Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Kráčím pomalu městem a znovu se objevují tvary katedrály. Je velkolepá a majestátní, nese s sebou tajemství dávných věků. Lehký vítr mi fouká do tváří a zase je tu ta vzpomínka. Kde jsem ji potkal ? Nebyl to náhodou jenom sen ? V kapse sevřu do dlaně kamínek, je skutečný.
Byl teplý jarní večer a já jsem se vydal na malou procházku. Jen tak, brázdit městem, pozorovat jezdící, drnčící háďata a nechat myšlenky volně probíhat. Nač spěchat, den už dávno skončil a slunce šlo spát.
Stála na okraji vyhlídky a pozorovala rozzářené ulice a nádraží, odjíždějící vlaky. Zdálo se, že mne vůbec nevnímá. Prošel jsem a zastavil se opodál. Moje kroky se hlučně rozléhaly po okolí a pod námi hučelo noční velkoměsto. "Dobrý večer." Nedůvěřivě jsem se díval odkud přichází ten hlas. Připomněl mi babiččiny pohádky, kterým jsem rád naslouchal. "Dobrý večer." Lehounký úsměv i oči se usmály. "Připadá mi jako bych tu dostávala křídla. Nechcete si zalétat." Tiše jsem se na ni díval a přemýšlel o tajemném vznášení se pod hvězdnou oblohou. Nedaleko nás stál památník, prý odtud generálové uhájili město, byli rozhodnuti bojovat do posledního muže. Vyslovil jsem své myšlenky, na chvíli se zapředla do svých, pak jí prolétl po tváři čtverácký úsměv. Začala pomalu vyprávět, o rozkvetlých kvítkách, úsměvech lidí, rozzářeném slunci, o tom, jak asi bylo tenkrát před bitvou. Jenom jsem naslouchal a nechal jsem se vést. Noc postoupila, usmála se, zamávala mi a zmizela. Beze spěchu jsem se za ní jen otočil, kam míří ?
Ráno bylo plné práce, trochu zamračené. Nedočkavě jsem čekal na večer a kladl si otázku, zda se přijde podívat na ozářené tepny, na světla, která z ničeho nic stoupají do výšky a přestávají se dotýkat zemně. Ve spěchu jsem procházel podhradím, měsíc mi osvětloval cestu k vyhlídce. Nikdo. Snad ještě přijde. Stál jsem a čekal. Beznaděj se mi pomalu vkrádala do myšlenek a já se zlobil sám na sebe. Několikrát se ozvala hudba střevíčků a s ní klapot vážnějších kroků. Jindy jenom lehounké otírání tenisek o černý asfalt. Zazněl rytmus pospíchajících kroků a drnčení mobilního telefonu. "Už to nemá význam !", říkal jsem si a čekal jsem dál. Moje tajemství nepřišlo. I to je možná dobře, dnes by už nejspíš nezůstalo tajemstvím.
Dny míjely jeden téměř jako druhý. Dokončoval jsem diplomovou práci a jen někdy jsem se zastavil a zamyslel, zdálo se, že někdo pootevřel dveře a s úsměvem nahlédl dovnitř. Poslouchal jsem kroky na chodbě kolejí. Zda neznějí tím podivným rytmem s jakým zmizeli tenkrát do noci. Překvapila mne obálka psaná cizí rukou a razítko kdesi z neznáma. Pomalu jsem se pročítal obrazy cizích měst, moje přítelkyně z vyhlídky byla skutečným detektivem. Zvláštní dopisy, které nečekaly odpověď, bez zpáteční adresy. Pouze to ono jediné J.
Co mne k tomu vedlo ? Možná touha podívat se na svět jinýma očima. Galerie byla téměř prázdná, venku svítilo slunce a lákalo jarním toulkám. Nechával jsem se unášet sny a zvát se do malebných krajinek a domů odhalující své skutečné obyvatele. Vkrádal jsem se do soukromý těch dávných lidí, stejně tak jako stovky přede mnou. Pojednou jsem uslyšel ten hlas. Otočil jsem se a zahlédl postavičku, jak se loučí s bělovlasou paní u vstupu. Asi ucítila mé oči, obrátila se a zamávala mi. Ozval se onen známý klapot a zmizela.
