Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDŮVOD K NENÁVISTI - 16.
Autor
Lucie_Plocová
„Zajedu s Jarkem nakoupit. Potřebuješ něco, mami?“
„Ne.“
„Vrátíme se brzo, neboj.“
„Podívej se Haničko, stejně si děláš, co se ti zlíbí, tak v tom klidně pokračuj.“
To nebylo spravedlivé. Vždyť jsem všechno dělala pro ni. Pro ni a pro Michálka.
„A co dělám? Co dělám tak strašného? Nic jsem neukradla, nikoho jsem nezabila. Tak co se ti pořád nelíbí.“
„Člověk nemusí krást ani zabíjet a přesto nemusí žít správně.“
„To je pravda,“ připustila jsem. „Ale to, jak jsem posledních pár let žila, to taky nebylo správné. A hlavně to nebylo normální.“
Jarek už čekal v autě. Myslela jsem, že pojedeme na nákup do vedlejší vesnice, ale Jarek jí projel a ani nezpomalil.
„Kam jedeme?“ divila jsem se.
„Přece nakupovat. Zajedeme do „městečka“.“
„Hanko, Hanko… Tobě není patnáct. Nemusíš se svěřovat rodičům. Ani je nemusíš poslouchat. Máš svůj život.“
„Ale mamka je součástí mého života. A náš vztah je především založen na důvěře. Na vzájemné důvěře!“
Jarek znatelně zrychlil. Řezal zatáčky jako o život. Moc dobře jsem pochopila, že mě trestá. Neřekla jsem nic a dělala, že mi to nevadí. Dokonce jsem pustila rádio víc nahlas. Asi to zabralo, protože po chvíli jel zase normálně. Po zbytek cesty jsme nemluvili. Jarek zaparkoval v „městečku“ před obchodním centrem. Kolem se to hemžilo lidmi a auty. Jedni dovnitř, druzí ven.
„Tak jdeme na to, ne?“ usmíval se už zase Jarek a povzbudivě mě poplácal po stehně.
„Mám na vybranou?“
„No samozřejmě. Můžeš počkat před obchodem.“
„Tak to radši půjdu dovnitř.“
Tlačíc před sebou obrovský vozík jsme se vnořili do davu. Procházeli jsme prostornými uličkami mezi regály, přeplněnými nejrůznějším zbožím. Křiklavé nápisy všude kolem upozorňovaly na cenové trháky.
„Jarečku, neutíkej před námi,“ ozvalo se nám za zády.
Otočili jsme se po hlase. Spatřila jsem ženu v krátkých šatech s hlubokým dekoltem. Tvář si zřejmě půjčila od nějaké manekýny. Pod líčidly se daly stěží rozpoznat její vlastní rysy. Doprovázel ji muž v Jarkově věku. Působil neuvěřitelně elegantním dojmem. Tahle dvojice klidně mohla být párem filmových hvězd.
Ukázalo se, že to jsou Jarkovi známí a mají chalupu jen kousek od něj. Jsou to vlastně sousedi. Jarek mě představil jako svou přítelkyni. Dostal mě tím do rozpaků. O tom si s ním ještě promluvím! Jen co nás ten exkluzivní párek opustí…
„Tak si zajdeme společně na oběd,“ navrhovala manekýna.
„Ale…“ chtěla jsem zaprotestovat, protože na nás s obědem bude čekat mamka a po včerejšku, kdy se napětí mezi námi dalo krájet, jsem ji nechtěla znovu nazlobit.
„Ale to je výborný nápad,“ skočil mi Jarek do řeči.
