Vrazi citů

Dívka s hlavou v oblacích věčně,

výš, mnohem výš,

než bys kdy dosáhl pro hvězdy,

co září nekonečně.

Potajmu o ní sníš,

tak jako ona o tobě jen někdy.

 

Melancholie věci,

která trápí tě pořád více,

ubíjet tebe samého začíná.

Je tak krásná přeci,

ty sametově hebké líce,

ty jemné řasy nad světlýma očima.

 

Přestaň vzpomínat na ní, člověče,

ty doby už jsou dávno minulé.

Jako by je vítr už odvál,

jako by je řeka vzala, když odteče,

pohltí ji i stromy strnulé,

ve chvíli, kdy sis to nejmíň přál.

 

Malinkatý mrtvý lístek padá z nebe,

s ním padá i mlžná clona, co jsi nechtěl,

vzpomínek, které na srdci zamrazí.

Odchází navždy od tebe,

Padá navždy i ostrá čepel,

Díky níž jste se stali vrazi.

Vrazi vlastních citů.

---