Svět živých mrtvých (kap. 4)

Takže další pokračování:-) Jen se do mě pusťte

Kapitola čtvrtá

 

KNIHOVNA

 

Trvalo to čtyři dny. Za tu dobu se zdál jediný sen. O Heather rozcupované neviditelným Nepřítelem. Vzbudil se s křikem. Na druhé straně pokoje do tmy svítila Eileenina neviditelná tvář. Zvláštním způsobem ho uklidňovalo, že se probudil na stejném místě jako usnul. A přišlo mu neuvěřitelné, že možná v tu samou chvíli v posteli, v níž leží on, leží i Gary. Jen v jiné realitě.

Eileen byla příjemnou společnicí. Navzdory své těžké situaci se hodně smála, vyprávěla mu o tom jaké to bylo ve dne pracovat jako zdravotní sestra a v noci vymetat večírky, kouřit trávu a brát extázi, která se jí nakonec stala osudnou.

Sam jí na oplátku vyprávěl o své dlouholeté lásce k Heather, o Davidovi a o tom, co předcházelo jeho vstupu do „Světa živých mrtvých“ jak ho nazval.

„Tohle jsem nikdy nezažila.“

„Co?“

„Někoho tolik milovat, že bys pro něj udělal cokoliv. Měla jsem spoustu kluků, ale nikoho jsem doopravdy nemilovala. Vlastně jsem nikoho z nich ani pořádně nepoznala. Jedna moje kamarádka mi řekla, že hledám někoho jako je Gary. Asi měla pravdu. Nikoho jsem neměla tak ráda jako jeho. Nejspíš je to tím, že jsme dvojčata.“ Zasmála se. „Nenašel bys dva více odlišné lidi. Dokonce nám ani nechutnají stejná jídla. Vždycky jsem vařila dvě večeře.“ Na chvíli se zasmušila, ale nakonec zvedla hlavu a zeptala se: „Tak kdy vyrazíme?“

„Snad zítra.“

 

Té noci se probudil bez zjevného důvodu. Eileen spala pod děravou pokrývkou a s hlavou na kdysi bělostném polštáři.

Sam se cítil vyspalý a svěží, ale byl nervózní z cest „do mlhy“.

„Same.“ Nyní si uvědomil, že to byl stejný hlas, co ho probudilo. „Heather?“

„Same, ty jsi přišel za mnou!“

„Říkal jsem ti, že pro tebe udělám cokoliv. Dostanu tě odtud.“

„Ale co ta mlha? Nedostaneš se ke mně.“

„Dokážu to. Musíš mi důvěřovat.“

„Věřím ti. Ach…mám takový strach. Tolik se bojím!“

„Brzy bude všechno v pořádku. Musíš zůstat skrytá a počkat na mě. Jsi u sebe v bytě, že?“

„Ah..ježíš. Jdou sem!“ Byl přesvědčený, že její výkřik musela slyšet i Eileen.

„Heather! Co se děje? Heather!“

 

„Hej, Same. Vstávej sakra. Co je s tebou?!“

Otevřel oči a okamžitě s klením vyskočil na nohy. „Do hajzlu! Proč jsi mě budil?! Davide, sakra…“zarazil se. David nic neví. –Teď mu určitě připadá, že jsem cvok. A patrně má pravdu…

„Křičel jsi ze spaní. Něco o Heather, ale moc jsem ti nerozuměl. Proč ti tak vadí, že jsem tě vzbudil?“

„Já nevím. Nejspíš jsem chtěl, aby se mi ten sen dozdál. To už je fuk.“

David na něj nevěřícně zíral: „Měl by sis občas někam vyrazit, nebo se dočista zcvokneš.“

„No jo, máš pravdu. Byl jsem moc dlouho o samotě. Omlouvám se, že jsem…“

„To je v pohodě.“

„Asi už půjdu. Em…zavolám ti.“

„Jasně. Dík za návštěvu.“

 

Ani se nepřevlékl a doma si rovnou lehnul do postele. Eileen a hlavně Heather na něj čekaly, nemohl se zdržet.

Spánek však nepřicházel. Čím víc se snažil sám sebe uspat, tím bdělejší se cítil.

