Město Andělů

Město andělů

Můj příběh je zasazen do doby nekoneční války mezi anděly a démony. Záměrně neříkám, že se ten souboj odehrává mezi dobrem a zlem, protože takové rozpoložení sil tyto bytosti vůbec neznají. Znají jen jiné druhy zla, život a smrt. Zatímco andělé preferují život, démoni životem pohrdají a nejradši by se ho navěky zbavili. To je právě ten rozdíl a důvod, proč spolu válčí. Ovšem válka nikdy neskončí, ta přetrvá. Dokud tu totiž budou nevyrovnaní lidé, budou tu i tyto mocnosti. Jedná se o rovnováhu, která ani jedné ze stran nedovolí zvítězit, přesto se válčí. Možná se někdo teď ptá proč, ale důvod je logický, stejně jako otázka. Nikdo totiž neví, co by se stalo, kdyby se přestali bránit, kdyby přestali útočit, kdyby vyhráli. Možná by nastala nicota, nebo by, nedej bože, všechna moc nadpozemských bytostí přešla na lidi a to ani andělé ani démoni nikdy nedopustí, jelikož moc v lidských rukou je ještě daleko nevyzpytatelnější než v jakýchkoliv jiných. Důvod, proč tomu tak je, je opět velice prostý. Zatímco účel sil Nebe a Pekla je jasný(přestože není přesně nalinkovaný), účel lidí nezná nikdo, možná žádný nemají. Jedno je však jisté a je to také důvod, proč někteří lidé dostávají bájnou moc a dali by se nazývat hrdiny. Bojištěm je totiž Atlantida, pradávný a jediný kontinent, kde vládnou lidé. Odtud vedou brány k oběma sférám a zde se uskutečnil náš příběh.

Helzar, námezdní bojovník ze Zapomenuté rokle se zrovna potloukal bez práce ve městě Daah. Na pořádnou práci už nenarazil dva měsíce a tak jen paběrkoval z toho, co si ušetřil a co schoval před supíma hlavama podobných vyvrhelů, jako byl on sám. Přesto si Helzar zachovával jistou tvář, která ho od nich odlišovala. Asi to bylo jeho tajemným původem, protože ze Zapomenuté rokle moc lidí nepřicházelo a málokdo se tam odtud vrátil. Popravdě toto místo ani raději nikdo nevyhledával, všichni se mu obloukem vyhýbali, což nebyl zas takový problém, protože toto místo bylo daleko od běžné civilizace a hemžilo se to jím jen monstry a démony, kteří byli vypuzeni ze své reality.

 V tomto období bylo okolo města Daahu plno lidí. Samí poutníci a podobní lidé zde hledali spásu ve chrámu archanděla Gabriela, kterého tento kraj uctíval. Nikdo si už nepamatuje, kdy se s uctíváním začalo, ale legenda, která uctívání předcházela se uchovala doteď, ale vyprávět vám jí budu až příště.

 Helzarovi začal další den, už mu docházeli zásoby peněz a nutně potřeboval práci, bohužel nebyla na obzoru žádná válka, takže ho nebylo potřeba. Helzar tak seděl ve stínu a přemýšlel jako každý den, kdy z tohoto proklatého města vypadne, přesto stále doufal, že se vyskytne příležitost, a proto zůstával. V jedné ruce držel svoji šavli, která se už podívala do břich mnoha nestvůrám a lidem, a ve druhou se škrábal po tváři. A najednou se ozvala rána a řev. Gabrielovým chrámem prolétla jakási zvláštní síla a zničila jeho mohutnou věž. Nebe se zatáhlo temnými mraky a to bylo před chvilkou čistě modré. Lidé řvali a utíkali. Zavládla šílená panika. Jen Helzar si v klidu stoupnul a čekal až kolem něj proběhne skupinka strážců, kterým šlo beztak jen o to, aby se jim nic nestalo. Ozvala se další ohlušující rána doprovázená jakýmsi pískotem. Spousta lidí si při útěku zacpávala uši. To už Helzar běžel směrem k bortícímu se chrámu. Náměstí před silně poškozenou stavbou už zelo prázdnotou, nebylo slyšet žádný hlas a přesto to v chrámu dunělo. Jeho mohutnou stavbou otřásaly podivné rány, které však vycházely zevnitř. Helzar neváhal, tasil šavli, poklepal svou koženou zbroj a políbil svůj řetízek. Než vešel do chrámu uslyšel kolem sebe zvláštní šepot.

