Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDŮVOD K NENÁVISTI - 4.
Autor
Lucie_Plocová
Dny ubíhaly jako voda. Neměla jsem chvilku oddychu. Domek, který jsme si kdysi koupili s Milanem a který jsem po jeho smrti obývala pouze já sama, měl zase ožít. Kromě kuchyně, koupelny a WC jsou tu ještě tři pokoje. Doteď byly užívány pouze dva. Obývací a ložnice. Třetí pokojík, s nímž se do budoucna počítalo jako s dětským, sloužil zatím místo skladiště. Za těch několik let se tu nahromadily různé části starého nábytku, květináče, venkovní truhlíky na muškáty, jež jsem kdysi chtěla pěstovat, nevhodné svatební dary jako například obrovský šestiramenný lustr fialové barvy, igelitové pytle plné odloženého šatstva, Milanovy věci pečlivě sbalené do kufrů – snad nachystané k odeslání za ním na tu dalekou cestu… Prostě spousta věcí, dobrá akorát tak na vyhození, přesto úzkostlivě schraňovaná. Rozhodnutí, co s tím vším udělám, bylo ze všeho nejtěžší. Možnosti jsem měla dvě. Buď to odnosím na půdu, čímž rozhodnutí o osudu těchto předmětů odložím na neurčito nebo se těch krámů zbavím jednou pro vždy.
Trvalo mi dva dny než jsem pokoj-skladiště úplně vyklidila a soused Jarek mi pomohl vynosit věci na půdu. Pěkně jsem se při tom zapotila. Ještěže je soused tak ochotný. Dosud jsme se jako sousedi jsme se pravidelně zdravili „Dobrý den“ a přidali zdvořilostní optání „Jak se máte?“, což bylo asi tak všechno. Dokud jsem však na zdvořilou otázku neodpověděla absolutně nezdvořile. Totiž, že se mám nevalně, protože potřebuji vynést nějaké věci na půdu a od přírody zrovna silák nejsem.
Ze souseda Horáka se jako mávnutím kouzelného proutku stal Jarek, kterému je 36 let, je rozvedený – samozřejmě za to mohla jeho bývalá žena, strašně rád chodí do posilovny, už dlouho čekal na příležitost se se mnou blíže seznámit – to si nemám vysvětlovat špatně, vydělává si podnikáním – zřejmě dobře, neboť si koupil chalupu v idylické vesničce a strašně rád by si jednou koupil pořádné sportovní auto, ale nějaký čas to ještě musí s tímhle praktickým terénním vozidlem vydržet.
Myslím, že vpuštění Jarka do mého domu nebylo šťastným rozhodnutím, ale co jsem měla dělat. Na výběr jsem zrovna neměla. Navíc tenhle blonďatý a modrooký hezoun byl do díla zrovna jako drak a jeho americký úsměv z tváře nezmizel ani na okamžik. Už dopředu mi přislíbil pomoc při stěhování mamčiných věcí. Usilovně jsem se snažila nemyslet na důvod, proč to vlastně dělá a tvářila jsem se celou dobu sice ohromě přátelsky, ale nic víc. Jedinou odměnou mu byla káva a malé pohoštění u mne v kuchyni. Jako dokonalý svůdce nedal najevo žádné roztrpčení. Zřejmě byl přesvědčen, že dřív nebo později se stejně výsledek dostaví.
Volný pokoj měla mít nadále k dispozici maminka. O ten jsem se dál v podstatě starat nemusela. Obývací pokoj zůstal tak jak byl, jen s jedinou změnou. Přemístila jsem tam svůj psací stůl. Michálek bude spávat se mnou v ložnici, takže bych tam mohla těžko pracovat jako doteď i po večerech.
Den před Michálkovým příjezdem jsem nedělala vůbec nic. Potřebovala jsem si odpočinout a připravit se psychicky na vše, co mě čeká. Chodila jsem po celém domě pořád tam a zpátky a nebyla schopná se uklidnit. Připomínala jsem lva zavřeného v kleci. Pila jsem jednu kávu za druhou, až se mi udělalo špatně od žaludku. Mamka byla také nervózní. Telefonovala mi alespoň desetkrát.
Večer zazvonil u dveří Jarek.
„Ahoj, sousedko. Jak se vede?“
„Ahoj sousede, v dnešním dni nenalézám chvilku klidu.“ Odpověděla jsem naprosto pravdivě.
„Na, tady jsem ti něco přinesl.“ Podával mi balíček instantní kávy. „Třeba ti to pomůže.“
Těžko by bylo vhodné prozradit, že už se mi dnes při pomyšlení na kávu dělá zle a že jeho samotného taky zrovna ráda nevidím. Takže jsem dle zažitých pravidel slušnosti poděkovala a na pití kávy jej přizvala, což zdvořile neodmítnul, nýbrž s radostí přijal. Utěšovalo mě vědomí, že do měsíce bude můj dům plný života, který tohohle krasavce rozhodně lákat nebude. Zase budu mít klid. Soused bude pouze sousedem.