Koukl na hodiny, šest odpoledne, za okny se teprve začínalo stmívat.

Zkusil všechno. Uvařil si teplé mléko s medem, což jeho matka považovala za nejlepší uspávací prostředek. Samovi se z něj dělalo špatně, ale tentokrát ho vypil. Zbytečně, vůbec nepomohlo. Vybral si z knihovny nejnudnější knihu, kterou vlastnil, jeden z klenotů ruského realismu, ale nedokázal vnímat obsah vět. Příliš mnoho myšlenek mu zaměstnávalo mozek a nenechalo ho usnout.

Nakonec se vydal do nejbližší lékárny a koupil si nejsilnější prášky na spaní, které mohl sehnat bez předpisu.

A i přesto se mu zdálo, že spánek přichází příliš pomalu.

 

„Kam jsi sakra zmizel?! Na takovou dobu, ježiš,“ vyhrkla Eileen, sotva otevřela dveře svého bytu a zjistila, kdo za nimi stojí. „Měla jsem o tebe strach.“

„Probudil jsem se a dlouho mi trvalo, než jsem zase usnul. Omlouvám se.“

„Probudil ses? Takže jsi opravdu zároveň tam i tady? Když usneš, tak se dostaneš sem?“

„Jo, tak nějak. Ale čas tady plyne rychleji než tam. Za ty čtyři dny co jsem tu strávil, tam uběhly čtyři hodiny.“

„Opravdu? Takže pro Garyho jsem mrtvá kratší dobu, než to přijde mě? Hmm…“

Eileen se zamyslela a Sam ji nerušil. Posedil se do obýváku a prohlížel si svou ránu na stehně. Už byla více zacelená a nebolela. Koukal na ni, když byl vzhůru, ale nebyla tam. Zranění z tohohle světa se nepřenášely do druhého. Zajímalo ho, co by se stalo, kdyby zde zemřel. Zkoušet to ale nechtěl.

„Kdy se vydáme do mlhy? Měli bychom jít co nejdřív, jestli chceš Heather najít.“

„Hm, kolik je hodin?“

„Deset ráno.“

„Tak půjdeme rovnou, OK?“

 

Eileen našla pár nožů a nabrousila je, do kapes dlouhého kabátu nastrkala obvazy a jiné lékárnické potřeby. Sešli do přízemní haly a následně vyšli do mlhy. Eileen sama bezděčně chytla za ruku. Třásla se. Její strach z venkovního světla byl větší než si Sam dovedl představit.

Venku panovalo naprosté ticho. Mlha byla bílá jako mléko a nebylo vidět na krok. Ani kdyby Nepřítel stál dva nebo tři metry od nich, Eileen by ho neviděla. Toho se ale nebál, věděl že přítomnost Nepřítele by pocítil na metry daleko tím nevysvětlitelným záchvěvem živočišného strachu.

„Kam vlastně jdeme?“ strach jí nedovolil mluvit hlasitěji než sotva slyšitelným šepotem.

„K parku, do jednoho domu co u něj stojí. Tam má Heather byt.“

„To je hrozně daleko! Přes celé město.“

„Zvládneme to. Musíme být ve střehu.“

Dál kráčeli pomalu, mlčky a většinou popaměti. Z mlhy se vynořovaly pouze nezřetelné siluety temných domů. Sam slyšel jen Eileenina zrychlený dech. A pak její výkřik, když po deseti nebo dvaceti minutách chůze zaslechli výhrůžné zavrčení.

„Psst. Je daleko. V té mlze se zvuky nesou dál. Kde to teď asi jsme?“

„Na Green Street. Kus odtud je knihovna.“ Sama zachvátil nenadálý děs, Eileen se k němu přitiskla. „Ok. Utíkáme. Do knihovny.“ Nečekala na další pobízení a rozeběhla se tempem, jež mu vyrazilo dech, a nezbývalo mu než ji slepě následovat. Nepřítel jim byl v patách, oba to cítili.

„Je jich víc,“ slyšel ji přerývavě vykřiknout.

Byl to běh o život, závod se smrtí. Bylo jim jasné, že skupině Nepřátel nemají šanci se ubránit. Veřejná knihovna byla jejich jedinou nadějí.

