DŮVOD K NENÁVISTI - 13.

„Jo. Já vím.“ Nezbylo než si znovu přiznat, že Michálek není tuctové dítě. Má prostě uši, které poslouchají a mozek, který je na svůj věk dost čilý. Značný vliv má na dítě také prostředí, ve kterém žije. I když zas taková pravda to nebude. Chlapec je prostě i přes svůj věk osobnost. Takovým se snad člověk musí narodit.

Tričko jsem s přihlédnutím k Dominičině dobré vůli rovnou nevyhodila do smetí, nýbrž jsem jej uložila na dno Michálkovy skříňky, pěkně pod části oblečení, ze kterých už vyrostl. Marná sláva. Nové tváře zkrátka nejsou moje krevní skupina. Můj odpor vůči nim pramenil ze samé hloubi duše. Čišelo z nich cosi zlověstného. Bála jsem se jich. Ne proto, co dělali nyní, ale pro to, co dělat teprve začnou. Maně jsem si vzpomněla na biblické proroky. Co tehdy cítili, když začali vědět? Měli strach? Jásali? Pochybovali? Nebo je taky tak strašně bolela hlava...

Chvíli jsem se natáhla v obývacím pokoji. Zavřela jsem oči. Musela jsem usnout, protože když jsem je otevřela, obklopovala mě tma. Dveře pokoje byly zavřené. Skrze jejich skleněnou výplň jsem zaznamenala světlo z kuchyně. Bolest hlavy pominula. Spánek mě krásně osvěžil.

Maminka v kuchyni seděla nad knihou. Když jsem vešla, odložila čtení stranou. Podívala jsem se na hodiny. Ukazovaly deset. Prospala jsem celé odpoledne a ještě kus večera.

„Schovala jsem ti večeři.“ Vstala a hned mi začala jídlo chystat.

„Co jste celý den dělali?“

„Co jsme dělali? Zatím, co ty ses povalovala s údajnou bolestí hlavy, my si povídali a četli.“

„Celé odpoledne?“

„Ano. Celé odpoledne.“

„A co jste četli?“ vyzvídala jsem dál.

„Představ si, že bibli.“

Udělala  jsem nevěřícnou grimasu.

„Bibli?“

„Bibli!“

„Vždyť to dítě tomu nemůže rozumět. Jenom mu tím pleteš hlavu.“

„Hlavně, že ty tomu rozumíš!“

„To jsem neřekla.“

Zprudka přede mne postavila talíř se čtyřmi meruňkovými knedlemi, bohatě pokrytými tvarohem a cukrem s nezbytnou máslovou zálivkou.

„To jsi přehnala, nemyslíš?“

„Podle mého názoru je dobré, když se dítě dozvídá o ...“

„Já myslím knedle!“ vysvětlovala jsem rychle. „Knedlí jsi mi dala moc. Já čtyři nesním.“

„No tak zbytek necháš. A nezamlouvej to.“

„Co zamlouvám?“

„Problémový vztah mezi tebou a Bohem.“

Užasle jsem na ni zírala. Tak tahle definice je přesná.

„Pořád o sobě tvrdíš, že jsi realistka, tak už se konečně podívej té tvé realitě do očí!“ stála proti mně mírně v předklonu, s rukama pevně zapřenýma o stůl, který jí jakoby bránil v úmyslu se na mě vrhnout a donutit mě třeba násilím k onomu osudnému pohledu.

„Ale mami, já přece ...“,  snažila jsem se nějak bránit, „...nemůžu za to, že můj vztah k Bohu je poněkud nejasný, když i jeho úmysly s tímto světem jsou takové.“

„Tak tohle si tedy myslíš. Jeho úmysly jsou podle tebe nejasné, snad dokonce nahodilé.“

Její výsměšný tón mě pobuřoval. Chtěla jsem jí vmést do tváře svůj názor a rozmetat na kousky jednou provždy tu její neotřesitelnou jistotu. Nabíhající horu emocí jsem však musela nakonec zarazit. Ne kvůli klidu a z ohledu na maminku, ale z jiného, mě nepochopitelného důvodu. Uvědomila jsem si totiž v jediném okamžiku celou pravdu. Můj vztah k Bohu je naprosto jasný. Už nějakou dobu. Proč jsem se tomu bránila? Proč jsem to odmítala vzít na vědomí?

„Na! Čti!“ Vzala mi talíř s nedojedeným, či spíše sotva načatým jídlem a postavila jej stranou. Místo něj mi přistrčila knížku, kterou předtím četla. Byla to bible.

Bibli jsem nedržela v ruce rozhodně poprvé, ale poprvé jsem věděla, co čtu. Text byl takřka plastický, psaný v několika vrstvách současně. Tohle poznání mě doslova šokovalo. Vždyť téměř celý svět se v posuzování bible mýlil...

