DŮVOD K NENÁVISTI - 1.

Byl jeden z těch nudných večerů, kdy si člověk říká, že nejlepší bude zalézt do postele a rychle se prospat do rána. Chystala jsem si pozdní večeři a zrovna se rozhodovala, jestli je na vaječnou topinku lepší hořčice nebo kečup, když zazvonil telefon. Volala mi maminka. A jestli jsem se prý dívala na zprávy. Podle jejího vystrašeného hlasu jsem soudila, že bude minimálně konec světa nebo třetí světová válka.

            Nakonec ani jedno, ani druhé. Jenom nějaký šílenec si zase vybíjel své komplexy a postřílel děti, které stály před školou a čekaly než bude čas jít na odpolední vyučování. Potom  zastřelil sebe. Takové věci se stávají. Jde mi z toho mráz po zádech, ale svět nezměním. Moje maminka tvrdí, že tolik násilí nikdy nebylo. Pořád dokola se jí snažím vysvětlovat, že lidé jsou pořád stejní. V každé době. Dějiny se svým způsobem stále opakují. To jen technika nám dává možnost, aby si byl celý svět blíž. Tak se k nám v okamžiku dostanou zprávy z celého světa a my pak podléháme klamnému dojmu, jako by se toho nyní dělo mnohem víc než v minulosti.

            Vrátila jsem se ke svým topinkám a rozhodla se pro kečup. Vzala jsem talíř s večeří a přesunula se do obývacího pokoje. Pohodlně jsem se usadila do křesla. Pustila jsem  televizi. Kabelovku  jsem si nenechala zapojit z nějaké momentální šetrnosti, takže jsem se musela spokojit s výběrem ze čtyř hlavních programů. Na prvním programu běžela zrovna nějaká kriminálka. Zarostlý policista ospale mžoural do papírů před sebou a vedl dlouhý monolog určený kolegovi, který se v případu na první pohled orientoval mnohem lépe a tak v klidu kouřil jednu cigaretu za druhou.

            Zápletku se mi nedařilo zachytit a tak jsem přepnula na druhý program. Z černobílých záběrů bombardujících letadel mi bylo jasné, že ani tohle nebude to pravé, takže jsem pokračovala hned dál. Třetí program, bohužel, splnil má očekávání. Na obrazovce se odvíjel děj krvavého akčního filmu. Známý herec představoval, jako vždy, neporazitelného hrdinu, který pro jistotu střílí už předem na vše, co se jen trochu pohne. Tak tohle teda nemusím.

            S chutí jsem se zakousla do druhé topinky a odhodlaně přepnula televizi na poslední možný program. Nic moc jsem si od toho neslibovala, takže jsem ani nebyla zklamaná. Nemám ráda pořady, kterým se říká talk show. Tahle konverzační posezení před kamerou mi připadají značně uhozená. Mám zato, že do těchto pořadů se hlásí lidi, co mají pocit, jako by vystoupením před kamerou překonali sami sebe a tím se mohli zbavit všech svých komplexů a osobních problémů. Třeba zrovna tenhle brýlatý mladík. Ten musí mít mindráků až na půdu…

„…takže si myslím, že by o tom měli lidi něco vědět.“ Jeho klidný, ale přitom zvučný hlas mne překvapil. Do představy o zakřiknutém klukovi, který svádí před kamerou vnitřní boj, mi rozhodně nezapadal.

            „Zdá se, jako by lidi přestali vnímat své okolí,“ pokračoval, oči upíraje přímo do kamery. „Násilí dnes můžeme vidět doslova na každém kroku. Stalo se naléhavou hrozbou. Lidé si už nedůvěřují. Bojí se sebe navzájem. Na noc se každý zamyká ve svém bytě, ale ani tak si nemůže být jistý. Matky ignorují své děti…“

            „Takže vy se domníváte, že náš svět už ani být horší nemůže,“ zarazila moderátorka mladíka uprostřed věty. Další věc, co na těchhle pořadech nesnáším.

            Moderátorka se s umělým úsměvem obrátila k televizním divákům. „ Dnes se v našem pořadu bavíme na téma Jak přežít naši dobu. A máme tu dalšího hosta…“

            Dalším hostem byl pán v šedém obleku s tváří úspěšného podnikatele, který se snažil lidem vysvětlit, že stres v podstatě neexistuje. Existují prý jen slabší jedinci. Ti nejsou schopni řídit efektivně svůj čas a upadají do takzvaných stresových situací… Ještě chvíli jsem čekala, zda se  dostane ke slovu brýlatý mladík. Rozhovor se však stočil úplně jiným směrem.Tak jsem televizi vypnula.

            Zvedla jsem se z křesla, odnesla do kuchyně ušpiněný talíř a během mytí nádobí jsem přemýšlela o tom, co říkal ten mladý muž v televizi. Určitě by si s mamkou rozuměl. Ta okolo sebe taky vidí jen samé hrůzy. Jako by svět kolem nebyl plný krásných věcí. Něco takového mě napadlo za ty dva roky úplně poprvé. Že by se mi vrátila chuť do života? Trochu jsem se za to zastyděla a rychle vylovila z paměti vzpomínku na Milana. Před očima jsem viděla živě jeho rozesmátou tvář. Pak ji zastínila jiná vzpomínka, kterou bych nejraději vymazala navždy z paměti, ale která mi stále ještě nedá v noci spát. Jako by se všechno stalo teprve včera a Milan na nemocničním lůžku, ležící ve změti hadiček byl skutečný. Jeho bledá tvář zkřivená bolestí, potom mě někdo vystrčil na chodbu, kolem pospíchá doktor, zmatek a nejistota a konec jako ze špatného filmu. Uklidňující slova lékaře, při kterých se vaří krev, hrozíc tělu šílenou explozí…