Z bílé masy kapiček vody se vynořila impozantní budova knihovny a to jim dodalo naději. Musí být otevřeno! Eileen však klopýtla a uklouzla na jednom z vlhkých schodů vedoucích ke vchodu.

„Same!“ Skočil k ní a popadl ji za ruku. Slyšel dusot velkých tlap běžících nestvůr, zuřivý řev a hlasitý dech. Viděl jak Eileen vytřeštila oči do prázdna. Viděla je. Už byli u nich.

Z posledních sil ji táhl po schodech a ona vzlykajíc klopýtala za ním. Dveře se blížily.

Když do nich vrazil, povolili a jemu úlevou vytryskly slzy. Ve stejném okamžiku se ozval zvuk trhaného plátna. Eileen křičela.

Prudce zatáhl za její ruku a ona vlétla dovnitř. Přibouchl dveře právě ve chvíli kdy jedna z pro něj neviditelných postav skočila. Náraz do velkých, těžkých dveří ho málem přemohl, ale vydržel.

„Eileen! Potřebuju to něčím podepřít! Nevydržím to držet moc dlouho.“

Nepřátelé stále dotírali, vráželi do veřejí a Samovi podkluzovaly nohy, neměl se kde zapřít a křídla dveří se mu jen velmi těžko držela u sebe.

„Tady máš,“ u nohou mu přistála jakási dřevěná násada, kterou mohl provléknout mezi úchyty na obou křídlech. To mu alespoň trochu usnadnilo práci. „To nestačí!“ V odpověď mu přišlo šoupání a vrzání. Když se na okamžik ohlédl, spatřil ji jak se ze všech sil snaží k němu dotlačit těžký regál plný knih. Na tom počínání bylo něco dojemného a on ji v tu chvíli bezmezně obdivoval.

Nakonec se jí to podařilo a po společném přisunutí dalších regálů konečně usoudili, že jsou v bezpečí.

„Jsi v pořádku?“ Přitakala. Vzad měla utržený kus kabátu a bílá výplň lezla ven. „Moc daleko jsme nedošli,“ řekla. „A vrátit se nemůžeme.“

„Počkáme tu. Snad se unaví a odejdou. Pak vyrazíme. Do parku to odtud není daleko.“

„Hm, asi půlhodina rychlé chůze. Nejsme ani v půlce.“

„Mrzí mě, že jsem tě do toho zatáhl.“

„Kdybych nechtěla sama, nešla bych. Není to tvá vina.“

Všiml si, jak se choulí do svého kabátu a rty má promodralé zimou. „Není tu někde krb? Mohli bychom rozdělat oheň.“

„Jo, je v hlavní místnosti. Tamhle za těmi dveřmi. Ty jsi tu snad nikdy nebyl?“

„Byl. Jako malej, to jsem ještě bydlel na Rich Hillu s rodiči. Ale jednou jsem ztratil knihu a od té doby mě tu neviděli. Bál jsem se knihovnice.“

„Paní Marchové? Jo, ta vypadala děsivě, co? Ale měla ráda děti. Určitě by ti to odpustila.“

„No to už teď nezjistím. Pojď, nejdeme něco, co můžeme spálit:“

To nebyl žádný problém. Za pár minut se již choulili ke skromnému ohníčku, rozdělaném v obrovském, kamenném krbu. Postupně přihazovali další knihy, které byly stejně zničené a nečitelné, a kusy rozlámaných židlí a stolků.

„Vypadá to tu stejně hrozně jako náš dům, co? V tomhle světě asi nezůstalo nic hezkého. Dřív jsem si uklízela v bytě, všechno čistila a spravovala, ale pak jsem zjistila, že to nemá cenu. Druhý den bylo všechno stejné.“

„U mě to vypadá stejně jako ve skutečnosti.“

„Vážně? Ty máš spoustu výhod, co?“ zasmála se. „Ale taky pár nevýhod…“ Dodala, ve tváři vyděšený pohled. Dívala se ke zdi nalevo od nich. Sam to cítil, byli tady. Už nebylo úniku.

„Kolik je jich?“

„Šest nebo sedm,“ v hlase byla znát panika.

