Vendulka aneb koňský život

Nějakou dobu jsem pracoval v dostihové stáji. Ošetřoval a připravoval jsem koně na dostihy. Byla to náročná, ale zajímavá práce. A s koňmi jsem pracoval moc rád.

Povahy koní jsou stejně rozmanité jako povahy lidí. Za celou dobu co jsem pracoval u koní jsem se nesetkal s koněm jenž by se zlým už narodil. Většinou v nich zlobu a nenávist vypěstuje člověk špatným zacházením. A oni se pak brání.

Často vzpomínám na jednu moc hezkou kobylku, která zkusila od lidí takové útrapy, že už nikomu nevěřila.
Objevili jsme ji s trenérem náhodou když jsme objížděli chovatele koní abychom doplnili naši stáj o nadějného překážkového koně.

A našli jsme Vitveru.

Byla drobnější postavy, pěkně stavěná s pevnýma nohama. Barvu jasně zrzavou zdobily bílé odznaky, velká lysina a tři ,,ponožky“. Hříva měla trochu světlejší odstín než barva srsti na těle a to zvýrazňovalo linii krku. Vypadala opravdu pěkně, ale velké jasné oči se nedívaly zrovna moc přátelsky. Všiml jsem si na krku a hřbetě několika míst porostlých bílými chlupy. Později jsem zjistil, že to byly jizvy a rány na kterých už nenarostla srst s původní barvou.

Bylo nesnadné se k ní vůbec přiblížit, ke každému člověku stavěla zadkem v obranném postavení, klopila uši a v každém okamžiku byla připravena se bránit.

Nebyla drahá a protože měla moc pěknou figuru celkem snadno jsem trenéra přesvědčil, aby ji koupil. Dal mi však za úkol naučit ji slušnému chování.

Tak se tedy dostala Vitvera do mé péče a začalo sbližování.
Všiml jsem si, že nikdy skutečně neútočila, jen dávala celým tělem najevo, že je připravena se okamžitě bránit při prvním podezřelém pohybu v její blízkosti. Trvalo mi několik měsíců, nežli jsem ji přesvědčil, že ji nechci ublížit, že ji mám rád a záleží mi na ní. Stálo mě to mnoho trpělivosti a taky cukru a kůrek chleba. Ostatně i při krmení jsem jí dopřával víc než ostatním koním ve stáji protože působila dojmem stále hladového koně.

Nakonec se mi přeci jen povedlo změnit její názor na lidi nebo alespoň na mne. Ostatní zaměstnanci stáje se do její blízkosti stále neodvažovali, protože její hrozby vypadaly opravdu nebezpečně a vážně.

Nevěřila nikomu a jen mně, a to až po dost dlouhé době, dovolila čistit ji a taky držet nohy při kování.

Pro sebe jsem si Vitveru překřtil, snad poněkud familiárně, na Vendulku. Taky jsem se začal zajímat o její osud a časem se mi povedlo vypátrat, alespoň přibližně, její životní pouť než se dostala k nám do stáje.
Narodila se u soukromého chovatele, který měl zkušenosti jen s tažnými koňmi, ale Vitvera byla dcera plnokrevníka a do tahu se nehodila. Několikrát ji zkoušeli zapřáhnout, ale vždycky potrhala postroje a rozbila vůz, když se snažila vyprostit z chomoutu. Od tohoto zápasení s chomoutem měla jizvy na krku. Určitě si užila i dost bití, ale to mi říct nedovedla. Když ji tedy majitel nedokázal přinutit tahat vůz, chtěl ji alespoň naučit nosit sedlo, aby mohl jeho syn na ní jezdit. Neměli však žádné zkušenosti se sedláním koní, a tak to nemohlo dobře dopadnout. Osedlat poprvé koně není vůbec jednoduchá a snadná práce. Vyžaduje zkušenost a hlavně cit pro koně. Bohužel majiteli i jeho synovi se zkušeností i citu nedostávalo, takže temperamentní mladou kobylku jen podráždili a vyděsili. Hrubá síla a násilí na osedlání mladého koně nestačí. Po několika pokusech, kdy mladík přistál na zemi, Vitvera utekla i se sedlem a za žádnou cenu se nechtěla nechat chytit. Tak ji zahnali do ohrady a i s tím sedlem ji tam nechali, aby přišla k rozumu.