 Prolítlo kolem něj několik menších sutin, to jak se chrám opět otřásl. Helzar zatlačil na těžká vrata a pomalu je otevíral. Hluk ustal. Když vešel, ať se díval, kam se díval, viděl jen rozbité lavice a všechnu výzdobu. Při pohledu nahoru si mohl prohlédnout temnou oblohu, protože věž byla zničená. Už už se otáčel k cestě zpět, když se najednou otevřela zem, ze které vystoupal obrovský ohnivý sloup až k nebi. Ta rána Helzara odmrštila na vrata, které se pod tou tíhou zavřeli. Když se vzpamatoval, uviděl něco, co by mu nevěřil žádný živý člověk. Uviděl dvě postavy o něco větší než  člověk, ovšem už na pohled daleko jiné. Ta jedna byl anděl, měl mohutná křídla, která jakoby hořela zvláštní silou a zlatou zbroj, na hlavě přilbici osázenou diamanty, ze které se linuly dlouhé stříbrné vlasy. V ruce třímal obrovský lesklý meč se zlatou rukojetí, čepel žhnula bílím světlem. Druhá postava nebyl anděl, na pohled to byl pravý opak. Jeho zbroj připomínala rozžhavený kov. Z jeho rohaté černé helmy byl jasně vidět oheň. Ze zbroje mu čouhal ještěrčí ocas. Měl také křídla, ale daleko menší a jakoby spálená. Zbraň, kterou se napřahoval, bylo mohutné kladivo. Nezářilo a nesvítilo. Zbraně se srazily a Helzarovi obě postavy zmizeli, jako by se jednalo o přelud. Chrámem zadunělo, Helzar skočil po své šavli a postavil se na nohy. Ohnivý sloup už ztrácel na intenzitě. Pomalu mizel, Helzar věděl, že ať to dopadne jakkoliv, odejde do přístavu Sal Etib, kde se nechá naverbovat na loď, jen, aby se zbavil už teď jasných nočních můr. Opět uviděl zápasící dvojici, tentokrát přesně v mizejícím ohnivém sloupu. Anděl držel démona pod krkem, kladivo leželo na zemi. Jen jedna rána stačila, ale to by démon nesměl mít ocas. Podrazil andělovi nohy a skočil do propasti, anděl hned za ním. Sloup zmizel, zahřmělo se, do propasti uhodil obrovský blesk. Rána donutila Helzara padnout na kolena, ten teď jen nehnutě klečel a čekal na nejhorší.

 To co se před ním rozzářilo však nebylo, nebo si to alespoň myslel, to nejhorší. Byla to andělská tvář. Žena ve zvláštní průhledné zbroji, s čelenkou zapletenou ve stříbrných šatech. Měla úplně bílé až svítící oči a její éterická křídla za ní elegantně vlály. Byla to Apocalytica, bájný anděl naděje, která se občas ukázala vyvoleným, aby jim předala úkol, který nemohli odmítnout. Z vyvolených se stávali hrdinové, jak temní, tak kladní, jelikož anděl už dál neurčoval jejich osud. „Helzare“ promluvila nelidským hlasem. Protože si viděl, co si vidět neměl a přežil si, dávám ti dar. Před tvá kolena pokládám meč dávných věků, který ti pomůže na cestách peklem, kam teď půjdeš. Jen ty dokážeš nastolit zpět rovnováhu. Nezklam světlo Zapomnělý princi.“ Helzar zvedl ze země meč, který ač vypadal mohutný, byl velice lehký, téměř jako jeho šavle, která byla roztříštěná na tři části, když na ní spadl obrovský kamenný kvádr. „Teď běž můj princi a už nikdy nestrádej.“ Dopověděl anděl a zmizel v dalším záblesku. Helzar se chytil za přívěšek, oprášil si svou zbroj a meč pevně stiskl v ruce. Projela jim zvláštní síla a na ruce se mu objevili divné znaky. Teď vládl silou, která mu umožní jít do pekla, ze kterého se možná nevrátí.

