Etnobotanická expedice V.

Den 5

            S lehkou bolestí hlavy jsem se probudil do dne zalitého ostrým tropickým sluncem. Bylo půl deváté.

            Don Pedro nás hned při snídani informoval, že cestování loďmi se poněkud odkládá, protože policie zatím nevydala příslušné povolení. Omluvil se, že musí zařizovat administrativní záležitosti. Předal nás do rukou místního průvodce.

            Jmenuje se Julio a je prý také vegetalista.

            Mladý muž si přisednul k jídelnímu stolu, kde jsme usrkávali ranní kávu. Zaujal asketickou vizáží. Hubené tělo, dlouhé vlasy, plandavá a zmačkaná košile, sandály naboso. Z očí mu vyzařovala nezdolná touha riskovat.

            „Kurvy se popraly.“ odpověděl  lakonicky na můj dotaz na původ strašlivého ženského křiku, který mě v noci vzbudil.

            „Tohle je město kurev, drog, překupníků zbraní a ropných prospektorů. Můžeš tady koupit cokoliv a kdykoliv. Ani bordely nikdy nezavírají.“ dokončil krátkou prezentaci městečka Lago Agrio.

            Nesměle jsem zapochyboval o non-stop provozu červených luceren.

Jelikož se ostatní účastníci  expedice pomalu vytráceli z hotelové jídelny, aby si odpočinuli před náročnou cestou, přijal jsem Juliovu nabídku na prohlídku města.

            Taxik nás asi po deseti minutách kodrcavé jízdy po prašné cestě přivezl k nízké budově.

            Uvnitř posedávaly mladé i staré ženy oblečené jen v plavkách. Několik z nich se v prostopášných polohách rozvalovalo na rozměrných skládacích lehátkách kolem tanečního parketu. Ačkoliv reprodukovaná hudba vyřvávala na plné pecky, nikdo netancoval.

            Dva polonazí mladíci z personálu ukazovali u baru své bicepsy a kočkovali se předváděním laškovného boxu.

            Spolu s nimi seděla u barového pultu skupina osmi až deseti mužů, kteří nevšímavě popíjeli pivo.

            „To jsou chlapi po noční směně na ropných polích. Přišli se sem ožrat a užít si s děvkami.“ jaksi nadbytečně vysvětloval Julio.

            Paprsky dopoledního slunce se rvaly do potemnělé místnosti nevelikým, dokořán rozevřeným oknem. Bordel kupodivu větral.

            „Dáme si pivo, než vyrazíme na další obhlídku města.“ rozhodl Julio.

            Aniž by čekal na můj alespoň formální souhlas, že zatáhnu účet, ukázal pravicí „véčko“ pozorné barmance.

            Posadili jsme se ke stolku, který byl co nejdále od uřvaného reproduktoru.

            „Tady můžeš mít cokoliv. Chceš třeba čtrnáctiletou holku?“ Julio učinil nabídku a rozhodil paže  do stran v samolibě samozřejmém gestu, že v této části světa není nic nemožné.

Pokračování.