Etnobotanická expedice IX.

Etnobotanická expedice IX

Den 6 – večer a noc

„Čeká nás necelý kilometr chůze. Osadníci jsou připraveni nás přijmout. Pokud jste pobrali všechna svá zavazadla, můžeme se vydat na cestu. Držte se v jedné řadě. Neuhýbejte z cestičky. V okolí jsou nevypočitatelné bažiny.“ Don Pedro vydává pokyny.

V čele husího průvodu jdou osadníci, nad hlavami jim plápolají louče. Mihotající se svělo vytváří v kulisách pralesa hororové odlesky. Poplašení ptáci a drobná zvířata prchají do uctivé vzdálenosti.

Mokří, hladoví a utahaní se vlečeme do táhlého kopce. Naše oči třestí do tmy ve snaze objevit na cestičce něco podezřelého. Možná je dobře, že téměř nic nevidíme. Mlčky, jak zpráskané muly, neseme zavazadla, osud a očekávání. Rakovinou nemocná Američanka tiše vzlyká.

Indiánští výrostci s pochodněmi uzavírají konec lidského hada. Jejich hlasitý hovor a občasný smích alespoň trochu jitří strach a zádumčivost poutníků. Werner a Heute studuji propocená a od bahna umazaná trička

Po dvaceti minutách chůze jsme na místě. Uvítala nás neveliká planina, na níž byly roztroušeny asi dva tucty chatrčí. Prostranství osvětlovalo rozsáhlé ohniště. Industriální civilizaci připomínají jen kusy vlnitého plechu na střechách chýší a plot z kotoučů ostatného drátu.

Okolo ohně posedávají muži. Není jich více než dvacet. Nekteří pokuřují dýmky. Nejsou vidět pobíhající děti ani ženy.

„Podle zdejší tradice jsou v příbytcích. Ukázat se smějí jen chlapci, kteří prošli iniciační obřízkou. Čekají, až rada seniorů přijme cizince a vydá souhlas.“ odpověděl na můj dotaz Don Pedro.

Průvodci mluví krátce s ostatními členy kmeny. Jeden z nich vstává od vatry. S uspokojením ve tváři nám kyne rukou a naznačuje, že se máme posadit mezi osadníky.

Uvelebený v měkké krátké trávě se těším, až mně přistoupí polonahá mladice. Podává mi kalabasu a bombilu. Z tykvičky voní teplá tekutina připomínající mátový čaj. Pomalu usrkávám mok sladké, medové chuti. Příjemný pocit uvolněných svalů mě zaplavuje. Únava odplouvá, odnáš bolest v nohách. Vnímám jen pohodu, nekonečnou pohodu.

Jiné ženy mezitím přinášejí na rožních nabodnutá prasátka pekari. Vůně pečeného masa a exotického ovoce naloženého na způsob kompotu v dřevěných miskách se setkávají v perfektním harmonii smyslových požitků.

Konverzace s hostitely je pomalá a složitá. Don Pedro tlumočí do indiánského jazyka. Děti se mezitím pomalu odvážily přijít mezi dospělé. Trhají čerstvé ovoce z nedalekých stromů a nabízejí je gringos za pochvalu a drobné mince.

„Ještě hurisky a takhle nějak by mohl vypadat ráj.“ proběhne mi hlavou slastná představa. Přijímám od stařešiny dýmku. Lehce se mi točí hlava, nejsem zvyklý na nikotýn.       

 „Kdoví, s čím je ten tabák smíchaný.“

Mozek zmožený jídlem, kouřem a alkoholizovaným ovocem mi nedovoluje dále rozvíjet obavy. Seznamuji se s rodinou, která by nabízí přenocování. Domlouváme se rukama a nohama a několika anglickými a španělskými slovy, která pán a paní domácí znají. Hazuku vyhodnocuji jako bezpečnější variantu pro spánek, než vlastní stan. Stejně bych ho asi v nastále rozvrkočenosti nebyl schopný postavit.

Vdechuji kouř. Cítím jemné, ale příjemné mravenčení na předloktích a lýtkách, které přechází v rytmu mého srdce pulzující záchvěvy zvýšené citlivosti na různých místech těla. Niagara endorfinů mě zaplavuje rozvolněnou představivostí a doposud nikdy nezažitou euforií…

To be continued.