Na cestě

Omlouvám se, že jsem zvolila hovorový jazyk, ale nechtěla jsem psát pro estetický dojem, chtěla jsem vyjádřit to, co cítím. Spisovně by to znělo směšně.

Na cestě Budou tomu už víc jak tři měsíce, co jsi naposledy promluvil, aniž by Ti to činilo sebemenší potíže. Dnes už jen pokyvuješ hlavou, vydáváš zvuky se souhlasnou či zamítající intonací a když se náhodou opomeneš a promluvíš, tak Tě hned po prvním vyřčeném slově bolest opět nelítostně umlčí. Připadáš si bezmocně, zoufale a sám. Jakákoliv maličkost se pro Tebe stala problémem bez naděje na řešení. A tak celé dny prospíš, aby jsi v noci, když je to levnější, mohl sedět u počítače a komunikovat beze slov. A já zatím pláču do polštáře. Stali se z nás dva lidé, kteří žijí v jednom bytě. Jsme nekomunikující bytosti, neboť jedna komunikovat nemůže a ta druhá to neumí. Tak tiše plynou naše dny dál, zanechávajíce za sebou marnost a nesmyslnost veškerého počínání. A kolem nás je stále napětí. V otázce léčby nikam nepostupujeme, neboť se vymlouváš na nemožnost komunikace (odmítáš použít při komunikaci se mnou tužku a papír či klávesnici a monitor, neboť tímto způsobem komunikuješ pouze s hrstkou vyvolených, v noci, kdy já...) a na nedostatek informací, které, jak tvrdíš, nemáš sílu shánět. Sehnala jsem je tedy já. Leží už několik týdnů na Tvém psacím stole a ještě jsi se na ně nestihl vůbec podívat. Já vím. Nemáš na to čas. Ale co bude dál? Chceš zemřít v noci u počítače nebo snad ve dne v posteli? Nemohu se rozhodnout za Tebe, nemohu se za Tebe ani léčit, ale věř, že kdyby to bylo možné, tak... Byly okamžiky, kdy svitla malá naděje a já doufala, že jsi se konečně rozhodl. Že Tě snad už budu moci podpořit v léčbě, kterou jsi si vybral, dodat Ti odvahu a sílu. V takových chvílích jsem Tě opět viděla zdravého, silného, tak jako dřív a začínala jsem plánovat. Naši budoucnost. Ale už neplánuju. Okamžiky prosycené plamínkem naděje, byly vystřídány nesnesitelnými hádkami, kdy jsi mi také nezapomněl připomínat, že mám radost z Tvé bolesti a utrpení, protože jinak bych Tě přece nenutila mluvit, ani při hádce. Tvůj vztek poznal i lustr, který měl tu smůlu, že visel v nepravou dobu na nepravém místě a pak taky klávesnice, kteou jsi naposledy probodal šroubovákem. Taky jsi mě nikdy nezapomněl upozornit, že se Tě nemusím bát, neboť mně by jsi přece nikdy neublížil. A já Ti věřila. Jednoho dne jsme přišli na to, že nejpodrážděnější býváš u jídla, neboť Ti způsobuje velikou bolest a to zejména večer.Pochopil jsi také, že pokud spolu budeme chtít komunikovat, pak budeš muset použít, i se mnou, psanou formu a nerozčilovat se pokaždé, když nebudu schopná porozumnět ihned Tvému gestu. Tak jsme u jídla každý sám, Ty už se tolik nerozčiluješ, protože se domníváš, že už Tě nenutím mluvit a možná jsi i pochopil, že vážně nemám radost z Tvé bolesti ani z Tvého utrpení. Začal jsi taky ke svému vyjádření používat klávesnici a monitor (nejen v noci a nejen s vyvolenými..). A je klid. Lustr se už opět několik dní houpe na svém místě a klávesnice? Nebýt pár děr po šroubováku... Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Včera jsi se rozhodl. Pocítila jsem obrovskou úlevu, naději a proud nové posilující energie se zmocnil mého těla. Byla jsem neskutečně šťastná. Jen mám trochu strach, jestli to Tvé rozhodnutí nepřišlo pozdě. Zda už jsi nepromarnil svůj čas. Ale o tom strachu se nikdy nedovíš. Budu stát po Tvém boku, budu podporovat každé Tvé další rozhodnutí a probouzet i v Tobě naději, v kterou už dávno nevěříš. Nikdy se nedovíš, jak obrovský strach v sobě nosím, jaké zoufalství a bolest prožívám. To navěky zůstane tajemstvím mého polštáře. Tak tu dnes sedím, v očích slzy štěstí, v duši jiskru naděje a opět plánuji. Ale už ne naši budoucnost. Tvé uzdravení. Doufám, že ta jiskra naděje se změní v plamen a slzy stěstí ve vodopád. Omlouvám se ti za svou neschopnost, omezenost a nevnímavost. Věř, že nic z toho, co jsem udělal a možná ještě dělám, špatně, nebylo schválně. Jen prostě nejsem dokonalá. Mám Tě ráda a jsem šťastná, že jsi se konečně po tak dlouhé době nerozhodnosti, zoufalství a beznaděje, vydal na cestu ... Půjdu s Tebou a ani na chvíli Tě neopustím.

---