DŮVOD K NENÁVISTI - 10.

Mamčin život se změnil. Skončila v knihovně, zaevidovala se na Úřadu práce, zaměstnání se pro ni nenašlo. Díky Michálkovi se však k myšlenkám o vlastní neužitečnosti ani nedostala. Zdála se mi být smířená a spokojená. Nezdálo se, že by ji něco trápilo. Měla jsem jen strach, aby si nechtěla vzít na starost chod naší domácnosti, ale zřejmě vycítila mé obavy. Svůj zájem soustředila plně na péči o zahradu. Zatímco ona se dřela s rýčem, motykou či hráběmi, Michálek pobíhal vesele kolem. Tvářičky měl zdravě růžové, očka mu jen zářila. Takhle nějak jsme si kdysi představovali s Milanem šťastný život v našem domě. Sen o domku se zahradou plnou dětského smíchu. Tak vidíš, Milane. Je tu náš dům, zahrada i dětský smích. Ty tu však nejsi a nikdy nebudeš.

            Uslzená za každou cenu. Taková jsem. Živé vzpomínky na každém kroku. Kdyby tohle tušil Jarek, třeba by se konečně přestal snažit. On však místo toho zvoní u dveří.

            Zase přišel s hloupou záminkou. Je to tak zřejmé, že se na něj ani nedokážu zlobit. Pozvala jsem jej tedy dál. Přinesl malému houpačku. Houpával se na ní ještě jako dítě. Zbytečně by ležela na půdě. Našel ji tam včera a hned si vzpomněl na Michálka.

            Mohla jsem ho poslat pryč?

Uvařila jsem kávu. Seděli jsme a klábosili o všelijakých nepodstatnostech. Zahradníci se však dlouho neobjevovali, proto jsme se vydali za nimi. Jarek vzal hned houpačku s sebou. Michálek byl dárkem úplně unešený. Vstřícný soused hned našel vhodné místo na sušáku na prádlo, kam houpačku zavěsil. Vhodnější dárek si asi ani vymyslet nemohl. Dalo mi hodně práce vysvětlit malému, že ta houpačka přes noc nezmizí a zítra je také den.

            Jarek zůstal na večeři u nás. Mamka se na něj usmívala o něco vlídněji než obyčejně. Ten chlap se nám nakonec vetře do rodiny a já se ještě budu tvářit, jako by nic. Docela mě to štvalo.

            „Zítra se jedu podívat do toho nově otevřeného obchodního centra,“ nadhodil jen tak mimochodem. „Nechtěli byste jet se mnou?“

            Ne, nechtěli! Když jsem ale viděla mamčin výraz, málem jsem vyletěla z kůže.

            „Prý tam mají tři restaurace a každou v úplně jiném stylu,“ nechala se slyšet.

            „To se můžete klidně sama přesvědčit.“ Na tváři se mu usadil úsměv hodný reklamy na zubní pastu.

            „Tu sedačku jsem už koupil,“ obrátil se na mě, „takže společným výletům nic nebrání.“

            Na příští den se domluvili víceméně beze mne. Bohužel mě nenapadla jediná solidní výmluva, kterou bych mohla použít. Jen jsem začínala mít pocit, že Jarek překročil hranici dvoření a začal bojovat. Zbraň zvolil nejsilnější. Mé blízké.