DŮVOD K NENÁVISTI - 9.

Přiběhl hned za mnou a bral mi ji z ruky. Odběhl s ní do kuchyně. Tam se posadil ke stolu, pohlednici položil před sebe a dlouze si ji prohlížel. Už dlouho se neptal na maminku. S mamkou jsme před ním o Nice nemluvili ze strachu, že by mohl tesknit. Teď jsem pocítila výčitky svědomí. Jestliže s ním nebudu o mamince mluvit, mohl by na ni za ty dva roky zapomenout. Nika by mi to pak mohla vyčítat. Vždyť jeho matkou nepřestane být jen proto, že musela na nějaký čas odjet.

            Za tu krátkou dobu, co byl Michálek u nás, mi natolik přirostl k srdci, že samotné pomyšlení na Dominičin návrat ve mně zvedalo vlnu odporu. Rozmrzele jsem si musela přiznat svou pravou roli v této komedii. Jsem jen paní na hlídání, nic víc. Co na tom, jak cítím a co mi ubližuje. Souhlasila jsem s tím vším dobrovolně.

            Odkráčela jsem do ložnice a zavřela za sebou dveře. Natáhla jsem se na postel. Myslela jsem na nic a na všechno. Za chvíli jsme tam už leželi dva, protože chlapeček to dlouho sám v kuchyni nevydržel. Na nic se neptal, jen si tiše otevřel dveře a lehnul si vedle mě. Ani jsem se na něj nepodívala. Snažil se sice trpělivě počkat, až nějak zareaguji, ale pro dítě jeho věku je takové čekání nepředstavitelně dlouhým časovým úsekem.

            „Aninko, neboj! Maminka nepíše moc.“

            S úlekem jsem se posadila. Michálek hned vyskočil také.

„Co to povídáš?“ vysoukala jsem ze sebe.

            Zatvářil se rozpačitě. Asi jsem vypadala podobně.

            „Radši bychom měli dělat něco užitečného, než tady kvákat o hloupostech.“ Vyhýbala jsem se rozhovoru o nepříjemných věcech s přemoudřelým tříletým capartem.

            Seskočila jsem z postele a škádlivě se rozběhla do kuchyně. Michálek utíkal za mnou a vykřikoval na celé kolo: „Já kvákám, já kvákám...“

            „Tak to budeš žába, když kvákáš.“

            „Já? Žaba? Která?“ Malý se smál, až se doslova za břicho popadal.

            „Velká a zelená!“ Jeho veselí bylo nakažlivé.

            „S očima?“

            „Jóóó...“ Popadla jsem ho do náruče a vyzdvihla do výšky. Radostně pištěl.

            Uvědomila jsem si, že každá chvilka s tímhle dítětem je pro mě cenným dárkem. A představa, kolik času mi bylo dáno trávit společně s ním, je vlastně radostná a ne tragická.

            Povznesená nálada mi vydržela až do večera, kdy se domů vrátila mamka s výrazem spráskaného psa.

            „Mami...“ Otázka mi odumřela na rtech.

            Mamka se mi vrhla do náruče. Zmátlo mě to. Nikdy se to ještě nestalo. Odvedla jsem ji do obývacího pokoje a usadila do křesla. Posadila jsem se na koberec jí k nohám, nepouštějíc její chladnou ruku ze své. Oči se jí zalily slzami. Michálek, který si předtím kreslil u kuchyňského stolu, přišel za námi. Když viděl plačící tetu, zarazil se.

            „Běž kreslit do kuchyně. Za chviličku jsem u tebe. Tetě není dobře, víš?“ Poslala jsem jej pryč.

            Maminka se na mě vděčně usmála skrze slzy. Nesouvisle mi pak vypověděla, co se vlastně stalo. Krátce a prostě – přišla o zaměstnání. Knihovna se ruší.

            Věděla jsem až moc dobře, co to pro ni znamená. Pracovala tam tolik let a co víc, svou práci milovala. Nebyla jsem tak naivní, abych věřila, že se ještě někdy mezi knihy bude moci vrátit. Menší knihovny se ruší jedna za druhou. Do knihkupectví ji pár let před důchodem nikde nevezmou. Prodavaček je ... a mladších, atraktivních.

            Mlčely jsme. Nevěděla jsem jaká slova útěchy použít. Všechno by vyznělo lacině. To jsem nechtěla.