Byla tam několik dní, nežli hladem a žízní zeslábla natolik, že se nechala odvést do stáje. Sedlo jí odřelo hřbet do krve a nejspíš dostala i pořádný výprask. Ještě párkrát to se sedlem zkoušeli, ale vždycky utekla, potloukla se a odřela. Když už si nevěděli rady, prodali ji do stáje, kde jsme ji pak objevili. Tam ji naučili nosit sedlo, samozřejmě až po vyhojení všech ran a odřenin, po kterých zůstala jen místa porostlá bílou srstí. Po všech těch zkušenostech se bála lidí natolik, že přístup k ní byl víc než obtížný, a tak ani nebyli proti, když jsme ji chtěli koupit.
Tak přišla do naší stáje.

Její zážitky z mládí však trvale poznamenaly její psychiku. Byla velmi nervózní a někdy propadala záchvatům zloby. Odjezdit ji v tréninku vyžadovalo plné nasazení a maximální soustředění. Neustále mlátila hlavou do stran, trhala udidlem a otěžemi, nevypočitatelně poskakovala a cukala celým tělem. Nedopřála mi ani chvilku odpočinku. Vyžadovala stálou pozornost a maximální koncentraci na práci. Byla to však výborná skokanka a byť byla menší postavy, žádná překážka pro ni nebyla dost velká. Měla úžasný švih a lehkost, s jakou překonávala překážky, budila úžas.
V tréninku byla jasná jednička a jen jedna věc trenéra trápila: při tom svém poskakování a škubání si dost často pošlapala zadníma nohama přední. Její rány se ale hojily rychle a to i bez doktora, kterého k sobě v žádném případě nikdy nepustila. Jakémukoliv ošetření se zuřivě bránila. Snad měla nějakou zlou zkušenost s doktory, nevím, ale ošetřit ji bylo nemožné.

Trenér ji chtěl těch šrámů a zášlapů ušetřit a do prvního dostihu jí na kopyta navlékl speciální gumové zvony, určené právě k ochraně spěnek a kopyt. Jak se však ukázalo, byla to osudová chyba. Nejen že se Vendulka s nezvyklou věcí na nohách necítila dobře, ale v dostihu si na zvony neustále šlapala a tím si podtrhávala přední nohy.

Dostih začala skvěle a brzy byla v čele. Zdálo se, že nic nezabrání jejímu prvnímu vítězství.

A pak se to stalo.

Při doskoku na předposlední překážce si opět přišlápla zvony a při napětí, které vyvinula, aby mohla uvolnit přední nohy k dalšímu cvalu, si utrhla úpon šlachy. Ihned začala kulhat a ztrácet rychlost. Dostih dokončila někde v poli s ostatními koňmi.
V padoku už skákala o třech a levou přední měla oteklou jako konev. Utišující injekci si nedala píchnout, a tak v transportním autě stála na třech nohách a bolestí se třásla a potila na celém těle. Chladil jsem ji šlachu studenou vodou, ale moc to nepomáhalo. Měl jsem na trenéra strašný vztek, že jí dal ty zatracené zvony. Nebýt jich, určitě by se jí to nestalo. Doma dostala do žrádla utišující léky, aby mohl doktor podrobně vyšetřit zranění. Výsledek byl pro mě šokující: v žádném případě už nikdy nebude běhat a jen stěží možná chodit po čtyřech.

Bylo rozhodnuto, půjde na jatka.

