavil se, velký objekt v hrdle mu bránil v dýchání, pokoušel se zaplnit plicní sklípky blahodárným oxidem, marná snaha, nemohl popadnout dech. O pokrčená kolena si opřel dlaně, při doteku s vlastním tělem zaslechl mokré mlasknutí, jedna zpocená část těla se třela o druhou.
Musím běžet, musím běžet, musím běžet, pulsovalo mu v hlavě jako omílaná znělka na techno party. Somatická schránka vypověděla službu, svalstvo povolilo, ochablo a rozklepalo se pod tíživým nákladem kostí. Sesypal se k zemi, povalená hromada kostí s šedesáti kilogramy masa s tupým prásknutím dopadla na rozžhavený písek. Hleděl před sebe, neurčitá tma obklopila Michalovu duši a zabalila do hebkých vláken slepoty.
Odhrnul si z čela pramen vlasů, malátný a nepotřebný pohyb, plýtvání nedostačující energií. Oslepen a ztracen na převeliké planetě, sedící a kroužící kolem Slunce nebo se Slunce otáčí kolem něho? Hlavou vzhlédl k nebi, prudký žár ozářil mu zrak. Černé mžitky se vystřídaly s bělostným třpytem, který zaplnil po okraj oční důlky. Tma před očima ustoupila mocnější bělobě, mohutné záři snášející se nad palicemi všech lidí na Zemi.

Výheň, oči se ocitly ve slunečním požáru. Promnul si je, přesto nezahlédl širý svět. Působivě sobecký strach se nahrnul do řídící továrny na myšlenky a řádil, vykopal slušné základy pochybností o svém doposud zdravém vidění. Mrkal víčky, řasy tleskaly nahoru a dolů, snažil se prozřít a opět spatřit krásy světa.
Techno píseň změnila rytmus: bože, já nevidím, bože, já nevidím, bože, já nevidím … .
Drápal a mnul si nefunkční zrak. Oblepen zoufalostí, zamotán v nitích nejistoty, UTOPEN v záplavě obav o svou osobu a plnohodnotném žití. Myšlenky na utonulou přítelkyni zastoupila starost o řádné zření.
„Já nevidím, bože!“, řval pokoušejíc si vyškrábat oči z lebky, marně jeho prsty šmejdily po bělmu a duhovce, necítil fyzickou bolest, slepota zatemnila jeho mysl.

Vzhůru po cestičce se přiřítila vyčerpaná Marta, doposud se skrývala pod útesem, v díře ve skále. Toužila postrašit Michala, vyděsit ho, uštědřit mu lekci.
„Jsem mohla vědět, že neskočíš!“, spustila na něho na přivítanou, teprve poté zpozorovala jeho stav. Válel se na zemi, zpocen, vysílen a bezútěšně nepříčetný. Drbal si oči, klel, vyluzoval nesrozumitelná slova a ustavičně opakoval: „Bože, bože!“
„Michale?“, optala se ho opatrně a rukou mu sáhla na rameno.
Ošil se po letmém dotknutí.
„Co ti je? Michale, to byla jenom sranda. Michale, co se ti stalo?“
Schoulen v klubíčku jako kotě a rozklepán panikou, která zabodala své pichlavé jehličky, tisíce jehliček.
„Já nevidím, bože, já nevidím.“, skučel jako nakopnutý pes.
Marta se nepochopitelně rozesmála: „To mi oplácíš tu moji recesi? Neblbni přeci.“
„Já nevidím, nevidím … bože, nevidím.“

---