Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDŮVOD K NENÁVISTI - 21.
Autor
Lucie_Plocová
Otevřela jsem oči. Nevěděla jsem, kde jsem. Vzápětí mi to došlo. Jsem v dodávce! Ležela jsem na jakémsi molitanu. Pod hlavou jsem měla složený mamčin svetr. Zpola mě přikrýval spacák. Byla jsem úplně propocená. Vlhké vlasy jsem si odhrnula z čela. Posadila jsem se. V autě jsem byla docela sama. Zvenku ke mně doléhala směsice hlasů. Vytáhla jsem si tričko z kalhot a zkusila se jím aspoň trochu ovívat. Trochu to pomohlo.
Dveře auta se otevřely. Rychle jsem spustila triko do normální polohy.
„Tak jak se cítíte?“ zjišťoval pan Doubek.
„Celkem to ujde,“ odpověděla jsem po pravdě.
„Tak to vás můžu odvést k ostatním.“
„Asi ano,“ souhlasila jsem, ač nerada. Poslední, nač jsem měla v tu chvíli náladu, bylo setkání s cizími lidmi. Nejraději bych někam zalezla a zůstala tam aspoň deset let. Psychicky jsem na tom byla dost zle. Jenže jsem neměla na vybranou. Tenhle člověk mi už dvakrát obrovsky pomohl, takže jsem mu zůstávala dlužná.
Pomalu jsem vylezla z auta, načež jsem zjistila, že jsem se ocitla uprostřed jakéhosi stanového tábora. Travnatému prostranství vévodila velká dřevěná chata. Stála tu ještě další tři auta. Samé dodávky. Rozhlížela jsem se kolem s netajenou zvědavostí. Všude kolem byl jehličnatý les. Krásná scenerie, opravdu. Mezi stany se trousili lidé. Někteří se letmo podívali naším směrem, ale v podstatě si každý hleděl svého. Běhalo tu také několik dětí. Vesele povykovali, zjevně je nic netrápilo.
„Kolik tu je… Kolik vás tu je?“ zmohla jsem se na otázku.
„S vámi třemi je nás tu sto dvacet čtyři.“ Doubek vypadal potěšeně. Byl na svůj Háj hrdý a netajil se tím.
„Kolik myslíte, že je u nás takových Hájů?“ zeptala jsem se a přemýšlela, jaká je bilance postižených zlem.
„Pokud vím, tak jsme jediní.“ Doubkův dobrácký výraz se změnil. Mohla jsem z jeho tváře číst všechen ten strach a beznaděj, které mi byly tak blízké.
„Všechny nezasažené se ještě nepodařilo sjednotit, ale obávám se, že o moc víc nás stejně nebude.“
„Nesmysl,“ odporovala jsem, „tohle přece není nemoc. Tohle nemůže být nakažlivé. Má to určitě co dělat s poměrem zla a dobra v člověku. Aspoň myslím“, dodala jsem už méně jistě.
