Co jsem zač?

Pronásleduje mě. Už celou věčnost. Pořád před ní utíkám a doufám v zázrak, který se nikdy nemůže stát. Zkouším se před ní schovat, ale nějak to nefunguje. Nemůžu delší dobu zůstat na jednom místě, protože když se o to pokusím, vládne v mém okolí jen zloba, stes a slzy tečou proudem neutišitelné bolesti. Bohužel nejsem dost rychlý na to, abych před ní mohl utéct. Je vždycky nablízku, vždy mě najde a vysmívá se mi pro mou lidskou naivitu. Nikdy jsme se nepotkali, přesto o sobě víme. Její nepříjemně příjemná krása... Bože, jak často jsme si stáli vstříc v mých nespočetných snech. Beze slov. Slova nebyla potřebná. Známe se až příliš dobře. Jako by jeden byl nepostradatelnou součástí druhého a naopak. A tak se sám sebe ptám, proč se to všecho vyvíjí tak negativně. Postupem času jsem pochopil, že si tuto otázku nemám pokládat, protože na ní neexistuje odpověď, žádné vysvětlení, ani ta nejmenší naděje.

Teď!! Už zase musím pryč. Slyším ji, cítím ji nablízku. Můj bože, už je zase tady. Jak dlouho ještě budu muset takhle trpět? Asi to nikdy neskončí.

Už u mého narození byla. Neviděl jsem ji, ale cítil jsem ji. Jako by to bylo včera. Má matka zemřela krátce poté, co jsem spatřil oslepující světlo nevinného světa. O dva roky později jí následoval můj otec, kterého bych pravděpodobně miloval, kdybych k tomu dostal šanci. Vychovala mě babička. Krátce poté, co jsem se rozhodl objevovat svět, mě opustila i ona s mým dědečkem. Oni, ta stará zbožňování hodná stvoření, si ktrátce před přirozenou smrtí vzali život. Všude byla krev, nikde dopis na rozloučenou. Tenkrát jsem ještě nic netušil.

Už jsem byl všude. A všude vládlo jen trpké zoufalství, urputná bolest a nevysvětlitelný strach. Ještě jsem nikdy nedržel v ruce zbraň. Nezabil bych ani pavouka, i přesto že tyhle malé bestie nemůžu ani cítit.

Byl jsem v Japonsku. Tenkrát po sobě lidé stříleli zlými slovy, později bohužel následovaly projektily a tisíce a tisíce lidských životů. Nenávist byla v tom čase příliš silná... A bože, pak ty dvě bomby, které navždy změnily svět. Život ustupoval do cizí temné nejistoty, kdykoliv jsem byl na blízku.

A pak jsem to pochopil a pokusil se ukrýt mimo dosah civilizace. Jenže ona mě opět našla a já musel znova pryč. Vyhledala mě a donutila k tomu, vrátit se zpět do civilizovaného světa.

Byl jsem u toho, když zastřelili Kennedyho, stál jsem schován v davu, když zabili Johna Lennona. Nikdy jsem neměl přítelkyni, žádné přátele a štěstí je pro mě cizím slovem.

O dva roky později jsem potkal dívku. Láska na první pohled. Byla krásná, tmavovlasá, s veklýma očima... později se projevila i jako inteligentní stvoření. Po osmi měsících a dvanácti dnech nám porodila syna. Byl jsem u porodu. Byl to ten nejkrásnější okamžik mého života... O dvě hodiny později jsem musel svou milovanou pohřbít ve vzpomínkách. A nemohl jsem ani plakat.

Uběhly téměř dva roky. Mezitím jsem byl v Madridu, Afghanistánu, v Asii, v Africe... Všude. A ona mi stále byla v patách. Svěřil jsem svého zbožňovaného syna do péče dvou starších milých lidí, protože jsem měl strach, že by se mu v mé blízkosti mohlo něco přihodit.

Teď se necítím příliš dobře. Připadám si starý, zestárl jsem... Nadešel můj čas? Proboha!!! Co jsem zač, kdo je ona o co jsem byl já???