„Proč už nezaútočili?“

„Ne-nevím.“ Objímala ho a tiskla se k němu. Bezmyšlenkovitě ji hladil po vlasech, jakoby utěšoval malé děcko, co se bojí bouřky. Ale pak náhle ztuhl a vyhrkl: „Bojí se toho ohně!“ Jeho slova byla doprovázena několikerým hrdelním vrčením. „Musíme přiložit. Nesmí to vyhasnout.“ Popadl pár knih z hromady, kterou si připravili, natrhal je na víc kusů a postupně je házel do plamenů.

„Utvořili kruh,“ informovala ho. „Jsou asi čtyři metry od nás.“ Eileen teď představovala pro Sama oči. „Doufám, že jim ten strach z ohně vydrží.“

„Teď je ten oheň naše jediná šance jak se odtud dostat. Musíme si ho vzít s sebou.“

„Jak? Budeme zapalovat jednu sirku za druhou? Mám jen jenu krabičku.“

„Musíme něco vymyslet.“

„Výborně. Ale měli bychom si pospíšit, než nám dojdou knížky.“

Když na ní pohlédl za chvíli, vypadala velmi zamyšleně a rozhlížela se po veliké místnosti s vysokým stropem. „Hledáš něco?“

„Pochodně.“

„Cože?“

„Hmm, paní Marchová tu měla pochodně.“

„Děláš si legraci?“

„Myslíš, že bych si v takovýhle situaci dělala srandu?! Netuším, kde je vzala, ale dvě měla pověšený nad pultem.“

„Tam ale nejsou.“

„Jasně, že ne. Copak je v tomhle světě něco na svým místě?“

Ať  koukali jak chtěli, nic jako pochodně nenašli.

„Jestli vážně visely nad pultem,“ zamyslel se nahlas. „Tak teď pravděpodobně budou za ním nebo někde v jeho blízkosti, nemyslíš?“

„Snad jo,“ zhluboka se nadechla a vydechla. „Fajn, jdu pro ně.“

„Ne! Eileen, neblázni.“

„A kdo jiný by tam měl jít? Ty, když ani nevidíš Nepřátele?“

Měla pravdu, pokud to někdo měl a mohl udělat, pak jedině ona. Ale pro Sama bylo těžké sledovat, jak kvůli němu riskuje, nebýt jeho, nikdy by se do téhle situace nedostala. „Je to jediná možnost, jak se odtud dostat,“ řekla. „Jestli mě dostanou, tak se koukej probudit a už se sem nevracej.“

„Počkej,“ křikl. Otočil se k ohni, vzal dvě knihy a zapálil jejich stránky. Vrazil jí je do rukou a ona se vrhla pryč z kruhu světla. Sam ji úzkostlivě pozoroval. Okamžitě se ozvalo řvaní a kňučení, když se začala ohánět hořícími knihami. Proběhla mezi troskami stolů a neuvěřitelným skokem zaplula za pult. Viděl jak se na zemi pod neviditelnými tlapami hýbou knihy.

Zpoza pultu vylétly plápolající knihy, ozval se táhly řev a za ním se objevila Eileen, v rukách držela planoucí louče. Oháněla se jimi kolem sebe a kráčela ke krbu. V Samových očích v té chvíli vypadala jako odvážná Amazonka a také trochu jako cvok. Sotva se dostala do blízkosti ohně, pochodně jí vypadly z třesoucích se rukou a rachotem padly na zem. Eileen se mu zhroutila do náruče a rozplakala se. V okamžiku ji opustila veškerá odvaha. Vzlykala a šeptala: „Měla jsem strach. Takový strach…“

„To bude dobrý, dokázala jsi to. Už je to v pořádku,“ jemně ji uchopil za bradu a donutil ji, aby se mu podívala do očí. „Jsi ta nejodvážnější zdravotní sestřička, co znám.“ Usmála se na něj skrz slzy a otřela si oči. Odtáhla se a zvedla z podlahy pochodně. „Jsem pitomá,“ mumlala. „Jsem v pořádku, mám co jsme potřebovali, nevím proč brečím. Půjdeme? Heather čeká.“

Heather…ale co když ne? Co když nečeká? Možná ji už dostali Nepřátelé a oni se k ní snaží dostat zbytečně.

„Jo, půjdeme.“

---