„To je celkem možné, ale myslíte, že to na věci něco mění? Kolik je podle vás na světě dobrých lidí?“
„Spousty. Vždyť si vemte, kolik lidí pracuje v nejrůznějších charitách, věnuje se dětem, mládeži, starým lidem a pak ty davy bezejmenných, kteří jsou ochotni podat pomocnou ruku.“ Oponovala jsem, ale současně mi v hlavě klíčilo podezření, že všechno může být taky docela jinak. Kdo přispívá nejvíc na charitativní účely? Ti, kteří ani nepoznají, že něco z jejich majetku ubylo a i kdyby to poznali, pořád ještě jim dost zbývá na pohodlný život. Kdo dá z posledního? Kdo pomůže, aniž by se zamyslel, co získá nebo ztratí? Kolik je na světě ryzí nezištnosti?“
Doubek se zamyslel. „Jak bych vám to nejlépe vysvětlil?“ promnul si rukou svůj plnovous. „Asi to spíš bude tak, že si celý svět na dobročinnost jen hrál, protože jinak není možné, aby to přivedl až do takových konců. I kdyby těch dobrých byla jen polovina, pořád by měli velkou šanci náš svět zachránit před znečištěným životním prostředím, neboť to souvisí především s ohleduplností a ta by dobrému člověku chybět neměla. Pak tu máme národy bojující se smrtící chudobou. Kdyby polovina lidstva, tedy spíše polovina z těch, kteří žijí nad hranicí chudoby se rozdělila s těmi potřebnými, nikdo by nikdy nehladověl. A ještě jedna věc. Dobří lidé nepotřebují stavět hranice a bariéry, ať už ty skutečné nebo pomyslné. Dobrým lidem jde především o to, aby byli také ostatní spokojení a nesnesou pohled na něčí zbytečné utrpení, pokud je to v jejich moci, pomohou.“
„To je přesné. Máte pravdu.“ Jak výstižné. A jak hrozné. Stačila by polovina dobrých…
„Já sám se za dobrého přímo nepokládám,“ pokračoval, „jenže si ani nepřipadám jako nějaký zloduch. A když si můžu vybrat, tak jsem hlavně pro spravedlnost. Nesnáším křivdy. Ty mě úplně ničí. Pak se mi v mozku rodí i ty špatné myšlenky a často mám co dělat, abych jim nepodlehl.“ Odmlčel se, ale po chvilce zase pokračoval. „Občas se přece neovládnu, pak toho strašně lituju, ale to už je pozdě.“
Svěřoval se mi tu úplně cizí člověk. Měla jsem pocit, že bych měla taky něco říct. Tak nějak na oplátku. Jenže co? Viděl, jak jsem zabila člověka. Chlapce. Nedovolila jsem tomu klukovi ani dospět a ohlédnout se zpátky. Dobří lidé nesmějí vraždit. Srdce mi pokleslo. Vzala jsem někomu život. Tolik jsem spílala osudu, že vzal život mému muži. Proklínala jsem za to celý svět a teď jsem se zachovala stejně krutě. Přitom Milanova smrt byla pouze nešťastná náhoda. Tomu se zabránit nedalo, ale já jsem to udělala cíleně. Musela jsem přece vědět, že můžu zabít. Musela jsem počítat s následky… Ramena se mi začala otřásat potlačovanými vzlyky. Nedalo se to zadržet. Sesula jsem se na kolena. Rukama jsem si přikryla v hanbě oči a rozplakala se. Můj pláč byl hlasitý. Čím hlasitěji jsem naříkala, tím více jsem se styděla, ale nemohla jsem si pomoci. Mé nitro přetékalo hořkostí. Před očima se mi míhaly obrazy bez ladu a skladu. Milan, chlapec v kaluži krve, oči propalující i vnitřnosti, Jarek, obchodní centrum, domek, zahrádka, chalupa, Michálek, rozesmátá Dominika, naštvaná mamka… Výjevy tak živé, jak to bývá jen ve snu.
„To bude dobré. Jen to ze sebe dostaňte. Musí to pryč.“ Doubkova ruka mi v uklidňujícím gestu přejížděla po zádech.
„Ne-e, to už nikdy nebude dobré-é“, naříkala jsem dál a nebyla jsem schopná se vzpamatovat.
„Mám vám dát něco na uklidnění?“ zeptal se starostlivě.
„Ne-e. Na uspání-í… Navždy-y…“
„Hano, přestaň. Okamžitě vstaň a přestaň tady hrát divadlo!“ Byla to mamka.
„Mami-i-i.“
„Co si myslíš, že děláš? Takhle se ti neuleví. Podívej se, jak vypadáš!“
Zvedla jsem se zpátky na nohy. Zahanbeně jsem si oprášila kolena a skrz závoj slz se rozhlédla po lidech kolem sebe. Kromě Doubka, mamky a Michálka tu postávalo ještě asi pět dalších lidí. Ve tvářích jsem jim četla soucit i zvědavost. Nejradši bych se na místě propadla. Mamka mě popadla za ruku a táhla mě někam pryč. Michálek pospíchal za námi. Zastavili jsme se až na okraji louky. Tam jsme se posadili do trávy. Michálek se ke mně přitulil a nechal se hladit po vláskách.
