Zpověď básníkova

Krásné verše psáti nedovedu,

rýmovačku, tu snad ještě svedu,

tak nezlobte se, že je hloupá,

Múza na mne byla skoupá.

Nenacházím metafory, slova

a stále si říkám, zas a znova,

jak rád bych vypsal svoji duši.

Či upsal? Ne, to se už nesluší.

Vždyť není přece žádný ďábel,

co nevinnost by k hříchu sváděl.

Ach, co to píšu? Zírám na to,

jak pravil klasik – mlčet zlato.

Osud básníka je vratký,

však požije-li jisté látky,

dřív když nad veršem se moří,

dnes lehce jako Bůh si tvoří

-hlouposti a říkanky,

báchorky a skládanky,

ze slov, písmenek a rýmů,

navrší pár krátkých šprýmů

- a dílo už je na světě.

A vy se klidně zblázněte,

když tohle jednou přečtete

a nedáte si houbičky,

co rostou u mé babičky.

Pak nezjistíte, co chtěl básník říci,

a zeptáte se, zda neměl opici,

vyhodíte lístek, na němž tvořil

a slavný básník v koši dohovořil.