DŮVOD K NENÁVISTI - 11.

Obrovské obchodní centrum se hemžilo lidmi. Měli jsme co dělat, abychom se navzájem neztratili. Jarek nás vodil bludištěm bez nejmenších problémů. Určitě tu už byl. Po zdlouhavé prohlídce, kdy jsme občas neodolali a něco málo nakoupili, nás pozval do jedné z malých restaurací. Objednané jídlo nám přinesli za okamžik. Unavený Michálek ani nemluvil, jídla se sotva dotknul. Byli jsme rádi, že sedíme. Objednali jsme si ještě kávu, malý si poručil čokoládový koktejl. Než to přinesou, chtěla jsem si ještě zajít na toalety. Omluvila jsem se a zvedla se od stolu.

            Toalety byly zařízeny v nejmodernějším stylu. Ještě jsem se chtěla nakonec upravit před obrovským zrcadlem, když tu náhle ke mně přiskočila mladá dívka, popadla moji kabelku, ze které jsem zrovna vytahovala hřeben a chtěla s ní utéct ke dveřím. Pohotově jsem ji chytla za ruku. Tu mi však vytrhla a vší silou mne odstrčila, až jsem upadla na zem. To jí však nestačilo. Ještě dvakrát do mě kopla.Pak mi věnovala jeden opovržlivý pohled. V klidu si vyšla ze dveří, ani nespěchala.

            Snažila jsem se vstát. Bolel mě bok, kam mě zasáhl kopanec. Z jedné kabinky zrovna vycházela nějaká žena. Rychle mi přiběhla na pomoc. Zmateně jsem jí vysvětlovala, co se stalo. Ruce se mi třásly. Paní mi poradila, ať si opláchnu obličej studenou vodou. To opravdu trochu pomohlo. Poděkovala jsem jí. Společně jsme vyšly ze dveří.

            „Ve městech už není bezpečno, musíme pryč.“ Pronesla ta slova polohlasně a zmizela v houfu lidí.

            Otřesená jsem se vrátila ke stolu v restauraci. Snažila jsem se vypadat klidně. Potlačila jsem emoce. Vyprávěla jsem, co se mi právě přihodilo. Jarek chtěl hned informovat zdejší hlídací službu, což jsem razantně odmítla. Je to divné, ale styděla jsem se za to.

            Michálek zíral s otevřenou pusou, uši nastražené. Asi jsem o tom před ním mluvit neměla. Jednu věc jsem však zamlčela a sice slova té ženy. Mohla jsem si klidně myslet, že je bláznivá, jenže nebyla. Vím to.Mamka vypadala víc vyděšeně než já. Jarkovi se výhled na příjemně strávený den značně zamlžil. Snažil se vše zachránit za každou cenu. Doslova. Táhl nás z jednoho oddělení do druhého, dokud jsme nepadali pod tíhou jím zakoupených dárků. Marně jsme apelovaly na jeho zdravý rozum, nedal se zastavit. Mamka odcházela nakonec s parfémem, jehož vůně ji okouzlila, netušíc jeho cenu, dokud Jarek neplatil u pokladny, Michálek dostal auto na dálkové ovládání a stavebnici, já jsem byla proti své vůli vybavena novou koženou kabelkou s peněženkou a toaletní taštičkou, hodinkami a velkou bonboniérou, protože sladké je přece dobré na nervy. Prostě na nás nejenže nešetřil, přímo nás uplácel. Přestože jsem protestovala, nemohla jsem se ubránit příjemnému pocitu, že o mě někdo tolik stojí a je pro to ochoten udělat cokoli. Je obzvláště líbivý ten pocit, když člověk nemusí chvíli počítat, co kolik stojí a jen si užívá. Na to by se dalo zvyknout. A možná i na leccos nepříjemného zapomenout.

Zapomenout?! Probrala jsem se. Zapomenout na co? Na lásku? Na vlastní smýšlení? Na své sny? Na svět, kde zapomínat smí jen hrstka vyvolených? Na všechna trápení, která přes všechno nepříjemné z nás nakonec formují lepší lidi? Zapomenout, že lehce nabyté štěstí zevšední?

