Susan - boj o přežití

SUSAN – BOJ O PŘEŽITÍ

Je mi osm týdnů. Nikdo mi to neřekl, ale vím to. Dnes jsem sjel jako elektrický impuls do toho uzlíčku, co měří tři centimetry a budu tomu říkat JÁ. Mám dvě ruce, dvě nohy, celkem dvacet prstů (i když zatím velmi nezřetelných) a neustále otevřené oči, což mi je zatím jedno, protože s nimi stejně ještě nekoukám. Zvenku ke mně neustále doléhají hlasy, a některé mi přijdou velmi podobné. Občas mě něco příjemně zahřeje a to je mi potom tak nějak líp. Nějak sice nevím, kde přesně končím, protože vnímám své čtyři končetiny, ale na bříšku mi vyrůstá jedna dlouhá končetina, se kterou nedokážu pohnout, jakoby mi nepatřila, ale zároveň mi je jasné (nevím jak), že bych bez ní nemohl existovat... Ode dneška už budu jenom růst.

Nuda, nuda, nuda... Už mám sice deset centimetrů a napočítal jsem si třináct týdnů, ale jinak se nic zajímavého neděje. Zjistil jsem jen, že mám maminku. Je to ten hlas, který slyším hned jak se probudím a těsně před tím než usnu. Maminka mě má velmi ráda a cítím, že je moc šťastná za to, že mě má. Jsem taky šťastný. Hned se mi lépe usíná. Jen po ránu mi maminka domlouvá, abych nezlobil. Moc to nechápu. Jen si tu tak plavu a ani nevím, co to znamená – zlobit.

Tak a je to tady, mám devatenácté narozeniny. S maminkou jsme je oslavili u lékaře. Pochopil jsem, že lékař je tenká stříbrná jehla, která se mi objevila u pravé nohy. Cítil jsem, že se maminka bojí, ale následná spokojenost všechny nepříjemné obavy vymazala. Maminka si se mnou už povídá úplně normálně. Včera mi dokonce vyprávěla pohádku. Tak jsem ji trochu kopnul, aby věděla, že jsem ji slyšel, ale tak ji to vyvedlo z míry, že hned běžela za tím druhým hlasem, co slýchám taky dost často a pak mě půl hodiny oba střídavě přemlouvali, abych to zopakoval, ale byl jsem už tak utahaný, že se mi nechtělo. Dneska jsem zjistil, k čemu mám prsty. Výborně se strkají do pusy, taky si s nimi můžu chytat tu dlouhou šňůru, co mi čouhá z bříška. Další věc, co mi moc nejde do hlavy je ten otvůrek, co mám mezi nohama. Občas mě trochu šimrá v podbříšku a když se uvolním, cítím, jak se odtamtud rozlévá teplo...

Je to právě dvacet dva týdnů, co už jsem. Dneska mamince pan doktor řekl, že jsem holčička. Sice nevím, co to znamená, ale maminka byla spokojená a říkala, že si holčičku moc přála, protože chlapečka už doma má. Já ho sice nikde nevidím, ale možná to budou ty dvě malé ruce, co mě vždycky tak neohrabaně poplácávají. Byl to super pocit, když jsem zase maminku cítil tak šťastnou. Po takové době. Minulé dva týdny to bylo na palici. Maminka pořád plakala a tatínek taky a občas mě tak zvláštně zabolelo, že jsem kopal jak divý. Nejhorší to bylo, když šla k lékaři, ale musel to být jiný lékař než ten můj, protože jí nikdo nesahal na mě a měla před tím hrozivý strach, že se celá třásla. Slyšel jsem několikrát, jak říkala tatínkovi, že jí hrozně bolí hlava a pak pokaždé brečela. Když poprvé brečela, bylo to tak zvláštní, že jsem z toho začal škytat. Ale už jsem si zvykl, i když mi je pokaždé z toho strašně těžko a tlačí mě za očima a v krku jako by mi rostla další hlava.

Měl jsem dnes s maminkou slavit dvacet čtyři týdnů, ale v noci se stalo něco strašného. Nevím co, ale začalo to tím, že se maminka vzbudila a hrozně křičela, že se ta bolest už nedá vydržet. Pak utíkala a znělo to přesně jako když jsem byl ještě malý a říkala tomu zvracet jako alík. Pak najednou rána a hrozně mě bolelo na hrudníčku. Začal jsem kopat a zuřivě šermovat rukama a pak už se nic nepamatuju. Probudil jsem se, nic mě nebolelo a chtělo se mi smát. Kopl jsem mamku, aby věděla, že jsem v pořádku, ale nic neříkala ani na mě nesahala. Asi ještě spí.

Neslyšel jsem maminku už několik dní. Občas slýchám tatínka, který tiše vzlyká a pak mě hladí. Skoro jako maminka, ale maminka to není. Je tu podivně ticho a prázdno. Nikdy jsem se necítil tak sám. Strašně se bojím. Nedaleko mě něco neustále pípá. Je to nepříjemné, ale uklidňující. Cítím z toho jistotu. Kolem mě se střídají lékaři. Mezi nimi i ten můj, ale většina je cizích. Mluví s tatínkem a ten se pak rozčiluje. Oni tvrdí, že nemohou odhadnout, jak moc je plod poškozený. Docela by mě zajímalo, co je to ten plod. A tatínek pak křičí, že ji chce zachránit za každou cenu. Když to opakoval poněkolikáté, došlo mi, že mluví o mně. Chtěl jsem mu říct, že zachránit nepotřebuju, že jsem v pořádku, tak jsem začal kolem sebe pořádně kopat. Tatínek se rozbrečel.

Dalších sedm týdnů prázdnoty. Maminka mi moc chybí. Nemám si s kým hrát. Už to tu dlouho nevydržím. Mám 34 centimetrů. Od rána je kolem mě nějaký rozruch. Chce se mi spát.

„Aaaa!“ dere se mi z plic. Prudké světlo mě oslňuje. Je mi zima. Slyším tatínkův hlas. Konečně mě k sobě tiskne.

„Bude se jmenovat Susan, po mamince.“

Šestadvacetileté Američance, kterou lékaři skoro tři měsíce udržovali v kómatu, se v úterý narodila holčička. Dítě přišlo na svět po sedmi měsících těhotenství. Informovaly o tom americké sdělovací prostředky. Lékaři ženu v kómatu udržovali jen proto, aby mohla plod donosit a přivést na svět. Matka - Susan Torresová upadla do kómatu letos v květnu, když se jí do mozku rozšířil zhoubný nádor, který způsobil devastující mrtvici. Podle jejího manžela Jasona Torrese přestal ženin mozek tehdy fungovat.

(Novinky.cz)