Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDŮVOD K NENÁVISTI - 6.
Autor
Lucie_Plocová
Ještě jsem nestačila po večeři uklidit ze stolu a už tu byl Michálek s knížkou. Mamka mu z ní chtěla číst, ale přečetla sotva několik vět a Michálek už jí tahal knížku z ruky.
„Ty ne, teto. Aninka bude číst.“
„Michálku, nechej tetu, ať čte. Já mám ještě práci.“
„Ne, ne!“
„Přestaň být tvrdohlavý nebo ti Hanka číst nebude a já tu knížku zítra vrátím zpátky do knihovny. Půjčím ji dětem, které si to zaslouží.“
Mamka ví jak na něj. Hnedle byl klid.
Večer jsem uspala chlapečka s knížkou v ruce. Usínal se šťastným úsměvem na tváři. Zhasla jsem lampičku. Potichu jsem vycouvala z pokoje. Mamka seděla v kuchyni s pletením na klíně. Přisedla jsem si ke stolu.
Začala jsem tedy o práci a dostala se až k incidentu v tramvaji. Myslela jsem si, že tím bude poněkud šokovaná, ale od jehlic nevzhlédla. Myslela jsem, že mě neposlouchá.
„Ale ano, poslouchám tě.“
„Tak proč něco neřekneš?“
„A co ti mám na to říct?“
Cítila jsem se dotčeně.
„Hani, vždyť se nikomu nic nestalo, ne?“
„Nestalo. Ale mohlo!“
„Prosímtě, denně se přihodí tolik horších věcí. Jeden vyhrožující blázen je proti tomu jako nic.“
Dobře, jenomže ty věci se dějí daleko ode mě. Téhle jsem byla přímým svědkem.
S Milanem jme se každoročně účastnili jízdy motorek za dva kamarády, jejichž cesta skončila v jedné prudké zatáčce. Výročí jejich smrti se připomínalo projetím jejich poslední trasy a zastávkou na hřbitově, kde jsme jim zapálili svíčku. Rok od roku byla kolona delší. Z té cesty se stala atrakce, jíž se zúčastnilo i plno těch, co Jindru a Petra ani neznali. Nálada panovala povětšinou veselá. Kromě krátkého proslovu před cestou a stísněného pocitu nad hrobem se nikdo myšlenkami na smrt těch dvou příliš nezabýval. Někteří radši i ten hřbitov vynechali a jeli dál. Smrt motorkářů mi tehdy připadala jaksi tajemná a slavnostní zároveň. Do Milanova konce. Potom už ne. Nyní vím, že na ní není nic tajemného natož slavnostního. Je holá a tvrdá jako každá jiná smrt. Je to konec. Tma. Dokonáno. Není co dodat.
V krku se mi to zase sevřelo. Naskočil mi tam knedlík, který bránil dýchání. Oči mě štípaly, jak jsem se snažila zadržet slzy. Vstala jsem, přistoupila ke kuchyňskému dřezu a napustila si sklenici vody, jen aby si mamka ničeho nevšimla. Vím, jak moc ji tyhle mé stavy trápí. Nechci ji trápit.
„Jdu pustit televizi, budou zprávy“, snažila jsem se o neutrální tón.
Zprávy však nebyly tím pravým na můj smutek. Samé konflikty, podvody, katastrofy a jedna rádoby veselá kuriozita na závěr. Muž a žena s nezbytnými úsměvy na tvářích, ať už oznamují další zdražování vody, počet mrtvých při dopravní nehodě či výbuch sopky. Takové hrůzy by měl spíše přednášet někdo s tragickým výrazem, v černém obleku nebo alespoň s černou páskou přes rukáv.