Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seElanna
Autor
KristinaKočanská
...Ležím se zavřenýma očima na posteli v neurčitém pokoji. Na sobě mám jen lehoulinké dlouhé bílé šaty na ramínka, splývající s dlouhými hnědými vlasy. Je čistá jasná noc, z otevřeného okna, vedoucího do zahrady, proniká dovnitř svit měsíce v úplňku. Vítr si pohrává se záclonami. Pokoj i zahrada vypadají úplně jak z jeho obrazů..
...Najednou ho ucítím. Vím jistě, že je v pokoji. Otevřu oči. Stojí tam. Vypadá rovněž úplně tak, jak jej znám z jeho obrazů a fotek, když mu bylo něco kolem třiceti let. Hnědé husté kučeravé vlasy, tmavé nazrzlé vousy, vysoká štíhlá postava, kalhoty, bílá košile, nahoře rozepnutá asi na tři knoflíčky. Je bosý, stejně jako já. Krásně se usmívá. A ten úsměv a pohled, kterým se na mne dívá, ten jeho kouzelný, ďáblíkovsky pronikavý pohled... mne donutí vstát. Víc však dělat nemohu. Nemohu se pohnout, promluvit, nic. Jen dýchat. A vnímat, jak se ke mně pomalu přibližuje. Slyším tlukot svého srdce. Bere mne za ruce, svůj obličej přiklání k mému. Dotýkáme se čely, hledíme si do očí. Srdce mi bije jako splašené. "Jsem šťasten, žes tak nadšená pro mé dílo a žes tu teď se mnou", zašeptá. Srdce se mi div nerozskočí. Zlehka se dotkne mých rtů, jemně mne na ně políbí a bere k oknu. Držíme se za ruce, díváme se do té okouzlující noční zahrady. Vysoká hustá tráva, stromy, sem tam nějaký květ, někde v dáli zurčící potůček. Na pozadí toho všeho slyším Dvořákovu hudbu. "Pojď, půjdeme do zahrady", navrhnu. Už mohu mluvit, už mohu... snad všechno. Rozběhneme se přes pokoj i celý dům, vyběhneme z něj ven. Utíkáme, stále se držíme za ruce, ve větru nám vlají vlasy i oblečení. Pobíháme po zahradě, hrajeme si se vším v ní, trháme trávu a květy a listy ze stromů, házíme to po sobě, šploucháme na sebe vodu z potůčku, nahlas se smějeme, cítíme se tak svobodní a šťastní...
Zničehonic zvážní, opět ke mně přistoupí, pohladí po tváři a řekne: "Víš, že mi připomínáš Elu i Annu?" "Vážně??" "Ano. Máš od každé něco. Něco krásného. Jsi jako obě dohromady, obě v jedné. Jsi..." "..Elanna?", vydechnu. "Elanna, ano, to je přesně ono, jsi má krásná Elanna!" Padneme do mokré trávy. Objímáme se, líbáme, smějeme, stále opakujeme to jméno, Elanna, šeptáme si různá milostná i legrační slůvka, vnímáme navzájem své splynutí duší, a já se cítím tak neskutečně nádherně, až mám pocit, že to snad už dál neunesu, že to snad ani není možné...
...Taky že (k mému velkému žalu) ne. Z tohoto pocitu se probouzím. Je noc, já ležím na posteli ve svém pokoji, v lehkých batikovaných šatech. Z otevřeného okna, vedoucího do ulice sídliště, proniká dovnitř svit pouličních lamp. Vítr si pohrává se záclonami. Pokoj vypadá úplně jako můj pokoj. Najednou ho ucítím... Nějaký pach od sousedů. Zas si něco kuchtí...