 Na nic nečekal a skočil do díry, která vznikla po ohnivém sloupu. Pád to byl velice zvláštní, neboť necítil ten nepříjemný pocit v žaludku, vlastně neměl pocit, že padá, ale, že se vznáší. Pak nastalo ticho a tma. Ucítil udeřit blesk a najednou se objevil na rudém poli. Kolem sebe neviděl nic jiného než smrt, krev a vnitřnosti. Prošla tu válka, dost krvavá válka. Chvíli se brodil tou krvavou lázní, až uviděl něco jako les, ale nebyl to les, jaký známe, ale něco jiného. I přesto, že byl Helzar opravdu tvrdá nátura, raději se nedíval na co šlape. Nohy se mu občas zamotaly do střev, prošlápl nespočet lebek, než dosáhl kraje lesa. Les, který tvořili mrtvé stromy se zdál mrtvý jako pole za ním, ovšem zdání klame a směrem co koukal na něj také něco zíralo.

  Vstoupil do lesa se zvláštní předtuchou, že se dlouho nic neděje. Udělal pár kroků a uslyšel tichý sykot. Připravil si meč, chytl ho obouruč a napnul svaly, byl připraven na případný útok, který přišel záhy. Zaútočila na něj jakási poloviditelná medvědovi vzdáleně podobná příšera se dvěma tlamami a hadíma rukama, zakončených ostrými bodáky. Ukrutně řvala a mířila si to přímo k Helzarovi. Za ní se objevili další dvě. Helzar neváhal ani chvilkua otočil se na útěk, ale i za ním už byli dvě potvory, nezbývalo mu, než bojovat. První z příšer, měla oproti ostatním náskok a zaútočila. Chapadlem se ohnala po Helzarově hlavě, ten se stihl skrčit a udělat kotoul, opřel se o jeden ze stromů a sekl po chapadlu. Netrefil, záhy ho čekala další rána, ale ta se rozpůlila o meč, kterým si kryl obličej. Chapadlo spadlo na zem v obrovském řevu té pekelné zrůdy. Další z příšer zaútočila skokem, Helzarovi stačila půl obrátka, aby se vyhnul dalšímu chapadlu a ještě usek bestii nohy. Ty padla a pařátem se zasekla o strom. Helzar nečekal, až se příšera vymaní a usekl jí hlavu. Jen jak se ohnal, ozvala se rána a z meče vytryskla bílá energie, a rozlehla se jako válec všemi stranami, zrůdy, kterých se dotkla namístě ztuhly ve stříbrné sochy. Toho Helzar využil k jejich rychlé eliminaci. Prakticky mu stačilo do jakékoliv z ní kopnout, aby se rozpadla na prach. Ovšem, jednu ze zabijáckých zrůd nechal meč na pokoji. Krčila se teď v koruně jednoho ze stromů a čekal na vhodnou příležitost. Helzar se právě blížil k poslední soše, když zaútočila. Bestie ho ovinula svými chapadly, jejíchž konce se chystaly zabodnout do Helzarovy hlavy. Jenže se projevila jiná síla jeho meče. Helzarem projela síla jako blesk a spálila příšeru, která ho objímala slizkými chapadly, na uhel, aniž by mu nějak ublížila.

 Helzar oklepal zbytky popela ze své zbroje a rukou přejel po čepeli meče. Měl pocit, jako by pulzovala, stejně jako krev v jeho žilách. Na to však neměl čas, věděl, že ho čeká nelehký úkol, bude muset někoho zabít. No, ve svém životě už zabil spoustu lidí a v Zapomenuté rokli i několik příšer, které byly podle jeho mínění mnohem horší, než stvůry, které zabil právě teď. Možná si to říkal i kvůli andělskému meči, který stále třímal ve svých rukou. Ovšem, abych se vrátil k jeho úkolu. On neměl ani potuchy, co ho čeká, ale jak znám Apokalyptiku, bud to něco neobvyklého...

