Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDŮVOD K NENÁVISTI - 17.
Autor
Lucie_Plocová
Teprve při prohlídce televizorů a výběru toho nejvhodnějšího mi došlo, jaký je to celé nesmysl. Nikdy Jarkovi televize na chalupě zjevně nechyběla, ale pokud se rozhodne ji tam mít, tak to musí být okamžitě. Všechno chce hned. Jeho schopnost se pro něco tak bláznivě nadchnout, která mi imponovala, bude nakonec jen obyčejné sobectví. Chci to, tak za tím jdu. To je jeho krédo. Nevím už po kolikáté, ale znovu se mi ten člověk protivil. To, že nás do své sebelásky zahrnul, to tedy rozhodně není žádná jeho přednost. Oni i takoví sobci touží po lásce a něčí blízkosti. A když pak dojde na lámání chleba, tak to může dopadnout všelijak.
Vybrala jsem tu nejmenší a nejlevnější televizi, kterou měli. Opatrně jsme ji s mamkou naložily do auta. Zpáteční cesta už mi nečinila takové potíže. Chvílemi jsem měla z jízdy i požitek. V krásném letním dni jsem řídila skvělé auto a mířila za chalupářskou idylou. Co víc si přát? Koho by zajímal celosvětový mír nebo politika…
„Tak ti teda řeknu, že jsem strašně zvědavá, s čím ten člověk přijede. Už jsem pár demonstrací zažila a občas se to umí pěkně zvrtnout. Jedna davová psychóza a ti nahoře budou mít plné ruce práce. Média si na nich rádi smlsnou, pokud nevydají ta správná prohlášení.“
No jo. Mamka! A je po snění. Ta umí člověka probrat. Ale také já jsem byla zvědavá. Něco se dělo a já namísto obav pociťuji příjemné vzrušení. Ta tam je má netečnost. Pokud se dá novým tvářím něco vůbec přičíst k dobru, pak to, že mne vytrhly z mého „bezživotí“ a vrátily mi zájem o dění kolem.
Jarkův kolega přijel až půl hodiny po našem návratu z městečka. Přifrčel si to autem typu limuzína s tmavými skly. Kolega byl elegán, asi tak čtyřicetiletý, vysoký brunet v brýlích. Kam jen ten Jarek na ty známé chodí? Pracovali snad všichni společně v Hollywoodu? To není fér, aby byli lidé krásní, bohatí … a šťastní?
Po desetiminutovém vítání a výměně zdvořilostí z našeho hosta vypadlo, že vlastně nepřijel sám, ale vzal s sebou svoji novou přítelkyni. Jarek v tom neviděl problém. „A kde ji máš?“ zeptal se logicky.
„Čeká v autě,“ ukázal host rukou směrem k limuzíně.
„Vždyť ty bys tam mohl mít, člověče, schovanou celou mafii“, zavtipkoval Jarek.
Host dal suchým smíchem najevo, že vtipu rozumí a přistoupil k autu, aby otevřel dveře své milé. Ona pak vystoupila s gazelí pružností, vlastní jejímu věku. Vypadala jako jeho dcera. Těžko jí mohlo být víc jak dvacet. V mamčině obličeji jsem četla jasný nesouhlas, zato Jarkovy oči se rozzářily. Ti chlapi snad nejsou normální.
Děvče se usmívalo na všechny strany s takovou sebejistotou, že všechny okouzlí, až se mi z toho dělalo špatně. To ses teda děvenko přepočítala. Já ti na to neskočím. Jen několikrát se naše oči setkaly a bylo mi jasné, že antipatie jsou vzájemné.
Jarek se ke mně naklonil a pošeptal mi do ucha: „Nemrač se tak na ni, starouš ji stejně brzo pustí k vodě. Takových má do roka tucet.“
Nechápu úplně přesně, co mi tím chtěl říct. Že za měsíc budu mít tu čest seznámit se s další takovou?
