Benátky instantně

Benátky instantně od Zruka a Zruky

fantasticko-realistická literární koláč ž

31.7. – 2.8. 2005

Je poměrně dusné odpoledne, žaludek očekávaje dlouhou cestu autobusem volně proplouvá tělem a my přicházíme na místo srazu. Trocha nezbytných organizačních zmatků a už se vydáváme luxusním klimatizovaným autokarem na tuhle šílenou cestu pro dobrodruhy. Věkové složení účastníků zájezdu je různorodé, od malých dětí po pána v úctyhodném věku blížícím se jistě sedmdesátce, který po celou dobu zájezdu setrval v maskáčované bundě (bylo přes 35 stupňů) a kloboučku (který nesundával ani na spaní). Okružní jízda po republice – nabíráme cestující v Brně, Znojmě a dalších městech. Po několika hodinách se blížíme k hraničnímu přejezdu – zde se probudí k životu náš průvodce a spontánně začíná přednášku o lehkých dívkách, sexuální turistice a dobrodružstvíchtivých Rakušanech, kteří jsou v této oblasti pravidelnými hosty. Věru inspirující informace, zvláště pro těch několik dětí, které s námi sedí v autobusu. Snažíme se spát. Světla reflektorů se přízračně plouží po dálnici, motor slabě vrní a my letíme, vznášíme se v korábu, který míří o několik století zpět, do doby rozkvětu Benátské republiky. Je ráno. Jsme asi 5O km od cíle našeho putování. K snídani párky s hořčicí, nikomu se moc nechce pokoušet své trávení, ale zpráva, že tyto uzeniny jsou v ceně zájezdu (tedy jakoby z a d a r m o), všechny donutí svůj příděl do trávicího traktu vpravit.

Možná někteří účastníci později litovali, poslední část cesty totiž vede přes rozsáhlou vodní plochu benátské laguny, přes kterou nás převáží loď. Předtím se však projevuje kvalita našeho průvodce, který uměl bez slovníku italsky napočítat i do pěti. Výrazné rysy podobné republikánu Miroslavu Sládkovi, zaťaté zuby a pěsti, azurově modré tričko a rozpoznávací znak, abychom ho v rušných ulicích Benátek neztratili z dohledu – zašlé hnědé desky formátu A4 v ruce. Po téměř hodinové plavbě se stáváme součásti tepajícího organismu turistického ráje. Uličkami se valí lidé, kanály jsou zacpány gondolami a náš neohrožený průvodce je občas spatřen kdesi na horizontu, jak nás popohání, abychom se dostali z nejfrekventovanějších částí města. Teplota stoupá, před očima se míhají fialová kolečka a klaustrofobní zákoutí se zdají každým krokem ještě menší. Občas uskočím, když se začnou stěny oprýskaných domů sápat po mých nohou nebo když se v kanálu roztočí malý Malström a hypnotickými obrazci se snaží turisty vlákat do svých spárů. Nebezpečné místo. Proti nám pochodují jiné výpravy, průvodci šermují deštníky se zaostřenou špičkou, občas zaloví ve vodě a vyloví napíchnuté ryby, jež se pak na sluníčku mrskají a pomalu se mění v okvětní lístky, které pak vítr rozfoukává po celých Benátkách. Náš průvodce zatíná zuby a zavádí nás na zcela schované a opuštěné náměstíčko. Tam k nám takto promluví: „Tady takhle za rohem je náměstí San Marco a Dóžecí palác. Takhle támhle.. ne tam.. moment.. ne, jo, tohle je ten slavnej kostel, jméno jistě znáte, já si ho nepamatuju. O historii Benátek si povíme v autobuse cestou domů. Takže rozchod.“ Načež se mu vzedmulo azurové tričko, nadechlo se horkého subtropického vzduchu a vzneslo se i s ním vzhůru k oblakům, blíže ke svatému Markovi, blíže ke Slunci, hvězdám, až zůstal na nebi jen jako malá tečka a pak už vůbec. Neplakali jsme, protože jsme věděli, že se vrátí a bude nám povídat o historii. A nakonec, byl to přece úplně cizí člověk.