Měla jsem obrovskou chuť jej pořádně nakopnout. Kdo mu dal právo za mě rozhodovat? Nemám ale ve zvyku dělat na veřejnosti ostudu, tak jsem jen nahodila kamenný výraz s vytesaným úsměvem. Když ti dva zmizeli z dohledu, přispěchal si „můj přítel“ okamžitě s omluvou. Proti jeho výmluvnosti jsem se cítila úplně bezmocná. Na žádný oběd se mi nechtělo. Jenže Jarek apeloval na můj smysl pro čest. Prostě jsme to už slíbili…
Nakoupili jsme hory trvanlivých potravin. Krabice kukuřičných lupínků, sucharů a mléka, konzervy s masem, ovocem i zeleninou, kanystr slunečnicového oleje… Nevěřícně jsem kroutila hlavou nad haldou, kterou Jarek v nákupním vozíku navršil.
„Opravdu tolik miluješ tuňáka?“ zeptala jsem se poté, co do vozíku přibylo balení dvaceti konzerv s touto populární rybou.
„Dvacet je za výhodnější cenu,“ odvětil prostě.
„Tak to teda ano. A kdyby bylo výhodnější balení padesáti kusů?“
„Jíš tuňáka?“
„Proč?“
„Tak jíš?“
„Ano, jím,“ připustila jsem.
„Tak bych bral i těch padesát.“
„Měla bych otázku.“ Na okamžik jsem se odmlčela. „Proč tak nakupuješ?“
„Došly zásoby,“ odvětil rozpustile.
„To je logické,“ podotkla jsem suše. Zřejmě měl na starosti zásobování armády.
Když jsme dorazili do restaurace na domluvený oběd, Jarkovi přátelé už seděli za stolem u okna. Přisedli jsme si a objednali pak společně jídlo. Dala jsem si jen zeleninový salát, abych později nemusela odmítnout mamčin oběd. Muži se polohlasně bavili o svých podnikatelských strastech, zatímco manekýna si mě neustále zkoumavě měřila pohledem. Víc koukala na mne než do talíře. Pochybuji, že vůbec věděla, jak jídlo chutná. Mně díky jejímu zájmu nechutnalo vůbec. A tak jsem do sebe jen velmi zvolna soukala kousky okurek a rajčat.
„Promiňte, že se ptám,“ upírala na mě manekýna své studené rybí oči, „ale trpíte snad anorexií?“
„Prosím?“ měla jsem co dělat, abych se neudusila soustem, jež jsem právě pozřela.
„Já jen, že jste tak krásně štíhlá a dívám se, že jíte jak vrabeček.“
Cítila jsem jak postupně rudnu.
„Já jsem také měla náběh k anorexii, ale bohužel jsem se včas vyléčila,“ šveholila klidně dál bez jakýchkoli rozpaků. „To si neumíte představit, jak obtížně se dá udržet váha, když máte pořád na něco chuť. To vyžaduje často až železnou vůli, ale na druhou stranu, co bychom my, ženy, pro ty své vnady neudělaly. No né?!“
Vnadná tedy byla. Jen co je pravda. Měla jsem však vážné podezření, že na vnady jí bylo přidáno z materiálu, který byl původně určen pro mozek.
Po tom trapném obědě jsem se nevýslovně těšila zpět na chalupu. Mamka nás přivítala s úsměvem a výbornými karbanátky. Moc jsem si pochutnala. I Jarek slupnul přidělenou porci, jako by od rána nic nejedl. Michálek se na nás trochu zlobil, protože jsme jej dopoledne s sebou nevzali. Museli jsme mu slíbit, že ho za to vezmeme na výlet. Jarek navrhnul, abychom odpoledne zajeli k nedaleké zřícenině hradu. Michálka balamutil historkami o bílé paní, která každou noc zbytky hradu obchází a příšerně kvílí. Běhal pak po kuchyni s výrazem absolutního vytržení, lomil rukama a lamentoval. Malý radostně poskakoval kolem něj. Rozdováděl se tak, že jsme ho jen stěží donutili, aby šel po obědě spát. Musela jsem si jít lehnout s ním.
Zatímco Michálek přece jen blaženě usnul, já jsem ležela na zádech s rukama pod hlavou a dívala se do stropu. Unavená jsem nebyla. Otevřeným oknem proudil do pokojíku horký vzduch zvenčí, nesl s sebou zvuky a vůně. Teplý vánek chvílemi nadouval bílé záclonky. Ještě pár minut jsem počkala a pak jsem opatrně vstala a potichoučku místnost se spícím dítětem opustila.
