Šmírácké (pozdní) blues

Seděl jsem na lavičce,

už dávno po setmění,

a kouřil doutníčky,

ještě ty od tebe.

Přemýšlel, jak se věci mění,

s kouřem i  vzpomínky vdechoval do sebe...

…pod oknem ložnice,

za nímž jsme lehávali,

každý den sedačku na spaní přestlávali,

snad ti teď vystačí jenom ta menší půlka

Na skříni visela má důchodcovská hůlka,

taková srandovní,

určitě ses moc smála,

když´s mi ji jako vtip k výročí kupovala,

se zvonkem, kořalkou pro případ ztroskotání,

mít ji teď po ruce,

hned zazvonil bych na ni,

jo, to jsme slavili vše pěkně dohromady,

smutné i veselé, jak to šlo podle řady...

…i dnešní podvečer by průběh měl snad jiný,

ty bys šla do fitnes, já vzpírat na žebřiny,

přímo ze cvičení s žízní jak dromedáři

pak zkusit v hospůdce, jak Budvar pivo vaří,

černé, jen jedno, dvě, aby ses neopila,

vždyť vstáváš na šestou, to by ses nevzbudila,

kapela stejně už k poslední skladbě ladí…

…a potom cesta domů, za ruce jako mladí,

půlnoční svěží vzduch se přece krásně dýchá

i hlavní ulice je útulná a tichá,

když tvoje zapěstí se drží toho mého...

…dopito, dohráno, teď půjde do tuhého,

muzika uklízí kytary, bubny, smyčce,

zvedáš se k odchodu tam, kde já na lavičce

s černými čibuky před kdysi naším domem

do tmy se ukrývám pod hustým starým stromem,

kde mě snad nespatříš, řekla bys, že jsem šmírák,

uhasím oharek a vlasy jako širák

si sčešu do očí, nepoznáš z chodníku,

že bych to moh být já, a vlastně odnikud,

ne, nepřijdeš-li blíž...

…slyším hluk z ulice, ano, už přicházíš,

s batůžkem na zadech a v bleděmodrém triku,

blížíš se pomalu, srdce mám na jazyku,

snadno bys slyšela, kdybych teď vzdychl: "jsem tu!"

a rozbil, rozkopal tu pomyslnou plentu,

jež jsi svým rozhodnutím mezi nás postavila,

jenže mi schází dech, odvaha i síla

a hlavně vědomí, že bys to i ty chtěla...

…tak mlčky přihlížím, než ztratíš se mi zcela,

jsi hezky načesaná, byla jsi u holiče?,

už cvaká vypínač, rachotí v zámku klíče...

…a pak se rozsvítí okenní tabulky,

záclony shrnou se přes rámy do půlky

a jako na plátně  předvedou očím venku

(sundáváš tričko si, potom i podprsenku)

stínohru, která je jak ostrým střepem raní,

bereš si pyžamo, pak následuje stlaní,

chvilinku přestávka (odběhla´s do koupelny)

a začne druhý díl, scénář zas skoro stejný,

natřeseš peřinu, odsuneš křeslo dál,

pohyby, které jsem na tobě miloval,

jež samy o sobě mi krásné připadají,

se mi teď přes závěs tisíckrát hezčí zdají..

…jako vše končí teď i noční představení,

blik, lampa přepnula v programu na zatmění.

Co to? Má lavice snad hrabe kopýtkama:

nevedla nikoho, šla domů sama…SAMA!!!,

byl hloupě jalový hlas pana Hyda-sýčka,

že možná přijdou dva a za sklem zažhne svíčka,

je sama, nenašla si ještě nikoho,

zpívá to ve mně, plesá,  johoho…

…to ale znamená, že možná smutno je jí…

-do toho ozve se o třídu studeněji-

…sama či ne sama, co z toho, když tě nechce?!

můj vnitřní  karatel nejedná se mnou  měkce,

a zpátky pod lípu mě na zem rychle vrací

reálné myšlenky, ti hnusní funebráci…

…na chladnou fošnu, odkud tupě zírám na nebe,

jak  žhavé Perseidy se daly do létání,

aby všem  -kromě mne- splnily tajné přání…

…s posledním doutníkem, který mám od tebe.