Po celou dobu, kdy jsem četla, seděla mamka vedle mne.

„Mami, jak dlouho víš...?“

„Ne dlouho. Až teprve, když to začalo být nanejvýš aktuální.“

„Kolik lidí, kromě nás, na to asi ještě mohlo přijít?“

„Těžko odhadnout,“ pokrčila rameny.

Těžko, přetěžko. Samozřejmě. Kdo by s tím taky chodil na veřejnost. I já jsem byla rozhodnutá nechat si objev pro sebe. Komu bych se taky svěřovala, když se pořádně s nikým nestýkám.

A přesto by se našel člověk, kterému bych snad leccos naznačit chtěla… Na mysli mám madame Dupontovou. Měla jsem za to, že v Boha vždycky věřila. Mohla by tak porozumět mnohem snáze. Nevědomky jsem věřícím lidem přikládala větší důležitost, než obyčejným ateistům. Věřícím – ať už jakéhokoli vyznání – chyběl v mých očích už jen krůček... Oni mají schopnost rozlišit dobro od zla, lásku od nenávisti, anděla od démona.

Nové tváře, rozpínající se celým městem, začínaly budit respekt. Mladé lidi uchvacovaly snadno. Jen nepatrné množství mladých je ochotno plout proti proudu módních vln. Mládež je jako stvořená pro organizování se ve smečkách. Kdo v kritickém věku nepatří k žádné tlupě, je osamělý. Snad každá mladá tvář patří k nějaké rodině. Uspěchaní a věčně zaměstnaní rodiče nevědomky přejímají něco z náhledu svých dětí, stávajíce se tak dalšími články řetězce. Území tolerance bezostyšně zvětšovaly a vytrvale posunovaly hranice, až jsem nabývala  dojmu, že nepotrvá dlouho a padnou docela. 

Události nabíraly spád. Nebyla jsem si jistá, kdy se iluze bezpečí zhroutí a chtěla jsem ještě jednou zajet za madame Dupontovou. Měla jsem ji ráda. Nikdy bych si neodpustila, kdybych s ní nepromluvila. Musím ji varovat. Je inteligentní. Hrozící nebezpečí určitě pochopí. Třeba bude chtít se mnou odjet...

I s touto možností jsem počítala. Kdyby se cítila v domově ohrožená, nenechám ji tam. Nevzala bych si ji na svědomí. Naše domácnost by se s jednou ženou navíc už nějak srovnala. Nechtěla jsem však předbíhat událostem. Možná zatím, pro klid, postačí mé častější návštěvy. Opustit zámeček přece může vždycky. Nejdřív tam ale musím zajet, pak se uvidí.

Rozhodla jsem se požádat Jarka. Mamka nesouhlasila a radila, ať radši sednu na autobus. Ale já jsem nějak vycítila, že Jarek je pro nás tak či onak důležitý, proto jsem za ním další den zašla. Bral můj příchod úplně samozřejmě, což mi mou domněnku jen potvrzovalo. Moje žádost působila jako balzám na jeho ješitnost. Vždyť já za ním přišla sama, z vlastní vůle a ještě jsem prosila o laskavost. Celé jeho předchozí snažení tedy nevyznívalo na prázdno. Už se skoro vzdával, vtom si konečně  přijdu. Dočkal se tedy. Jeho trpělivost je odměněna. Jestliže zůstane trpělivý i nadále, naservíruji se mu nakonec sama na stříbrném podnose.

Četla jsem v něm jako v otevřené knize. Ulevilo se mi. Jeho trpělivost mi poskytne dostatek času.

Na výlet za madame Dupontovou jsme tentokrát vyjeli sami bez Michálka. Cestou jsme poslouchali moji oblíbenou muziku. Jarek poklepával rytmicky prsty do volantu. Občas na mě pohlédnul očima plnýma něhy. Moc jsme nemluvili. Prohlížela jsem si nenápadně jeho hezkou tvář z profilu a trochu se styděla za fakt, že jeho šarmem je v mé společnosti plýtváno zbytečně.

Madame jsme našli na tom samém místě jako minule. Skoro bych věřila, že tam po celou dobu seděla, čekajíc na náš další příjezd. Jen zelená barva jejího kostýmku svědčila proti. Jinak se mi zdála navlas stejná.

Po výměně úvodních zdvořilostí jsem chtěla ihned přejít k účelu své návštěvy. Ovšem veškeré pokusy ztroskotaly. Předtím jsem si vůbec neuvědomila odloučenost zámečku od okolního světa. Snažila jsem se alespoň apelovat na zprávy v rádiu, televizi... Všechno marně. Madame takové věci nezajímaly. Měla své knihy. Televize jí připadá příliš uspěchaná a ona si přece tolik váží klidu. Kam by spěchala?