Začali jsme být dost vyčerpaní, a tak jsme se rozhodli zajít někam na proslulou italskou kávu. Po asi hodinovém hledání jsme zjistili, že Benátčané nejspíš počítají s tím, že zfanatizované zástupy romantických duší nebudou váhat si dopřát malé občerstvení za několik desítek euro. My jsme tedy váhali. Nakonec jsme zakotvili naše nedosti romantické duše v poluličním bistru, kde účet nedosahoval dvojciferného čísla. Černoši prodávající kabelky, cikáni hrající sentimentální italské melodie, slepý harmonikář a přívětivost a nostalgie červánků. Huba maestra Pucciniho neodbytně hučí v uších jako když do něj nateče mořská voda. Ne a ne ji dostat ven. K zešílení. Třepu hlavou na jednu stranu, pak na druhou, hudba stále zní. Při dalším pokusu mi z ucha cosi vypadne. Dívám se do dlaně a v ní sedí sám maestro Puccini a je úplně maličký, a v ruce má malilinkatý klarinet a vrže dokola hlavní téma třetího jednání Toscy. Cvrnknu ho pod nohy, jeden z tisíců holubů na náměstí San Marco ho opatrně uchopí do zobáku a odletí směrem do Říma, k Andělskému hradu, kam patří. Koukám se okolo sebe, ale nikdo si ničeho nevšiml, všichni jsou totiž zabráni do krmení těchto odporných ptáků, které nám hyzdí svatého Václava a vůbec by se to mělo střílet, havěť jedna, prohlásila jedna účastnice zájezdu, která s sebou vezla asi šest dětí. Ovšem pozor, nebyly by to Benátky, kdyby na tom všem někdo neprofitoval. Krmení pro holuby se prodává ve stáncích na náměstí, jeden pytlík za euro.

Italky v krátkých sukýnkách

oči na vrch hlavy

ach, moje hlava

rozpálené zdi

a tričko odporně se lepící na kůži

lidilidilidilidilidilidi

to je k posrání

Nebyli jsme ve stavu vystát na pálícím slunci frontu k bazilice sv. Marka. Takže jsme zapadli do první uličky a schladili se třemi kopečky italské zmrzliny (=něco přes šest normovaných kopečků českých). Pak už hurá na loď a na pláž u laguny, kde jsme měli sraz s tou částí výpravy, která dala přednost koupání už záhy po poledni. Přijíždíme ke krásné písečné pláži, rozvalujeme se ve stínu a rovnáme si záda po dlouhé cestě. Den se chýlí, začíná se smrákat, a v tom se dozvídáme, že jedna z účastnic zájezdu hledá již něco přes hodinu jedno ze svých tří dětí. Není nikde k nalezení, do pátrací akce se zapojuje celá výprava, my se vyptáváme lámanou angličtinou a ochrnutou španělštinou lidí na pláži, zda neviděli bezprizorního chlapce. Šance nám trochu snižovalo, že jsme věděli pouze to, že je mu jedenáct, ale vypadá mnohem mladší. Po dalších dvou hodinách, kdy některé ženy začínaly propadat beznaději a do mokrého písku a muži s chmurným pohledem přeměřovali mořský obzor, představujíce si v skrytu duše sebe sama jako kapitány pobřežní hlídky, se zdálo být vše ještě beznadějnější než na začátku. Žádné zprávy o chlapci stále nepřicházely, místní policie čekala, až uplyne zákonná lhůta pro zahájení pátrací akce (jejíž začátek by podle předpisů spadal přesně do doby, kdy se poslední skomírající paprsky definitivně utopí v oceánu a profesionálním pátračům tak bude dělat věrnou družku tma). Konečně! V dáli se objevila azurově modrá tečka blížící se rychle k nám. Byl to pan průvodce, který při svém orbitálním putování chlapce objevil asi pět kilometrů od pláže, uchytil ho opatrně ale pevně mezi své sevřené čelisti a hrdě ho položil téměř kolabující matce k nohám. „Odjezd!“ vydralo se z jeho hrdla staženého napětím. S několikahodinovým zpožděním tak opravdu vyrážíme na celonoční cestu zpět do vlasti. „A teď teda něco z tý historie“, nezapomíná na svůj slib průvodce. „Jo, Benátky. Takže ty byly opravdu silnou velmocí až do dobytí Konstantinopole, v roce 1459, myslim..“ „1453“, vylétnou z nás spontánně číslovky nadřené poctivě k maturitě, bohužel dříve, než stačíme domyslet následky. Polovina autobusu se na nás otočí s nechápavým úsměvem, kterým se chlácholí duševně vyšinutí. „Šlaka, jsem prozrazen!“ jsou poslední slova průvodce, která od něj slyšíme. Chvíli sedí bez hnutí, pak konečně otevře pomalu hnědé desky a nervózně je okusuje. Po pár minutách z nich nezbyde nic a on, nevěda jak odčinit svou hanbu, poníženě si nasazuje sluchátka, přilepuje je izolepou k hlavě a přímo do uší si pouští maestra Pucciniho. Všichni tleskají, volají bravo a zasypávají nás růžovými květy, aby se nám dobře usínalo.

Druhý den dopoledne přijíždíme do Prahy. Rozlámaní, unavení, ale spokojení. Překračujeme bezvládné tělo průvodce, který má stále na uších sluchátka, ale už nejeví známky života. Vystupujeme a autobus se vznese do výšky, na Opatově se nesmí parkovat, a celý se zbarví do azurové modři. Někam odlétá, nejspíš tam, do Říma, k Andělskému hradu nebo tak nějak...

10. 8. 2005