Maja

Sluníčko prostrčilo své dlouhé zlaté prsty skrz mezery v závěsu a pomalu je sunulo k posteli, která stála v rohu místnosti. Teplé paprsky dorazili až k Maje. Pohladili jí po jedné tváři, po druhé, po nose, čele, propletly se jí ve vlasech a nakonec polaskaly víčka. Maja se usmála a otevřela svá zelená kukadla. Hned poznala, že to bude krásný den. Protáhla si paže a vyskočila z postele. Před zrcadlem si pročesala své dlouhé lokny, rozhrnula závěsy na všech oknech a otevřela prosklené dveře vedoucí rovnou do rozlehlé zahrady. Chvíli jen tak stála a vdechovala svěží ranní vzduch, vonící květinami, sluncem a vláhou. Udělala několik pomalých kroků a vychutnávala si každý dotek stébla trávy na svých nohou. Tiše šla a občas utrhla některý z rozmanitých květů, které splétala do věnce. Hotovou květinovou korunu si posadila na hlavu. Cítila se jako princezna. nebo spíš jako víla, když tam tak stála, jen v tenké bílé noční košilce a s květinovým věncem na hlavě. Ano, spíš jako víla. Vzhlédla, několik metrů před ní rostla jabloň, zrovna teď byla v plném květu. Maja však neviděla strom ale chlapce. Krásného. Kmen byl jeho tělo a větve jeho rozpažená náruč, čekající jen na ni. „Už běžím můj princi!“ zvolala a rozeběhla se. Lehký vánek si pohrával s jejími vlasy i s košilkou. Doběhla ke stromu, dlouho jen objímala kmen a vychutnávala vůni jabloňových květů. Pak několik větviček utrhla a vydala se zpět k domu. Jabloňové větve vložila do vázy, oblékla se a sešla do kuchyně na snídani. Dům již provoněla káva a rodiče seděli u stolu. Po snídani měli Maja s tatínkem naplánovaný výlet k babičce. Maja si tedy vzala batůžek a objala maminku na rozloučenou, pak nastoupila do auta. Uháněli po silnici, vítr proudící otevřeným okýnkem cuchal Maje vlasy. Jeli pořád dál a pak nastal prudký náraz a pak už si Maja nic nepamatuje. Jen spoustu dní v nemocnici.

  Uplynul rok. Sluníčko znovu nakukovalo do pokoje mezerami v záclonách, znovu klouzalo až k posteli a hladilo Maju po tváři. Ta se usmála a otevřela oči. protáhla se. Hned věděla, že to bude hezký den. Opatrně se posadila, odhrnula peřinu a pomalu se přesunula na kolečkové křeslo. Dojela k zrcadlu a rozčesala si své dlouhé vlasy, otevřela francouzské okno a vyjela do zahrady. Rukou hladila trávu a vychutnávala si její sametové doteky. Občas utrhla nějakou jarní květinku a skládala si je do klína. pak je rozdělí do váz a ozobí si pokoj. Vlahý vánek jí ovíval tělo. Zvedla hlavu a uviděla jabloň. O její kmen se opíral tmavovlasý chlapec. Jejich úsměvy snad musely prozářit celý vesmír. „Už běžím má princezno!“ zvolal Jakub a rozběhl se k Maje. Div, že se neumačkali.