Etnobotanická expedice VI.

Etnobotanická expedice VI - odpoledne.

Den 5 - odpoledne

Byli jsme akorát vykopnuti z červenolucernového ráje, když taxík přijel před bránu. Slunce skloněné k západu nás na pár vteřin oslepilo. Rozjařeni několika plechovkami přechlazeného piva jsme nasedli do obouchané šestimetrové popelnice.

„Sakra, furt mi vod ní smrděj ruce rybinou!“ postesknul si Julio. S obličejem zkrouceným do odpudivé grimasy si čichal k ukazováku a prostředníku pravé ruky.

I ridič taxíku se škodolibě chechtal.

„Člověče, něco bych taky snědl.“ určil jsem další program.

„Zajedeme na tržiště. Dělají tam skvělé burritos. A taky si tam můžeš koupit nějaké suvenýry.“ navrhnul Julio.

„Jen jestli jsme nějaký originální „suvenýry“ nenakoupili v tom hampejzu.“ zadumaně a pochmurně vizionářsky jsem nahlas meditoval.

 Julio zmožený náhlým spánkem mi nevěnoval pozornost.

X X X

Burritos s papričkami jalapenos byly až nechutně pálivé. Měl jsem pocit, že v hubě by mi mohly úspěšně trénovat hasičské sbory.

„Seňore, kupte si amulety z ohrožených zvířecích druhů.“ šeptali naháněči před nesčetnými obchůdky v úzké, temné uličce zastíněné ušmudlanými a zaprášenými plachtami. Zdvořilým gestem mě vtahovali dovnitř.

Majitel mě zavedl do miniaturní zadní části krámku, který sám o sobě byl jak dětská prdelka. Z balíku hadrů vytáhnul nablýskanou lebku jaguára. Místní lidé je nazývají tygry. Byla to největší cennost, kterou měl, kromě různých přívěsku ze želvích krunýřů a opičích lebek různé velikosti. Když jsem odmítnul nestvůrně velké vycpané netopýry, preparované ještěrky a pavouky velké jak sevřená mužská pěst, vytasil se se zbraněmi.  Měl solidní nabídku: granáty, otrávené šípy, mačety, obrovské skládací a dokulata zatočené břitvy…

Když jsem jsem s poukazem na další cestovní plány odmítnul koupit něco z jeho sortimentu, nabídl, že alespoň zorganizuje „Toxic Tour“ po večerním městě.

Zatvářil jsem se nechápavě. Julio mi vysvětlit, že si tak mohu prohlídnout devastaci krajiny a lidí způsobenou těžbou nafty.

„Don Pedro a ostatní gringos na mně jistě čekají. Musíme se vrátit do hotelu.“

stočil jsem výmluvně pohled na Julia ne snaze odmítnout netradiční exkurzi.

            „Nečekají, už jsou na cestě. Je pozdě.“ zchladil mě naprosto nečekaně můj průvodce.

            „Ty vole! To sem tomu dal!“

            „Nevadí, postarám se o tebe.“ lísal se Julio.

            „ Tak jdem na ty jedy…" 

Pokračování.