„Hanko, ty scény vážně nejsou nutné,“ začala mamka. „Neudělala jsi nic špatného. Ten … člověk… byl jako pes zasažený vzteklinou. Takového psa je nutné zabít. Je nebezpečný a není mu pomoci. Nemohla jsi jinak. Kdybys to neudělala, mohl ublížit tady Michálkovi. Cítila by ses pak líp? Mohla bys žít s vědomím, že jsi nic neudělala?“
Její argumenty zněly víc než rozumně. Pomalu se mi začalo v hlavě rozjasňovat. Těch pár vět mi docela vrátilo ztracenou rovnováhu. „Jasně, že jsem nemohla jinak. Jenže jsem na to nějak zapomněla.“
„Tak na to nezapomínej. Stává se z tebe hysterka. A takové jsi byla klidné a vážné dítě“, povzdechla si mamka.
„Ale mami, to není pravda. Je toho na mě najednou moc. Celý můj život je naruby. Z ničeho nic.“
„Zato ti všichni tady nevycházejí ze svého každodenního mnohaletého stereotypu, že?“
„To asi ne, ale těžko se mi teď myslí na ostatní, když mám sama z života trosky.“
„Zřejmě to bude v současnosti problém veškerého obyvatelstva téhle planety.“
„Mami, myslíš, že tohle bude úplný konec? Konec lidstva? Že už žádné potom nebude?“ poprvé jsem slovy přesně formulovala to, z čeho jsem měla největší strach.
„Je to snad méně přijatelné než tvůj vlastní konec?“
„Jak to myslíš?“ nechápala jsem.
„Lidé jsou přece smrtelní. Je pro tebe horší, že nebude existovat nikdo - nebo že nebudeš ty?“
„Člověk by měl podle mého umírat s pocitem, že tu po něm něco zůstalo, ne?“
„Jenže se smrtí se rozplyne i tento pocit.“ Povzdechla si a zahleděla se někam do dálky.
Ještě nikdy jsem nezažila takový pocit absolutní marnosti. Nic nemělo smysl. Celá historie lidstva mi připadala zbytečná a jaksi laciná. Velké činy předchozích generací se smrskávaly v mých očích do rozměrů obyčejného lidského strachu. Za vším jsem viděla jen touhu po moci, penězích, opětované touze… Opravdoví hrdinové stáli jaksi opuštěně na okraji dějin, pokořeni rozčarováním nad vděkem lidstva. A znovu ta otázka. Nač je člověk? K čemu to všechno? K čemu žebříčky hodnot? Nad vším jen sobectví, jako temný mrak.
„Aninko, já nechci umřít!“ Michálek na mne upřel nešťastný pohled.
„Michálku, děťátko, ty přece neumřeš,“ přivinula jsem si ho ještě těsněji k sobě.
„Já nemusím?“ vložil do otázky všechnu naději.
„Ne. Neboj se, ani já, ani teta nemusíme umřít. Teď už bude všechno jinak!“ odříkávala jsem v souladu se svým svědomím.
„Ano? A je to možné?“ ozvala se mamka.
„Asi ano, protože jinak by nic na tomhle světě nemělo smysl.“ Odpověděla jsem pevně.
Tělem se mi rozlévalo zvláštní vnitřní teplo. Prostor jako by se chvílemi rozostřil. Cítila jsem, že musím být sama. Omluvila jsem se udivené mamce a Michálkovi a zamířila do lesa. Kráčela jsem mezi vzrostlými smrky. Vnímala jsem vzdalující se šum lidského dění v táboře. Postupovala jsem hlouběji a hlouběji do lesa, až jsem přišla k malému travnatému paloučku. Sluneční paprsky sem pronikaly skrze zelenou clonu větví. Zastavila jsem se a naslouchala zvukům kolem sebe. Zmocňovalo se mne podivné vzrušení. Prostor se znovu rozostřil. Pociťovala jsem mírnou závrať. Brzy to však pominulo. Kromě zpěvu ptáků a šumění větru ve větvích jsem silně vnímala něčí přítomnost. Rozhlížela jsem se kolem sebe a čekala, že každou chvíli někoho spatřím. Ale stála jsem tu ve sluneční záři úplně sama.