Věděl jsem, že večer půjdu na procházku. Ale pak, pak už se jí zeptám, kdo je, odkud pochází a jak se jmenuje. Soumrak se přiblížil záhy, usedl jsem na lavičku a zaposlouchal jsem se do zvuků nadcházejícího večera. Ozval se jemný rytmus dívčích kroků, opatrný a tichounký.
"Ráda Tě vidím."
"I já Tebe."
"Jak se Ti dařilo ?"
"Myslím, že jsem byl úspěšný a Ty ?"
"Slunce se na mne smálo přes zaškmařená okna, ptáci v podvečerech zpívali a další kvítka se rozvíjejí v zahrádkách." Jen jsem plul s hlasem z pohádek.
Setkal jsem s ní ještě mnohokrát. Vždy na stejném místě a vždy s úsměvem. Proběhlo kolem nás čtveračivé jaro, přišlo usměvavé a milé léto. Znal jsem její práci, o které radostně vyprávěla, drobné starosti a strasti, přátele, bydliště a spoustu dalších, nedůležitých, věcí. Někdy jsem nerozuměl smutným pohledům lidí kolem ní. Zdálo se, že se v tom pohledu mísí porozumění, láska a lítost. Vyprávěl jsem jí o stromech, ptácích a rozkvetlých zahradách u nás v podhůří. Pozorně naslouchala a dávala mi tisíce všetečných otázek.
Mnohdy jsem jí až záviděl její touhu žít. Nemohla se nasytit toho, že volně dýchá. Musela všechno prožít teď a naplno, bez sebe menšího zaváhání, snad i bez rozmyslu. Jakoby měla pocit, že jí ujíždí vlak.
Psal jsem dál svoji diplomovou práci a těšil se, že už to všechno za chvíli skončí. Začnu v malé pošumavské hájence, kde jsem měl už léta slíbenou práci. Přišli i chvíle, kdy jsem se pozastavoval nad tím, zda by tam nemohla být se mnou a ve stejné minutě jsem si odpovídal.
Její život se stával čím dál rychlejším a rychlejším. Snad byl ten její chvat s něčím blízkým spojený a svět se točil čím dál rychleji. Radovala se a stávala se lepší. Měla možnost předvést svou práci světu. Chtěl jsem se jí pak zeptat, zda by z toho všeho spěchu neodešla se mnou do Pošumaví.
Přicházel čas prázdnin. Ptal jsem se, kde ji potkám. Odpověď ? Jenom úsměv. Smířil jsem se s tím. Bylo to naše malé tajemství. Poslední den. Vesele mi zamávala a stejně jako poprvé zmizela. Odjel jsem z města rozpáleného žhavým červnovým sluncem a právem jsem se těšil na prosluněné louky a vstávání s ptačí písničkou. Vzpomínal jsem na ni a na papír i v myšlenkách jsem jí psal dlouhá psaní. Přemýšlel jsem o tom, co jí budu v říjnu vyprávět, až se sejdeme za jednoho těch prosluněných podzimních dnů na vyhlídce. Určitě přiběhne zadýchaná a usměvavá .... Uschovám si ji na chvíli před celým světem jenom sám pro sebe.
Čas se odvíjel jako nekonečná cívka nití. Přišlo babí léto a s ním i teplý, zářivý podzim. Listí zlátlo, soumraku přibývalo časněji a časněji. Její veselé a skotačivé dopisy se stávaly zamlklejšími, smutnějšími, psané podivným písmem, už nevoněli krásou lučních květin, ale něčím strastiplným, takřka nahmatatelnou bolestí.
Poslední, pamatuji se na něj až příliš dobře. Byl psaný cizí rukou. Jediná řádka, která mezi všemi měla význam. Snad jsem pochopil její touhu všechno prožít.
Julie zemřela 9. října.
Pomalu se probouzím ze své vzpomínky. Už jsem trochu ztuhlý. Velebné tvary katedrály osvětluje ranní šero. Ptáci zpívají a začíná nový den. První pohlazení slunečními paprsky. Mám už dlouho svou hájenku na Šumavě. Brzy budu i polesným nebo se vrátím do Novohradských hor.
Jde se mnou.
Písmák