U kávy se Jarek ze mne snažil vytáhnout vše, co se týká mého života. Moc se mu to nedařilo. Nerada se svěřuji cizím lidem, pokud vůbec někomu. Své soukromí si úzkostlivě hlídám. Nejsem zvědavá na něčí rady do života. Každý má sice spoustu vlastních neřešitelných problémů, ale na ty cizí zná stoprocentně nějaký lék. Tohle pokrytectví nesnáším.
Mezitím, co se mi snažil Jarek dostat pod kůži i za cenu odhalování vlastního osobního života, jsem si uvědomila, jak moc mi leze na nervy. Vlastně mi k tomu nezavdal žádnou zvláštní příčinu. Choval se ke mně nanejvýš slušně a pozorně. Dokonce se v pravou chvíli zvednul, aby ukončil návštěvu. Jak zdvořilé. Ano, právě ta zdvořilost mi vadila ze všeho nejvíc. Ta vypočítavá zdvořilost. Že vypočítavá, o tom netřeba pochybovat. Takové věci cítím v kostech. Hraje si na kavalíra a přitom má moc dobře spočítané, co mu to vynese. Tentokrát se však přepočítal.
Po Jarkově návštěvě jsem se cítila úplně vysátá. Ten chlap je jako upír. Člověk musí být před ním neustále ve střehu. Každé slovo si dvakrát rozmyslím, než bych řekla něco, co by si mohl vyložit po svém.
Opláchla jsem ve dřezu hrnečky od kávy, odložila je na odkapávač a potom zašla do koupelny opláchnout sebe. Při odkládání kartáčku na zuby na poličku u zrcadla se potkaly mé oči s těmi v zrcadle. Milan jim říkával hnědé smutnění. I při smíchu vždycky zůstávají smutně nezúčastněné. Táta měl zrovna takové. Lidé o něm říkají dodnes „…on býval takový smutný“. Jak ironické. Ve skutečnosti byl nenapravitelným optimistou a snílkem. K jeho povaze se smutné oči nehodily. Kdepak. Zhasla jsem v koupelně a zamířila do ložnice. Chtěla jsem si rozsvítit, ale zarazil mě hluk z ulice. Potmě jsem přistoupila k oknu, nenápadně nakukujíc za poodhrnutým závěsem. Přímo prostředkem silnice si vykračovala skupinka podnapilých mladíků. Jeden z nich držel v ruce nějaký podlouhlý předmět, kterým mlátil do kolem parkujících automobilů za notné slovní podpory svých kumpánů. Kovové údery vystřídal zvuk tříštícího se skla. Vandalové na nic nečekali. Vzali nohy na ramena a zmizeli za nejbližším rohem. Soused odnaproti vyběhl z domu jen v trenýrkách naboso. Chvíli svolával na „tu bandu“ hromy blesky, což bylo opravdu jediné, co mohl udělat. Po chvíli zašel do domu. To už vyšli na ulici další obyvatelé ulice, včetně Jarka a majitelky auta s rozbitým sklem. Paní právnička si auto obhlédla celkem klidně, načež dlouze telefonovala ze svého mobilu. Nenechala se vyrušit ani příjezdem policejního auta. Hovor ukončila teprve poté, kdy k ní přistoupil policista nevelkého vzrůstu. Přes zavřené okno jsem neslyšela nic, kromě několika vzrušených výkřiků debatujícího hloučku sousedů. Policista mluvil k paní právničce snad dvě minuty, než jej vůbec vzala na vědomí, přestala telefonovat a laskavě na něj dolů pohlédla. Její dostatečnou výšku ještě zvýraznily vysoké podpatky.
Chvíli jsem pozorovala pouliční dění, ale nic víc zvláštního se nepřihodilo. Urovnala jsem záhyby závěsu. Vůbec se mi nechtělo spát. Možná tím byla vinna káva, které jsem si dnes dopřála nadměrné množství, možná událost přihodivší se před chvílí. Každopádně jsem ulehla do postele absolutně bdělá. Zavřela jsem oči, snažíc se sama sebe přesvědčit o únavě, kterou pociťuje má mysl i tělo. Skoro jsem se obelhala, nebýt myšlenky na zítřek, na Dominičin příjezd, na Michálka, na mamčino stěhování, budoucnost, kriminalitu, celosvětové nepokoje…
Ani nevím jak, nakonec jsem přece jen usnula. Ráno jsem se probudila do deštivého počasí. Rozbité auto z ulice zmizelo. Na jeho místě stálo docela jiné. Ještě včera jsem se domnívala, že bydlím na té nejklidnější ulici ve městě. Spletla jsem se. Rozhodně se tím však nemusím nechat hned zastrašit. Žádné místo na světě není stoprocentně bezpečné. Někde je sice riziko menší, ovšem absolutní bezpečí neexistuje nikde.
Chmurné ráno, chmurné myšlenky… To mi ten den pěkně začíná. Nakonec se z Dominičina synka vyklube pořádný raubíř a já z něj za dva roky úplně zešedivím nebo skončím v blázinci. Třeba si s ním jeho máma neví rady, tak si vymyslela historku o vysněné Americe, aby se ho zbavila.
To je ale blbost! Do blázince patřím už teď.