„Hanko!“ uslyšela jsem těsně za sebou.
Prudce jsem se otočila, ale nikde nikdo.
„Hanko! Neboj se. Došla jsi až sem. Byla to těžká cesta, ale přestála jsi ji.“
Ten hlas byl klidný. Jako by kolem mě podivně kroužil. Navozoval pocit bezpečí a jistoty. Vybavila se mi vzpomínka z dětství. Jako malá jsem se v noci vyděsila stínu, který vrhal strom před domem osvětlený pouliční lampou na stěnu mého pokoje. Venku foukal vítr, snad byla i bouřka. Strašně jsem se bála. Peřinu jsem si tiskla k tělu, zachumlaná jsem byla až po bradu. Hrůzou jsem se nedokázala pohnout, natož rozsvítit lampičku na nočním stolku. Vtom vešla do pokoje mamka. Snad nějakým šestým smyslem vycítila, že něco není v pořádku a přišla se na mě podívat. Rozsvítila lampičku, přisedla si ke mně na pelest postele a hladila mě po vlasech, dokud jsem znovu neusnula. Pobroukávala přitom nějakou moc hezkou písničku. Tenkrát jsem se také cítila naprosto v bezpečí a chráněná.
„Je mnoho otázek, kterými se lidé trápí a na všechny existuje odpověď,“ pokračoval hlas. „Je doba, kdy všechno lidské utrpení vrcholí. Muselo to tak být. Ptej se na co budeš chtít, na všechno ti odpovím, ale odpovědi si z tohoto místa odnést nesmíš. Zůstanou ukryty hluboko v tvé hlavě. Ty budeš vědět, ale nebudeš schopna cokoli vypovědět.“
Fascinovaně jsem přikývla. Vím, že jsem se ptala a vím, že bylo úžasné dostávat odpovědi. Když hlas diskuzi uzavřel a poslal mě zpět, měla jsem mozek nabitý informacemi, ale neměla jsem k těm informacím klíč. Vězely tam někde v mém podvědomí. Jako když vám kdesi v hlavě zní známá melodie, ale marně si ji zkoušíte zanotovat nahlas. V tu chvíli se rozplyne docela. Také se mi stále vtíral pocit, že jsem nejen slyšela, ale také viděla. Ale co? Chvíli jsem se snažila ze své hlavy něco vydolovat, ale dosáhla jsem pouze toho, že jsem myslela, že se mi každou chvíli rozskočí. Vzpomínala jsem si jen na jednu věc. Hlas říkal, že přijdou nějací dva lidé. Ano, dva lidé. Budou obyčejní a přesto zvláštní.
Tábor už jsem měla na dohled. Na kraji lesa jsem zpomalila. Mezi hemžícími lidmi v táboře jsem se snažila zahlédnout mamku. Slunce se už pomalu ztrácelo ve vrcholcích stromů. Pěkně jsem se zdržela. Zvolna jsem přecházela travnatou plochu dělící mě od prvních stanů. Z dálky se ke mně řítil plnou rychlostí Michálek.
„Aninko, Aninko!“ křičel mi radostně vstříc.
„Michálku, už jsem zpátky,“ rozběhla jsem se mu naproti.
Skočil mi do náruče. Zvedla jsem ho do výšky a postavila opatrně zpět na zem. „Kde máš tetu?“
„Teta leží. Je nemocná.“ Starostlivě pokýval hlavou a vedl mě směrem ke stanu, který byl náš. Hned jsem ho poznala. Rozepnula jsem zpola zapnutý zip a strčila dovnitř hlavu. Mamka ležela ve spacáku, v obličeji byla bílá jako smrt. Oči měla zavřené a asi spala. Nechtěla jsem ji budit. Jenže jsem nestačila zabránit Michálkovi, aby vlezl dovnitř a začal po ní hopsat.
„Této, teto-o-o-o! Vstávej!“ Div, že mamce neotevřel oči násilím.
