Napsáno v nespánku

Haló? Jsi tam? Slyšíš mě? Víš, chci si jen popovídat, se vypovídat. Zkus mě prosím poslouchat.

Právě ti tak letím nad záplavou bílých mraků a přemýšlím, jak by asi chutnaly?! Jako nasládlá voda, kterou mají tak rády sladkovodní ryby? Jako vlna běžící po moři? Jako slzy? Nebo snad jako lák od kyselých okurek nakládaných s koprem, který tak nemám ráda? Nebo by možná byly bez chuti?!
Víš je to taková bílá pláň,jako když na horách napadá čerstvý sníh nebo třeba, když se zdá cukráři o záplavě šlehačky, tak to vypadá. Jeden člověk, s kterým jsem šla po zasněžené louce, mi takhle utekl. Ta nekonečná bílá barva byla lákavější. No, ale přesně tak bych teď ctěla běžet, utýct.
Ty mraky by mě ale asi neunesly, co myslíš? Asi bych se pomalu probořila, propadala skrz ně a vychutnávala si jejich pohlazení, zřejmě poslední které bych cítila. A až bych propadla, byla bych možná úplně mokrá od slz.
Čí jsou ty slzy? Možná rodičů a příbuzných, který by možná zabolelo kdybych skrz mraky padala dál, letěla vzduchem a pak dopadla na Zem. Možná přátel, pokud by to pro ně nebyla spíš senzace. Nejspíš by to ale byly slzy lidí, kterým bych dopadla na zahradu a oni by mě pak museli odklízet.
Teď mě tak napadá potkala jsem nedávno ve městě na ulici kousek od Staroměstského náměstí (už dlouho jsem neviděla orloj) jednoho kluka. Šla jsem s mladší sestřičkou, obě si nás prohlédl a usmál se.Nevím proč, ale mám ho za to ráda. A vlastně mám ráda i toho človíčka, co tenkrát utekl.
Nemusela bych přece propadnout? Možná bych nepropadla a mohla bych se v klidu procházet po té nekonečné pláni šlehačky, ochutnávat každý mrak zvlášť, vymýšlet si jejich chutě a poznávat v nich známé chutě. šum listí, proud řeky, vítr, úsměv človíčka, co utekl, pohlazení....
Kdo ví, jak tyhle věci chutnají?! Asi to víš i ty, viď? Vím to i já, jen si tu chuť neumím vybavit.




(už nemusíš poslouchat, jen si běž, nebudu tě zdržovat)

---