Po nezbytné kávě se zdrželi k nemalé mamčině radosti i na večeři a seděli u stolu i poté, co jsem uložila Michálka. Mezitím jsem si udělala pořádek ve jménech. Kolega se jmenuje Viktor a děvčeti se říká Barbie, což nesouvisí jen se vzhledem, ale také s křestním jménem Barbora. Jestli si však ti dva myslí, že tu zůstanou přes noc, tak to by mě zajímalo, kde budou spát. Kromě gauče v obývací místnosti tu žádná další postel není. Leda bychom zase s Jarkem přenocovali pod spacákem v zahradě.
V deset večer už jsem byla opravdu nervózní. Mamka šla spát už v devět. Po jejím odchodu zašel Jarek do sklepa pro víno. Hosté seděli, bavili se a popíjeli. To zjevně nikam nepojedou. Ve vhodném okamžiku jsem se k němu naklonila blíž: „A kde budou spát?“
Jarek se naklonil ještě blíž, až se naše tváře dotýkaly: „Viktor je nejen kolega, ale taky soused. Ten dům vpravo vedle nás patří jemu.“
„Tak to sis mohl jet pro televizi sám!“ Pronesla jsem nahlas, odtahujíc se od něj co nejdál.
„Aspoň jsi se projela, ne?“
„To není odpověď,“ byla jsem uražená.
„Však jsi taky nepoložila žádnou otázku.“
„Uhýbáš!“
„Chtěla jsi radši zůstat tady a přivítat je sama?“ ztišil hlas.
Mlčela jsem. „Tak vidíš,“ pohladil mě něžně po tváři a usmál se. Taky jsem se usmála. Zlehka mne políbil na rty. Vtom jsem si všimla, že nás pozorují. Ztuhla jsem. Jarek pochopil.
„Později,“ zašeptal ještě a pokračoval ve společné zábavě.
Ze sklepa připutovala další láhev a pak ještě jedna. Hosté se pozdě po půlnoci rozloučili. Vyprovodili jsme je k vrátkům. Vratkým krokem došli k automobilu. Popojeli těch několik metrů k další chalupě, vystoupili a za okamžik se ztratil i jejich smích. Zalilo nás živé ticho letní noci a měsíční svit, který se odrážel od Jarkových světlých vlasů, že vypadaly jako utkané z čistého stříbra. Stáli jsme tam proti sobě tiše, jako bychom se báli, že ten okamžik rázem pomine a s ním zmizí i to nevyslovené. Nezmizelo to ale ani když mě vzal za ruku, ani když si mě přitáhnul k sobě, ba ani tehdy, když mě objímal a začali jsme se líbat. Chvěla jsem se touhou. Kdy se mi naposledy takhle podlamovala kolena? Kdy jsem se toužila schoulit do něčí náruče a nechat se laskat? Kdy se mi zdály rty nějakého muže tak svůdné a žádoucí? Kdy jsem byla naposled natolik ženou? To už je hrozně dávno. Snad v minulém životě. Ano. Jiný život – jiný muž… Tahle ústa jsou sladká až k zbláznění, doteky naléhavé i něžné současně. Svět se tak krásně točí. Ta závrať je úžasná. Nač jsem to předtím myslela? Ach ano, ten muž z jiného života. Ten muž… Můj muž.
Přestože se mi začaly drát do hlavy nepříjemně neodbytné myšlenky, líbala jsem Jarka dál a s ještě větší naléhavostí. Vysvětlil si to jako výzvu. Vzal mě do náruče a odnesl do obývací místnosti, kde mě zpola položil na gauč a naklánějíc se nade mnou, pokračoval ve slastné hře našich rtů. Třel se lehounce tváří o mou tvář. Najednou přestal.
„Ty pláčeš, lásko?“ ptal se zmateně.
Dokud to nevyslovil, vůbec jsem si neuvědomila, že se mi z očí derou slzy a stékají po skráních zvolna do vlasů.