Mamka v kuchyni s Jarkem o něčem živě diskutovala, ale když jsem vešla, okamžitě ztichla.
„Neuděláme si kafe, než se malý vyspí?“ navrhla jsem.
„Já ho udělám. Vypijeme si ho na zahradě,“ souhlasila mamka. „ Můžete jít napřed a utřít stůl.“
Venku bylo citelně tepleji než v kuchyni ochlazené průvanem. Vdechovali jsme těžký vzduch parného léta. Horká káva nám ale chutnala stejně dobře jako vždy. Příliš jsme nemluvili. Když Jarkovi zazvonil telefon, nepřikládala jsem tomu žádný význam. V jednom kuse něco vyřizoval, takže jsem předpokládala, že se jedná o běžný hovor. Tedy až do okamžiku, kdy znatelně zbledl a jeho oči nabyly tupého výrazu.
„Jo. Ano jsem tady,“ odpovídal volajícímu.
Volnou rukou si třel čelo. Připadal mi velmi nervózní. Takového jsem ho neznala. Co se mu asi přihodilo?
„Dobře, přijeď sem.“ Ukončil hovor, ale myšlenkami zůstal jinde. Mamka pokrčila rameny a obě jsme čekaly, jestli se nám dostane nějakého vysvětlení.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se nakonec jemně, protože jsem to už zvědavostí nemohla vydržet.
Jako by si teprve po té otázce uvědomil, kde je.
„Mám problémy ve firmě.“ Na chvíli se odmlčel, takže jsem myslela, že to je celé. Má zřejmě nějaké starosti běžného typu. Nějaká chyba v účetnictví, prohnaný zaměstnanec nebo něco takového. Jemu to bude připadat jako konec světa, ale určitě se to nějak vyřeší.
Nasadila jsem úsměv chápající ženy a chystala se říct nějakou povzbudivou frázi, ale Jarek pokračoval: „Nerozumím tomu! Prý je ve městě hrozné pozdvižení. Ta akce se jim vymkla z rukou nebo co. Ta jejich superpárty… Sakra!“
Okamžitě mi bylo jasné, o čem mluví.
„Můj společník sem ještě dneska přijede. Říkal, že při všech těch šílenostech, do kterých se nové tváře pustili, došlo k nějaké potyčce. Starosta za vydatné podpory šéfa policie, vydal příkaz k okamžitému ukončení všech shromáždění. Jenže, to se mladým nelíbilo, tak na protest táhli městem a ničili, co jim přišlo pod ruku.“
„A jak to souvisí s firmou?“ nebylo mi docela jasné. „Předpokládám, že se vyřádili hlavně v centru, ale tvá firma je přece úplně bokem. Tam se taky dostali?“
„Tam se ani dostat nemuseli. Po těchhle událostech se víc jak padesát procent zaměstnanců rozhodlo opustit město a tím pádem přestali chodit do práce. A to nás může taky položit.“
„A my nic nevíme, protože tady ani neposloucháme rádio,“ stěžovala si mamka.
„Zajedu koupit televizi. Pojedete se mnou?“ rozhodl se Jarek.
„Ale vždyť ti má přijet ten kolega, ne?“ opáčila jsem.
„No vidíš, na toho jsem úplně zapomněl. Tak víš co? Zajeď tam ty s maminkou. Já počkám na kolegu a pohlídám Michálka.“
„Prosímtě, co je to za nápad? Jak můžu jet kupovat televizi?“ ohradila jsem se.