Byl jsem zdrcen, ale nemohl jsem pro Vendulku vůbec nic udělat. Strávil jsem poslední noc u ní v boxu a snažil jsem se ji uklidnit. Bylo to zvláštní, ale jako by tušila, že ji čeká něco velmi zlého, tiskla se ke mně a jakmile jsem chtěl odejít, bolestně řehtala a skákajíc o třech, bránila mi tělem v odchodu. Takže jsem u ní zůstal. V žádném případě jsem netoužil po tom, být u toho, až nastane její poslední chvilka, ale nemohl jsem se tomu vyhnout. Nechtěla mne z boxu pustit a nikoho jiného do své blízkosti nepustila.
Bylo na mně, abych ji vyvedl a naložil do transportního vozu. Celou cestu na jatka jsem stál u ní a lhal, že jedeme k lékaři, který ji dá do pořádku. Nevím, zdali mi rozuměla, ale zklidnila se. Auto zastavilo a já ji vyvedl na dvůr jatek. Ihned vytušila, že něco není v pořádku a nechtěla se hnout z místa. Třásla se po celém těle a tiše řehtala. Jemně ji hladíc po hlavě, mluvil jsem a mluvil. Strašně jsem lhal, Vendulka se mi dívala do očí a mně bylo mi do pláče. Její oči v tu chvíli snad mluvily, byl v nich strach a váhání, zda mi má věřit nebo ne. Dívala se a nemohla se rozhodnout, zda má nebo nemá jít se mnou.

Prostředí jatek jí jasně dávalo najevo, že tu na ni čeká něco zlého, ale já ji ještě nikdy nepodvedl, byl jsem jediný, kdo se k ní choval slušně a nikdy ji neuhodil. Věřila mi, a tak nakonec šla, ztěžka, s bolestí poskakovala vedle mne až ke zdi, ve které bylo zazděno několik železných kruhů. K jednomu jsem ji uvázal. V tu chvíli snad poznala zradu a napjala plnou silou řetěz, který ji poutal ke zdi.

Třásla se strachem a bolestí, její oči volaly o pomoc a já ji v duchu slyšel křičet : ,,Člověče, ty jsi mi lhal a já ti tolik věřila!“. Déle jsem to už nevydržel a kvapem opouštěl dvůr.

Všechno se ve mně bouřilo a já musel utéci.

Když Vendulka viděla, že od ní utíkám, zaržála tak pronikavě a bolestně, že jsem zůstal stát, jako bych byl zasažen ranou přímo do srdce.

Byl to zoufalý výkřik o pomoc, krve by se ve mně nikdo nedořezal. Pomalu jsem se otočil, stále napínala řetěz v marné snaze se osvobodit a s hlavou mírně na stranu se dívala na mě. V jejích očích byla hrůza, strach a poznání, že jsem ji zradil.

A já neslyšel jen zoufalé ržání, já ji slyšel křičet: ,,Zrádče! Podvodníku! Opouštíš mne a já ti tolik věřila !!“. Celá její bolavá koňská duše volala úpěnlivě : ,,Přece mě tu nenecháš, že mě jenom zkoušíš, viď? Pomoz, pomoz!!!“ Oči se mi zalily slzami a byl bych ji snad odvázal, ale trenér mě vzal kolem ramen, otočil a téměř násilím odvedl do auta.

Ještě jednou jsem Vendulku uslyšel a pak jsme odjeli. Neviděl jsem ji umřít a do dneška se utěšuji, že se snad nějak zachránila, ale vím, že je to nemožné.
Pokud zemřela, tak s přesvědčením, že nikdo z lidí si nezaslouží ani trochu důvěry a lásky, pokud si ovšem o nás nemyslí ještě něco mnohem, mnohem horšího.

Nikdy se pocitu viny a zrady nezbavím, dodnes vidím její oči a slyším její volání. Oči mám plné slz, ale řekněte, mohl jsem jednat jinak? Snažím se uklidnit tím, že to prostě jinak nešlo.

Ale je to těžké, moc těžké tomu uvěřit.