„Ale nemyslíte, že ve světě nebo konec konců i tady dochází k nespravedlnostem, že k nějaké změně přece dojít musí?“ učinila jsem ještě poslední pokus.

„Jsi mladá. V každém mladém člověku je kus revolucionáře,“ odpověděla stejně, jako by konejšila malé dítě.

Měla mě za pošetilou a přitom ona mi připadala nejpošetilejší. Zlobila jsem se na ni. Přišla jsem jí nabídnout důležité informace, útěchu dokonce snad i bydlení a ona? Představovala jsem si různé reakce. Mohla se vyděsit, zuřit, oponovat svými argumenty nebo mít vlastní řešení, ale nemohla přece nevidět, co se děje! Ve snaze vynutit si alespoň náznak pochopení, jsem se dokonce několikrát obrátila i na Jarka, aby dodal mým slovům vážnosti, která by tu neproniknutelnou hradbu pomohla třeba překonat. Ten, bohužel, mému počínání příliš nerozuměl. Později se mě opatrně vyptával, proč jsem se snažila tu milou starou dámu za každou cenu vyděsit. Chtěla jsem tedy alespoň jemu přiblížit skutečný stav věcí, jenže... Po všem tom úmorném vysvětlování se mi pouze dostalo ujištění, že když se pořádně vyspím, na víkend někam odjedu (třeba k němu na chalupu),  bude se mi zdát svět zase mnohem přívětivější. Každý z nás přece občas upadá do deprese. To ale ještě neznamená konec světa.

Misionářská akce se zkrátka nevydařila. Byl to můj první a poslední pokus o něčí záchranu. Poučení jsem si z toho vzala následující: „Nezachraňuj nikoho proti jeho vůli – neocení to!“

Se srdcem plným hořkosti jsem dumala o lidech a mozku, který navzdory nejneuvěřitelnějším schopnostem, které současní vědečtí experti zveřejňují s takovým triumfem, neumí zpracovat naprosto jednoduchou informaci o blížícím se nebezpečí. K čemu jsou nám potom průzkumné lety do vesmíru a získávání poznatků o cizích planetách, jestliže nevidíme, co se nám děje přímo před očima, tady – na naší planetě, na Zemi.

Nejhrůznější však bylo pro mne podezření, že zatímco obyčejní tuctoví lidé nemají ani tušení, nové tváře vědí dost a těží z toho. Začalo mi být horko. Cítila jsem se stejně jako člověk s vysokou horečkou. Těžko se mi dýchalo a hlavou se honily zrůdné obrazy plné nových tváří. Abych se nezbláznila, soustředila jsem se na neutrální věci. Prohlížela jsem si ruce, zjišťujíc potřebu opilování nehtů. Měla bych si asi koupit nějaký výživný krém nebo se mi za pár let pokožka úplně scvrkne...

Začínala jsem se ve městě dusit. Nedalo se v něm svobodně dýchat. Očím nových tváří v naší ulici jsem začínala být podezřelá. Třásla jsem se před spalujícími pohledy, vinícími mě z velezrady. Kdysi lhostejní sousedé mi věnovali zvýšenou pozornost a neostýchali se mě přímo zeptat na můj názor ohledně naší báječné doby. Zbaběle jsem se vyhýbala přímým odpovědím, hledajíc nové a nové kličky. Michálek, bohužel, zbabělost naopak postrádal. Neměl problém začít v tramvaji mluvit o věcech, které jsme předtím doma s mamkou probíraly v dobré naději, že si  dítě sedící na zemi u stavebnice našich řečí nevšímá. Pokaždé jsem zrudla až za ušima a rychle odváděla řeč jiným směrem. Doma jsem pak Michálkovi zle vyčinila. Vždycky se mi užuž zdálo, že rozumí rozdílu mezi rozhovory doma a na ulici, ale příště se trapná situace opakovala znovu. Rozčílilo mě, proč mi to ten jinak hodný chlapeček, dělá.

Celá moje, až úzkostlivá opatrnost, vycházela pouze z vnitřního přesvědčení. Pocit ohrožení také nevyplýval z určitých osob nebo zřetelných okolností. Docela klidně jsem mohla být blázen, stíhaný stíny předešlých psychických otřesů. Kdejaký psycholog by mě bez zaváhání zařadil do skupiny nervově labilních lidí a vůbec bych mu to nemohla mít za zlé. I já sama jsem se neustále podrobovala sebezkoumání, zda ještě vnímám realitu, či zda se rozum ve svých úvahách již přehoupnul do světa imaginárních představ. Pokud jsem si zkoušela sebe představit v roli blázna, pociťovala jsem nesmírný zármutek nad fantazií své ztýrané mysli, která nebyla v tomto případě schopna vyprodukovat nic pozitivního. Oč příjemnější by byl únik do iluzorního světa barev, vůní a lehkosti pozemského nebo nadzemského bytí.