„Ty nemáš řidičák nebo co?“
„Mám,“ přiznala jsem neochotně, „ale nikdy jsem televizi nekupovala.“
„Na tom nic není. Vyber, co se ti líbí. Já nadávat nebudu,“ a už mi podával platební kartu a neváhal mi svěřit svůj PIN kód. „Klíčky od auta jsou v kuchyni na poličce.“
Nejistě jsem si vzala kartu a zamířila do kuchyně pro klíčky. Z představy, že mám řídit auto, se mi podlamovala kolena a dělalo se mi zle od žaludku. Nejela jsem autem už několik let. Nechtěla jsem se však před Jarkem shodit. Snad to nějak zvládnu. Značky si pamatuji, předpisy taky. A když pojedu opatrně, tak se třeba nic nestane. Hlavním problémem bude parkování před obchodem. Pojedu do toho centra, kde jsme byli dopoledne. Touhle dobou tam bude milion lidí. To je hrůza.
„Haničko, jestli se na to necítíš, tak to řekni zavčas!“ vyzvala mě mamka, jakmile jsme nasedly do auta.
Jarek nám zatím otevřel vrata. Odhodlaně jsem otočila klíčkem. Motor okamžitě naskočil. Pomalu jsem se trhaně rozjela. Vyjela jsem ze vrat a zastavila. Jarek přistoupil k autu a naklonil se mi k otevřenému okénku.
„To bude dobrý. Na tohle auto si rychle zvykneš.“
Doufala jsem, že má pravdu. Když nic jiného, tak alespoň vědomí, že tohle auto je větší než běžné osobáky, mi dodávalo pocit bezpečí. Po pár kilometrech jsem začínala mít jakýsi přehled, co řízení vozu vyžaduje a poněkud jsem se uvolnila. Opustila jsem polohu mírného předklonu a pohodlně se v sedadle opřela. Mé obavy, že když nebudu přilepená na přední sklo, tak nic neuvidím, byly samozřejmě liché. Jen chvílemi mě chytaly křeče do noh, které jsem s velkým soustředěním kladla na pedály a snažila se je neustále nadlehčovat, abych se při jejich silném sešlápnutí náhodou nedostala do nějakých potíží. Tolik jsem si dávala na všechno pozor, až jsem se pro samou kontrolu samotného řízení zapomněla dívat pořádně na cestu, takže jsem brzy jela vlevo jako v Anglii a tak tak jsem se stihla vrátit na svou stranu silnice, když proti mně ze zatáčky vyjelo auto. Mamka jen vydala jakýsi nedefinovatelný zvuk. Po celou cestu nepromluvila. Později se mi přiznala, že se celou tu dobu intenzivně modlila, abychom jízdu přežily.
Když jsme vjížděly do městečka, zachvátila mě panická hrůza z parkování. Už zdálky jsem ostřížím zrakem kontrolovala počet míst na parkovišti před obchodním centrem. Všechna volná místa mi připadala beznadějně úzká. Tam se přece nevlezu! Leda bych snad auto nadzvedla a na parkovací místo přenesla.
„Já vystoupím a budu ti říkat,“ nabídla se mamka.
Přikývla jsem. Trochu se mi ulevilo. Mamka si stoupla před auto a radila, jak nejlépe zacouvat. Kroutila jsem volantem doprava doleva, ale pořád jsem stála nějak nakřivo a strašně jsem vyčnívala.
„Mami, podívej se kolik, je tam místa. Já bych kdyžtak ještě kousek couvla.“ Už jsem byla celá zpocená.
„Jo, můžeš. Tam se vlezeš…“
Ucítila jsem lehký náraz. Rychle jsem přeřadila a popojela vpřed. Vypnula jsem motor a vylezla z auta se srdcem v kalhotách. Rozhlédla jsem se kolem a s ulehčením jsem zjistila, že se na nás nikdo nedívá. Nenápadně jsem obhlédla auto za námi. Bohudík jsem žádnou oděrku nenašla.
„Tys říkala, že je tam místo!“ Jak jsem se vzpamatovala, hned jsem se obořila na maminku.
Mamka měla slzy v očích. „Ale já jsem tam pořádně neviděla.“
Ohromeně jsem na ni zírala.