                Ne, pane. Mě si nekoupíte. Vaše dárky přijmu, protože mi je chcete dát. Nic jsem Vám neslíbila. Ničím se nezavazuji. Jsem ochotná Vás pasovat na rodinného přítele. Nic víc. Myslet si o tom můžete, co jen chcete.  A krom toho by mě docela zajímalo, jak se takové peníze vlastně vydělávají. Nemyslím, že bych byla nějaký chudák, ale spoustu věcí, které Vám se zdají samozřejmé, si koupit nemůžu, dokonce ani kdybych překládala od rána do večera a od večera do rána. A snad poprvé jsem za to doopravdy vděčná.

            Oddychla jsem si, když jsme se konečně rozloučili a za námi zapadly domovní dveře. Mamka byla nezvykle upovídaná. Neustále se vracela ke všem událostem. Chvíli se rozčilovala na neznámou zlodějku, za okamžik se zase rozplývala nad Jarkovou štědrostí. Mlčela jsem k tomu. Nechtěla jsem jí kazit náladu. Michálek taky nic neříkal. Připisovala jsem to však únavě. Sama jsem se cítila hrozně. Zatoužila jsem po horké sprše. Jakmile jsem se v koupelně svlékla, musela jsem od svého úmyslu upustit. Kromě ošklivých pohmožděnin jsem měla podřená záda. Zřejmě jsem o něco při pádu zavadila. Opatrně jsem se opláchla v umyvadle.

            Večer, když malý usnul, jsme se s mamkou posadili v kuchyni. Uvařila jsem bylinkový čaj. Mlčky jsme se soustředily na usrkávání horké tekutiny.

            „Musíš si vyřídit nové doklady.“

Byla jsem vytržena z příjemné nepřítomnosti myšlenek.

„Proč? Jaké doklady?“ Nechápala jsem.

„Přece ty, co ti ta... bestie ukradla!“

„Ale ona mi ukradla kabelku, ve které sice byla peněženka, ovšem doklady tam být nemohly, ty jsem zapomněla doma. Jako vždycky.“

„Jak můžeš někam jít bez dokladů?“

„Vždyť se mi to vyplatilo.“

„Co bys dělala, kdyby se stalo něco jiného a musela bys prokázat svoji totožnost?“

„Však oni by si dali záležet, abych nezůstala v utajení.“

„To si piš, že dali, ale zadarmo by to nebylo.“

Vstala jsem od stolu, zašla do předsíně, kam jsem uložila novou kabelku. Vytáhla jsem z ní peněženku. U zrcadla jsem sebrala odložené doklady a vrátila se zpět. Peněženka měla spoustu přihrádek a kapsiček. Mé doklady slupla jako malinu. Ještě zbyla spousta místa na peníze.

„Tak! Nemusíš se strachovat. Peněženku doma nezapomínám.“

„Asi by sis stejně měla pořídit platební kartu.“

„Proč?“ Nechápala  jsem.

„Všichni to tak dělají,“ pokrčila rameny.

„Až se budou všichni vrhat ze skály, tak se k nim taky nepřidám.“

„To jsi mě opravdu uklidnila.“

Platební kartu. Celý svět počítá s tím, že peníze přestanou existovat. Platit se bude kartami, což znamená pomyslnými penězi. Vlastně něčím, co vůbec neexistuje. Bankovky se promění v jakési body. Za body se může nakupovat. Body se dají i strhávat. Třeba za pokuty. Body jsou kontrolovatelné. Ty si člověk neschová ani pod polštář ani do trezoru. A pokud by na tom někomu mocnému opravdu záleželo, mohl by je smazat. Moje bujná fantazie? Možná.

Poslední dobou mi na mysl začaly přicházet nejrůznější věci, o nichž by mě dřív nikdy nenapadlo přemýšlet. Vysvětlovala jsem si to tím, že s příchodem Michálka jsem zase začala vnímat svět kolem sebe. Dítě mě vytrhlo z duševní netečnosti vůči okolí. Ale stejně jsem měla pocit, že tímto směrem jsem nikdy neuvažovala. Všechno bývalo tak jasné a zřejmé. Prohnané pravdy i milosrdné lži. Jenže nyní na mne odevšud shlížejí stíny. Sotva se snažím rozeznat jejich obrysy, jednoduše si zmizí. Cítím nejasnou tíseň. Co ji způsobuje? To bych taky ráda věděla.

„Nad čím ses tak zamyslela?“

Mamčina otázka mě vrátila zpět.

„Přemýšlela jem o těch platebních kartách.“