Po takovém budíčku se nejdřív zmateně rozhlížela kolem sebe. Potom vykřikla: „Haničko, bože můj! Hanko! Srdce moje milované! Ach bože!“
Udiveně jsem na ni zůstala koukat. Mamka se spěšně snažila vyhrabat ven ze spacáku, přitom stále dokola mumlala slova díků určená Bohu.
„Michálek mi říkal, že ti není dobře…“ řekla jsem roztržitě.
„Je mi dobře, dítě moje. Moc dobře mi je, Hanko, zlatíčko…“
Nic jsem nechápala. Stála jsem venku před stanem a sledovala mamku, jak leze také ven. Sotva byla venku, vrhla se mi kolem krku. Objímala mě a zasypávala polibky. Měla jsem obavy o její duševní zdraví. Snažila jsem se ji jemně odstrčit, ale nedala se. Tak jsem si to vytrpěla do konce. Naštěstí se po chvíli trochu uklidnila. Kolem našeho stanu postávalo docela dost lidí a všichni si mě prohlíželi, jako bych právě spadla z nebe.
„Haničko!“ brečela mamka, „já jsem tak šťastná, že jsi na živu. Bože, bože!“
„Ale mami. Vždyť jsem ti říkala, že se trochu projdu. Trochu jsem se zdržela, ale to snad není důvod, aby sis dělala takové starosti!“
Teď se zase nechápavě tvářila ona. Lidí kolem stanu přibývalo. Obklopoval nás už početný dav. „Ale Haničko, co to povídáš? Celý týden jsem trnula hrůzou, co se s tebou stalo. Všichni jsme tě hledali. A ty teď děláš, jako by se nic nedělo!“
„Týden?“ ptala jsem se nevěřícně.
„Tak kde jsi byla?!“ domáhala se odpovědi.
„Já, já… nevím. Vlastně vím, ale to je nesmysl…“ rozhodila jsem bezradně rukama. „Chceš říct, že jsem byla týden pryč?“
„Ano,“ přikývla zmateně.
„Ale já jsem byla pryč jen pár hodin. Opravdu!“
„No, to už je jedno,“ nehodlala se se mnou dohadovat. „Já jsem těm lidem nevěřila, ale měli pravdu.“ Významně se rozhlédla po okolostojících.
„Jací lidé? Kdo měl pravdu?“ snažila jsem se pochopit, o čem mluví.
„Ti dva! Oni jsou úžasní. Umí léčit a jsou ve spojení s těmi…“ významně pozvedla oči k nebi.
„A těch lidí, co sem přivedli. Kdepak, aby nás bylo sto dvacet nebo kolik. Už je nás aspoň tisíc. A to ještě přijdou další.“ Dav kolem tlumeně přizvukoval. A pak spustili jeden přes druhého. Mluvili se mnou i mezi sebou. Byli nadšení a odhodlání z nich přímo sršelo. Rozuměla jsem tomu. Navzdory počátečnímu zmatku jsem pochopila, o čem je řeč. Přišli ti dva, na které se čekalo. Přišla naděje a vysvobození. Měli jsme před sebou ještě dlouhou, dlouhou cestu, ale důležité bylo, že jsme věděli kam jít a také to, že věci mají najednou smysl. Ty minulé i ty budoucí. Všechna hrůza, kterou tihle lidé museli projít nebyla marná. Budou ještě muset hodně bojovat. Proti nepřátelům i proti svým vlastním špatným sklonům, ale mají naději, že na konci té obrovské bitvy je čeká mír. A v neposlední řadě spravedlnost. Tedy něco, co dosavadní svět nebyl schopen nabídnout.
„Dobrořečíme tobě, Pane Bože všemohoucí,
který jsi a kterýs byl,
že ses chopil veliké moci, která ti náleží,
a ujal ses vlády.
Rozzuřily se národy, ale přišel hněv tvůj,
čas, abys soudil mrtvé,
odměnil své služebníky proroky
a všechny, kteří jsou svatí
a mají úctu ke tvému jménu,
malé i velké;
abys zahubil ty, kdo hubili zemi.“
(Zjevení Janovo)