Možná jsem mohla časem uvěřit ve svoji částečnou vyšinutost, nebýt zcela výmluvných důkazů o opaku. Když jsem se vydala v jedno opravdu kouzelné dopoledne za paní Fischerovou, abych jí odevzdala hotovou práci a nechala si naložit další, netušila jsem ani náhodou, jaká změna čeká naši dosud světlounce žlutou neposkvrněnou fasádu domu. Pro úplnou představu podotýkám, že dům jsem opouštěla patnáct minut po deváté. Doma zůstala mamka s Michálkem. Do mého návratu v jedenáct třicet se odtud nehnuli. Okno do ulice bylo dokonce otevřené. Ani to, ani denní světlo, ani (předpokládám) náhodní chodci, nebránili někomu v realizaci odporného činu nastříkání nápisu červeným sprejem na náš dům.

Jako bych dostala pěstí. Rudé slovo „PROTI“ mi civělo vstříc. Zafoukal vítr a záclona z našeho okna vylétla ven. Jako by nechtěla ani ona mít nic společného s domem označeným obviňujícím nápisem neznámého autora. Jen pevné háčky ji nutily zachovat věrnost své garnýži. Ani na okamžik jsem nebyla na pochybách, co ono slovo „PROTI“ znamená. Byl to cejch. Žádný jiný dům v naší ulici takto zhanoben nebyl.

Mamka brala celou věc naštěstí obdivuhodně klidně. Sama se vydala koupit barvu, kterou bychom tu hrůzu přetřely. Pro Michálka se stal náš popsaný dům senzací dne.

„Kdo počmáral dům, Aninko?“ ptal se ustavičně.

„Vlak taky malovali... a autobus!“ vzpomínal nadšeně na další kousky vandalů.

„Michálku, tobě se snad líbí pomalované domy, vlaky a autobusy?“ zjišťovala jsem míru obdivu k ničitelským sprejerům.

„Náš dům ne. Vlak jo!“ dostalo se mi odpovědi.

„Tobě se líbí počmárané vlaky?“ žasla jsem.

„No, ty jsou moc veselé,“ smál se, jakoby i sama představa takového vlaku vynucovala všeobecné veselí.

Nikdy jsem nepřemýšlela, jak obyčejný vlak na dítě působí. Pro mne v dětství představoval romantiku sobotních a nedělních výletů. Ani mě nenapadlo, že jeho vzhled by mohl být lepší, jestliže  na něj nějací vandalové nastříkají kvanta různobarevných sprejů. Možná někteří sprejeři vyrůstají právě z takových chlapečků, jako je náš Michálek. A vlaky pak jezdí po jejich zásahu nad míru veselé.

Ať jsme se s mamkou snažily sebevíc, barvu podobnou původní fasádě se nám namíchat nepodařilo. Po několika marných pokusech jsme se smířily s odstínem o něco tmavším. Mamka mě uklidňovala tvrzením, že na sluníčku to brzy vybledne.

Během našeho snažení nás zastihnul v pozdním odpoledni Jarek. Naše práce se chýlila beztak ke konci a tak jsme s díky jeho nabízenou pomoc odmítly. Strategicky tedy prozatím vyklidil pozici, aby se ve vhodnější okamžik opět přiřítil s kyblíkem zmrzliny a vynutil si tak pozvání na kávu.

Nápis na domě ho ani z části nešokoval tak jako nás. Nepřikládal mu větší význam, než oknu rozbitému klukem ze sousedství. Nakonec všechno ještě zvrátil v ohromnou legraci, vymýšlejíc příběh o sprejerovi, kterým je někdo z našich tajemných postarších sousedů a pranic se netrápí tím, že mu dávno ujel vlak, rozhodnut obětovat svému novému koníčku naši doposud spořádanou ulici.

Jarkův herecký a vypravěčský talent byl neuvěřitelný. Všichni jsme se těm jeho blbostem smáli.

Smích ho přešel s ránem, kdy nastupující den odhalil novou ozdobu jeho domu. Mezi vchodovými dveřmi a oknem se na ploše široké asi metr skvělo nádherné, krvavě rudé, písmeno „S“. Ta slova plynoucí z jeho úst, nesoucí se tak časně ulicí, by si nikdo za rámeček nedal. Upoutal však pozornost zvědavců nakukujících z oken. Kolika z nich to tehdy došlo a zamysleli se nad tím, proč ona je „PROTI“ a on je přesto „S“ ní?