 Bojovník teď neměl náladu na nějaké vyčkávání a procházel les, už dlouhou dobu nenarazil na žádnou příšeru, a možná to bylo způsobeno jeho mečem, kterého se bály a raději neriskovaly. Nakonec Helzar vylezl z lesa a před ním se tyčila obrovská věž, na jejíž vrchol nedohlédl. Zvláštní, že nebyla vidět už z lesa nebo z rudých plání, kde se objevil, hned jak skočil do díry. To bylo ono, jeho cíl. Z lesa vedla dlážděná cesta, což bylo dost zvláštní na peklo, ale rozhodně si jí zvolil raději, než chodit po lávě všude kolem. Vydal se tedy tudy.

 Cesta to byla až příliš snadná, proto si Helzar dával o to větší pozor, nechtěl by se nechat překvapit a také se to nestalo. Z lávy podél kamenného mostu, na kterém právě byl, vyskočili tři ohniví mužíčci a hned po něm hodili ohnivé koule. Všem se vyhnul a rozeběhl s řevem proti hořícím ďáblíkům. Ty stále házejíc ohnivé koule, kterým se bojovník bez problémů vyhýbal, bezstarostně stáli na svých místech. A Helzar běžel a ťal. Jeho čepel usekla dvě hlavy, jednu však minula, jelikož nebyla zas tak velká. Vyhnul se poslední ohnivé kouli a napíchl posledního a ladným pohybem ho rozsekl vedví.

 Najednou se ozvala rána, podobná té, co slyšel v Daahu. Do lávy začali z v nebe padat kusy kamenných kvádrů. Pak chvilku ticho a najednou byl slyšet ohlušující pískot. Za kvádry se z nebe snášeli mrtvé harpie. Mohlo jich být snad sto, ale možná i dvě sta, jak pršeli nebem. Za Harpiemi padal démon z kostela, ale máchnutím svých zvláštních spálených křídel jen tak tak udržel rovnováhu a dopadl přímo před Helzara. Byla to děsná rána a Helzar měl co dělat, aby se udržel na nohou, avšak ustál to. Stál nehnutě, protože se nezmohl a neopovážil pohnout. Démon, byl to ten, kterého viděl ve chrámu totiž nebyl jen o něco málo větší než člověk, byl daleko vyšší, měl kolem pěti metrů. Teď ležel před Helzarem a ztěžka oddychoval. Helzara nenapadlo nic jiného, než se pořádně napřáhnout a rozpůlit obrovskou démonovu hlavu, jenže se stala ještě jedna věc. Z rudého nebe zasvištěl meč a zabodl se démonovi přímo do břicha, za ním následoval anděl. Letěl střemhlav, narazil do démona a meč se zabodl daleko hlouběji do mostu. Křídlem srazil Helzara na samý krajíček mostu. Byl otřesen, ale stále vnímal, cítil, jak s ním projela velice divná síla a upustil meč do lávy, byl teď bezbranný. Anděl šel nyní k němu. Démon byl mrtev a anděl čekal až Helzar vstane. Pak ho anděl chytl do ruky a někam s ním letěl.

 Prorazil s ním  rudou bariéru nad zvláštními krvavými mraky. Letěl s ním temnou sférou nicoty až ho uvítala Atlantida. Helzar cítil, jak to v něm vře, jak se jeho duše pere o život. A anděl letěl dál, prolítl mraky a pronesl nějaké zaklínadlo. Náhle se prudce postavil na zem. Tu tvořili mramorové desky. Byl ve zvláštním bílém chrámu, gigantické stavbě. Anděl položil Helzara na oltář a pravil: „Sžírá tě duch démona, musíš zemřít. Musíš zemřít, abys mohl žít.“ Pronesl další zaklínadllo a Helzar už tak vyčerpaný zahlédl Apocalypticu, jak si kleká vedle anděla. „A přeci si splnil svůj úkol, teď tě čeká nejhorší. Žít.“ Sotva to pronesla, anděl ho probodl svým éterickým mečem a Helzar se probudil. Jednou rukou svíral svou šavli a druhou se drbal na tváři. Ozvala se rána a řev, Helzar ani chvilku neváhal a běžel s ostatníma pryč z města.