DŮVOD K NENÁVISTI - 18.

V noci se přihnala pořádná bouřka. Dům se otřásal v základech. Přemýšlela jsem, jestli má tohle stavení hromosvod. Za hodinu se naštěstí hromy a blesky přehnaly někam dál, jen vytrvalý déšť bubnoval na střechu až do rána. Probouzeli jsme se ale už do pěkného slunečného dne. Ranní zprávy přinesli překvapující rozhodnutí rady OSN ve věci „Nových tváří“. Organizace se jednomyslně shodla na cestě nejmenšího odporu a v duchu hesel „Mládí má zelenou“ či „Držme krok s pokrokem“ vyhlásila jistá pravidla, která prý mají pomoci a usnadnit „Novým tvářím“ kontakt se světem.

Absolutně jsem nechápala, proč by se jim vůbec mělo něco usnadňovat. Podle mého názoru byli zrovna tak na úrovni všemi obávaných teroristů. Místo, aby se ty jejich výtržnosti zavčas zarazily, tak ještě milostivě dostanou požehnání. A OSN si myslí, že všechno zamete pod koberec tím, že v každé zemi bude dosazen takzvaný „dozorce“, jehož úkolem bude dohlížet a usměrňovat veškeré činnosti Hnutí za novou tvář světa. To se jim vskutku cosi podařilo! Jen co je pravda. Poté, co se svět zbavil fašistů, komunistů a teroristů, musí si hned nasadit novou veš do kožichu. Lidská blbost je vážně nekonečná.

Jarek s mým náhledem nesouhlasil. Všechny události viděl úplně jinak. Své stanovisko se mi pokoušel podrobně vysvětlit a musím uznat, že z jeho úhlu pohledu vlastně o nic nešlo. A abych se prý rozptýlila, tak ve své dobrotě svolal ještě na týž večer grilovací párty. Kromě Bárbíny a Manekýny s partnery, byli pozváni i nějací další lidé, které jsem vůbec neznala. Všichni okamžitě pozvání přijali, jako by nikdo z nich žádný vlastní plán na večer neměl.

Grilování odstartovalo něco, co by se dalo nazvat jedním velkým nekončícím večírkem. Od rána do večera byl po ruce vždy nějaký alkohol a něco dobrého k zakousnutí. To, že se chovali nenormálně ostatní by mi možná ani nevadilo, ale Jarkova bezohlednost mě zraňovala. Mé touze po klidu se vysmál. Marně jsem se snažila upozornit na to, že je v domě malé dítě, které pro bujarý řev jeho opilých kamarádů, už několik nocí nemůže pořádně spát. Vůbec mě nebral vážně. Mamka viditelně zuřila a chtěla okamžitě odjet domů. Přála jsem si totéž. Jedno odpoledne jsem se tedy vydala pěšky do vedlejší vesnice, abych zjistila, kdy odtam odjíždí autobus, kterým se dostaneme zpět do města.

Cesta mi ubíhala docela příjemně. Snažila jsem se zbytečně moc nepřemýšlet, protože každá myšlenka byla ztělesněním nejistoty, ponížení a vzteku. Kolem silnice si bublal malý potůček. Zvuk běžící vody mi dělal moc dobře, takže mi bylo líto, když se začala silnice stáčet jiným směrem a to vlídné bublání mi zmizelo z doslechu. Svět se bořil a tady všude kolem po tom nebylo ani známky. Příroda si žila dál svým životem a život těch bezohledných tvorů, kteří se ji snaží už po staletí zotročit, se jí zdánlivě vůbec netýkal. Dál mě obklopovala svými vůněmi a barvami, tak hrdá ve svém zmrzačení. Zřejmě si velice dobře uvědomovala, že přes všechna ponížení, kterými ji lidstvo častuje, se bez ní nakonec stejně nemůže obejít a tak i v té největší prohře bude ona sama jediným vítězem, protože její konec bude především konec jejích utlačitelů. A najednou jsem si začala připadat směšná. V porovnání s přírodou, lidstvem  a vyššími zájmy i vyšším nezájmem jsem byla jakási malá. Cítila jsem se obklopená jakousi vyšší mocí. Něčím, co jsem sice nedokázala plně pochopit, ale o čem jsem byla přesvědčená, že existuje. Už jsem nechtěla dojít do vesnice, kde žijí lidé, ale spíš někam hodně daleko, kde není vůbec nikdo, jen ta trpělivá příroda a prostor pro myšlení, které dává křídla a zbavuje člověka veškeré přízemnosti.

Ještě chvíli jsem jakousi setrvačností kráčela vpřed. Pak jsem se naráz otočila a vracela se zpět. Třebaže zpět znamenalo také mezi lidi, naplňovala mě jistota, že ne nadlouho. Touha po osvobození byla natolik silná, že podpořena mojí vírou v Boha znamenala téměř jistotu.