Když jsem se dozvěděl, že nedaleko mého bydliště byla otevřena nová stanice metra, tak mne to hned lákalo se na ní jít podívat. Novotou zářící budova, kterou už zdobily sprejerské výtvory, mému zraku neunikla již z velké dálky. Skleněné stěny na mne velice zapůsobily, což způsobilo, že dva pokusy o vstoupení do jejího nitra skončily nárazem do skla.
Lehce otřesený jsem po čase našel vchod a přitom mi došlo, že nemám legitimaci ani lístek. A protože tu a tam od pohyblivých schodů utíkala postava, kterou pronásledoval uniformovaný revizor, tak bylo mou snahou si lístek pořídit. Různých automatů bylo v hale dost a jelikož moje kapsy oplývaly větším počtem drobných, tak mi nedělalo problémy do každého automatu nějaké vhodit. Z jejich vnitřku k mému překvapení ledacos vypadávalo a jeden dokonce začal na mne mluvit cizí řečí. Všechny věci, co vypadly z automatů jsem si rozhodně chtěl nechat. A tak jsem o něco později stanul před jízdenkovým automatem, jenže v rukách jsem svíral umělé láhve s nealkoholickými nápoji, různé druhy sušenek, dva kelímky od kafe, jejíchž obsah mi už někdo vypil, a také větší počet kondomů. Tudíž nastal problém, jak si zakoupit lístek a protože se mi nechtělo dávat všechny ty věci na zem, tak jsem sklonil hlavu ke své pravé dlani, v niž byla kovová mince. Zdárně jsem jí zuby uchopil a zasunul do tvoru pro mince. Nosem se mi podařilo zmáčknout jedno tlačítko a vzápětí ve spodní části automatu vyjel lístek. Opět mě zuby nezklamaly a já jej tímhle nezvyklým způsobem vytáhl. Přitom mi neunikla ta skutečnost, že několik lidí mne užasle pozoruje.
   Před pohyblivými schody jsem se rozhodl využít svých kapes a narvat do nich veškeré věci z automatů. Byl to dobrý nápad, jelikož na schodech byl celkem dost velký nával. Po vstoupení na první schod následovalo překvapení, že nejedu dopředu, ale dozadu. A tak jsem se rozeběhl. Přitom však následoval náraz do několika užasle se tvářících lidí, kteří stáli čelem ke mně. Vzápětí se dost osob stalo součástí valné hromady, přičemž mi všichni nadávali. Rozhodl jsem se přeskočit na vedlejší schody, jenže to se mi nepovedlo a mne se zmocnil pocit, že jedu po břiše mezi eskalátory.
 O chvíli později mému zraku neunikla podlaha, jenž se stala místem mého dopadu. Po několika kotrmelcích jsem zůstal sedět s protáčejícími se panenkami, načež na mne někdo začal mluvit. A já jsem za okamžik rozpoznal před sebou postavu v modré uniformě. Byl to revizor a chtěl vidět lístek. Ve vrávoravém postoji bylo mou snahou někde v oblečení najít lístek. Zároveň se mi vše srovnalo v hlavě, a tak jsem na revizora vyplázl jazyk i s lístkem. Ten jen vytřeštil oči a zůstal neschopen slova stát. Po proklouznutí kolem něho se mi podařilo doběhnout do vagonu metra. Přitom mi došlo, že jsem si ani nestačil pořádně prohlédnout vzhled stanice, čehož jsem zalitoval.
   Ve vagonu hned mou pozornost upoutal muž, který byl zavěšený za nohy na tyči, jenž byla u střechy. Chtěl jsem se ho zeptat proč takhle cestuje a přišlo mi slušností se ho ptát ve stejné poloze v jaké se nalézal on. Po několika pádech na podlahu jsem se stejným způsobem také zavěsil. Přitom mi však vypadly všechny věci z kapes, a tak pro mne nastalo lezení po čtyřech. O něco později jsem se ocitl u holčičky, co držela v ruce několik balónků a jeden jí náhle praskl.
„Neboj. Nafouknu ti nový,“ řekl jsem jí. A na užaslých tvářích cestujících bylo vidět, že ještě asi nikoho neviděli nafukovat kondom v metru. Nevím jak se to mohlo stát, ale vagonem se pojednou rozlehla rána, při níž se části kondomu rozlétly všemi směry. Jedna paní se lekla a koncem deštníku rozbila poplašné tlačítko vedle dveří. Následně propukla panika, které jsem se aktívně zúčastnil. Souprava po chvíli vjela do stanice a já jsem intuitivně proběhl otevřenými  dveřmi na nástupiště pronásledován zástupem naštvaných a zároveň rozkřičených lidí.