Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBalkonová siesta
Autor
Zruk
Balkonová siesta
Nepřekvapuje mne, když vidím lidi padat z oken. Ani když při tom volají: „Nezapomeň na mě!“ Prsty se přehrabuji v hlíně a čekám na bouřku. Pár minut, bože, vždyť celou Prahou otřásají hromy, skoro nevidím, jak je obloha černá. Stejně vím, že jako vždycky spadne pár kapek a v člověku zůstane jen pocit nedokončenosti a neúplnosti. Jako by člověk trpící žízní měl ústa plná svěží chladivé vody a nemohl ji polknout. Vracím se do bytu, také se vykláním z okna. Jako pes vyplazuji jazyk, prý se tak organismus ochladí. Před očima se mi míhají fialové kruhy, obruče, které mě spoutávají. Sahám po cigaretě. „Nezapomeň na mě!“ No jo, furt. Spadni, slabochu. S prvním šlukem se motání hlavy podstatně zhoršuje. Monteverdiho „Ave Maria“. Barokní splácanina. Ty obličeje lidí, padajících na prostranství před panelákem, kde umírají poslední stébla trávy. Všichni vypadají jako z Boschových obrazů. Blesk. Ještě jeden. Nevěřím Ti! Stále cítím sucho, sucho ve všech svých tělních buňkách. Už nepiju, nemá to smysl. Voda stejně pronikne jen do žaludku a z těla ven. Cítím se jako nezalitá květina. Nejspíš mám horečku, samozřejmě. Cítím svůj vlastní horký dech. Dole, před vchodem, si hraje pár cikánských dětí, do půl těla vysvlečených. Mají obrovské uši, napadne mě. Jen se odrazit a plachtit, nechat se nést větrem, jako ďáblovo babí léto. Zkoumavě pozoruji automobily na parkovišti. Jsou tak čisté, neposkvrněné. Asexuální, panenský povrch jejich plechů, průzračnost jejich skel a měkkost pneumatik. Kroupy na vás, ušklíbnu se. Srovnat to tak všechno se zemí, přeorat půdu a vydat se nahý do hor, objímat stromy a živit se borůvkami, malinami a večer před spaním okusovat větvičky. Greenpeace’s not dead. Nové poryvy větru, skoro úplně se setmělo. Tlak se mění každých pár sekund, cítím, jak mi v hlavě pulzuje. Odhazuji smradlavý filtr, kouření je stejně nechutné, smradlavé, mrtvolné. Jenže bělostná cigareta, než se zapálí, je jako šestnáctiletá dívka, v ničem se nepodobá chrchlající stařeně, zašpiněnému filtru s doutnajícím zbytkem tabáku. Věčné dilema kuřáků. Dírou v oblaku neočekávaně pronikne několik nechutných slunečních paprsků. Vždyť to sem vůbec nepatří! Zavřu oči, ale stejně cítím, jak mi ostré světlo proniká tenkou kůží očních víček a spaluje mi temeno hlavy. To mi ještě scházelo. Konečně, opět je vše pokryto milosrdnou šedí. Vykláním se ještě hlouběji. Stejně je to vlastně perverzní záležitost, panelák. Odděleni tenkými panelovými stěnami, žijí lidé zcela různé životy. Občas si představuji ten chaos, kdyby se v každé zdi udělala jen několikacentimetrová puklina. Bavím se tím. Co znamená v přírodě několik centimetrů? V porovnání s vesmírnými vzdálenostmi téměř nic. A stejně je to pro nás něco zcela nepřijatelného. Už je dost pozdě večer, apokalyptické šero je podporováno zapadajícím sluncem. Další vyprahlá noc, bez kapky vody, bez toho osvobozujícího pocitu očištění. Cítím tlak po celém těle, hlavně na prsou a v hlavě. Nohy mi podklesávájí. Sakra. Vytahuji další neposkvrněnou šestnáctku, dnes už poslední, říkám si. Teplo ze zapalovače mi ožehne obočí a zanechá po sobě smrad z pálícího se plynu. První šluk taky není nejlepší, člověk má pocit naprostého přesycení. „Nezapomeň na mě!“ Blbej pokřik, přemítám, proč všichni křičí zrovna tohle? Snad aby na sebe upozornili. Neadresné, obecné a zavazující. „A co za to?“ Křičím dolů do změtí těl v křečích. Tohle nemá cenu, nedokouřenou cigaretu hážu do toho klubka plazů a odpotácím se do postele. Sny jsou to poslední, co mě drží při životě.
30. 7. 2005