Tak strašně, jako dneska ráno, když jsem zahlídla tu tvou miminkovskou debílkovskou pusinku do kolečka kroužku za volantem projíždějícího auta, tak strašně jsem se teda už dlouho nelekla. A ani nevim, jestli jsi to byl doopravdy ty.  Vzpomněla jsem si, jak jsem si na tobě ulítla a taky proč a lekla jsem se podruhý. Nikdy v životě jsem neměla žádnýho chlapa proto, že byl krásnej. Teda jenom proto. Jen tebe. Byl jsi nejkrásnější tělo, jaký nade mnou čnělo. (Vidíš, že jsem básník!) Nejvymakanější biceps i triceps (nevim, kterej je kterej) a obávám se, že i kvadriceps (ten je, myslim, na noze, ne?) a maličká a úplně tvrdá prdelka. I pastelka (abych nepřestala bejt básník). Pastelka teda tvrdá, ne maličká (abych byla spravedlivá). Jenže rozejít se s tebou byla zlá a ošklivá noční můra. Vzpomínám si na to, bylo to šílený. Chodila jsem zadním vchodem, protože jsi hlídkoval před barákem. Když jsem přišla domů, nerozsvěcela jsem a snažila jsem se nechodit kolem oken. Což šlo dost těžko, v garsonce. Okamžitě, jak jsi viděl v okně pohyb, volals. Občas jsi použil fintu zdánlivýho odjezdu – nastoupils do autobusu na zastávce vpravo, já tě viděla odjíždět, narovnala jsem se, rozsvítila a tys zavolal, protože jsi popojel jen na zastávku vlevo. Ten teror se nedal vydržet a tak jsem se rozhodla ti to všecko ještě jednou vysvětlit z voka do voka. Pravda je, že si za to, co se potom stalo, z velký části můžu sama. Protože jsem ženská a zájem mě těší a věděla jsem, že ty mě chceš, takže mi to asi stejně dělalo dobře, když jsem si uvědomovala, jak moc a co všecko kvůli mně podnikáš. Ale fakt jsem tě nechtěla, doopravdy ne. Jen jsem chtěla bejt krásná, abys viděl, o co přicházíš, tak se to normálně dělá, sakra. Seděli jsme u tebe na gauči, udělals mi kafe a byls milej. Milej jsi byl ostaně vždycky, nemohla jsem si stěžovat, že bys nebyl milej. Jenže jsi byl úplně vypatlanej, já jsem fakticky nemohla chodit s někym, kdo si myslí, že Labe pramení v Jizerkách a že divadlo se hraje s malým míčem na dvě brány! Ale taky jsem chtěla bejt milá a laskavá. Nechtěla jsem ti ubližovat. Věděla jsem, že mě miluješ a že mě chceš a že seš v jednom kuse nadrženej, věděla jsem to všecko a když´s mě objal, nebyla jsem překvapená, možná se mi to i zlomeček vteřiny líbilo, měla jsem tvoje objetí ráda, tvoje síla mi imponovala, ty velký svaly, ale zlomeček vteřiny pominul a já si uvědomila, proč jsem za tebou přišla a chtěla jsem si udržet distanc. Jenže ty ses rozhod, že žádnej distanc nebude a tys byl silnější. Chytils mě za ruce a já jsem letěla přes celou místnost na postel. Praštila jsem se do hlavy o pelest, vypadalo by mnohem líp, kdybych ztratila vědomí, nebo tak něco, ale akorát to bolelo. A měla jsem strach. Nikdy jsem nepochopila, z čeho jsem měla strach. Podvědomě jsem tušila, že to pohození na postel bylo jediný násilí, kterýhos byl schopnej, že mě neuhodíš a jaký JINÝ násilí??? Žádný jiný násilí jsem neznala, přesto jsem měla šílenej strach z čehokoliv, co následně uděláš. To tělo, který na mě najednou leželo jsem přece nedávno milovala a tvoje dětský oči mi připadávaly tak sladký. Měls vždycky pohled vyděšenýho dítěte. Ale vyděšená jsem byla já. A to se v podstatě pořád nic nedělo. Předpokládám, že chlap, kterej se chystá znásilnit ženskou, o tomhle momentu předčasnýho strachu nemá ani ponětí. Když jsi se potom začal dobejvat pod moje oblečení, byla jsem už vydšená k smrti a schopná všeho. Zabila bych tě v tu chvíli, kdybych věděla jak a kdybych neměla strach. A tak jsem jen bránila svoje území. Svoje šaty, svou kůži, svoje tělo. Spala jsem s tebou mockrát a líbilo se mi to a najednou to nešlo. Chtělo se mi zvracet, věděla jsem, že jestli se ti to podaří a nějakým způsobem se do mě dostaneš, tak zvracet budu. Byl to šílenej boj a nechápu, proč jsem ho podnikla. Tolikrát jsi tyhle všecky věci dělal a bylo to v pořádku a najednou nebylo v pořádku vůbec nic a navíc mi bylo nad slunce jasný, že tě nepřeperu, takže fakt nevim, oč mi šlo. Kdybych ti prostě podržela a neprala se s tebou, bylo by to jednodušší. OČ MI TEDA  ŠLO? O čest, nebo hrdost, nebo jak se tomu říká? Bojovala jsem reflexivně? Něco jako: „Nedala jsem souhlas, tak to nedostaneš, panáčku, to bys měl ten život moc jednoduchej!“ Ale co bylo jednodušší pro mě? Prát se, bránit se, když bylo jasný, kdo vyhraje, nebo ustoupit bez boje, podržet dvě tři minutky, než by ses udělal, nebo vzpamatoval, zkrátka než bys vyházel ten testosteron? Nepozvracela jsem se. Jen jsem vyhodila punčocháče a pak jsem dlouho, dlouho brečela. Bylo mi tě líto. Protože tobě bylo hůř, než mně a mně bylo hodně zle. Tak jsme seděli na tý tvý posteli, oba jsme ronili krokodýlí slzy, dva cizí lidi, který spolu nemaj společnou už ani tu bolest. Ve filmech se znásilněný ženský koupou, chápu to, připadala jsem si špinavá, měla jsem to štěstí, že chlap, kterej znásilnil mě, mi nebyl neznámej, věděla jsem, že se meje několikrát denně a je zdravej, to si už vůbec neumim představit, že by to byl někdo cizí a špinavej, i tak jsem tu kůži drhla donekonečna, to, co umejt šlo a i to, co nešlo jsem se umejt snažila. Pocit hnusu umejt nešel.
     No a tak jsem se dneska ráno nepříčetně vyděsila, když jsem měla dojem, že ten chlap v projíždějícím autě seš ty. Tu chvilku, co jsem stála na přechodu, tu chvilku jsem cejtila všechen ten strach, údiv, odcizení. A to se to TO stalo před dvaceti lety.