Nevera

    „Vstávej ty lenochu línej, venku je nový den a škola za chvíli začíná“, Mates mne nelítostně budí. Vstávám z postele a nadávám. Co se to včera jen dělo. Zase se tu objevily nějaké sklenice vína a já je musel vypít. Proklínám svoji hloupost. Kolikrát už si řek, že nebudeš pít? Snad tisíckrát. Jednou to už udělám. Moje myšlenky se obracejí k včerejšku a k posledním pár dnům. Co se vůbec dělo? Matně si vzpomínám, že jsem byl na pokraji šíleného průseru, ale že se to nějak zvládlo. Proč mne tolik  bolí hlava? Pomalu se plížím do kuchyně a těším se na ranní kávu. Otvírám dveře a pozoruji dívky, které umívají nádobí a celý úklid je v plném proudu. „Kolik je vůbec hodin?“ ptám se spíše sám sebe než ostatních. „Devět a kousek,“odpovídá mi hlas z druhého pokoje. Ohlédnu se a vidím usměv své přítelkyně a chvíli po něm následuje i krátký sladký polibek. Je v něm však něco z čeho mne mrazí. Že bych něco provedl? Sakra ta hlava bolí, proklínám permoníky ve své hlavě. „Kde jsou ostatní?“, zmateně se ptám. „Jsou už ve škole, jely ráno autem,“ odpovídá Žanďa. Už si vzpomínám, nám anglina „odpadla“, ale oni museli na němčinu. „Nemáte někdo něco proti bolesti hlavy, prosím? Myslím, že mi brzo upadne,“ žadoním. „No jo, moc vína, pak hlava bolí, tělo je unaveno a pán usne v nejlepším,“ trochu naštvaně odsekne Markét. Už jsem si vzpomněl, řekla ať na ni počkám v ložnice a já usnul. To bude chtít vymyslet nějakou hezkou omluvu. Doufám, že to počká do odpoledne.  Co mne, ale vrtá hlavou, co jsem provedl? Tohle,  ale není ono, Co se k sakru dělo o víkendu? Snad na to přijdu časem. Cítím  kávu, její vůně mi probíhá nosem a dělá mi dobře. Pomalu usrkávám a vše se dává do pořádku. Ještě paralen, čínská polévka a začíná mi být fajn.

    Mozek se pomalu vzpamatovává z včerejšího náporu všemožných dobrot a povzbuzovadel. Vzpomínky se objevují a já v nich vidím mladou, krásnou dívku ležící  ve vaně. Je obklopena svíčkami,  něčí ruce hladí její krásná ňadra. Ne něčí, ale moje. Pomalu se dotýkají kůže a sklouzávají po krásném bříšku až k jemným stehnům. Polibky pokrývají krátké vlasy a pohybující se těla vytvářejí jemné vlnky, které narážejí do úzkých boků této bohyně. Kdo to je? Už vím. Vše je tu zpět, pocit provinění a úzkost s toho, co bude následovat. Marťa se vrátila z Anglie a jí byl u ní. Sakra, proč mám slabost právě pro tuhle ženskou? Čím mně vždycky okouzlí a svede? Řekl jsem to Markét nebo ne? No tak vzpomeň si hlavo děravá! Paralen nezabírá a hlava bolí a bolí. Postřehnu pohled, který mnou projel jako nůž. Bylo vněm mnoho a najednou je mi to jasné. Ví o tom, samozřejmě. „Ty idiote,“ říká ještě opilý vnitřní hlas, „všechno si ji vykecal. No jo, ulehčíš svému svědomí, aby jsi netrpěl a jí ať to bolí! To je ti podobný ty bastarde!“, a na zdůraznění těchto slov dal rozkaz permoníkům, ty začnou kopat a řinčet těmi jejich malými kladívky. „Ticho“, snažím se je okřiknout, ale neposlouchají. Moje hlava se začíná točit ve víru šílených myšlenek, přeludných a hypnotických zjeveních, které vycházejí z mého srdce. Příšery a obludy s mojí tváří na mě ječí a smějí se mé ubohosti, nemohu se tomu ubránit. Proč? Pomozte mi někdo! Prosím, pomoc. Hroutím se k zemi vysílením a zvratky vytékají z mých úst stejně jako se valí hnus z mého srdce. Ve chvíli jako je  tato, si bolestně uvědomuji co je to vlastně zrada, všechny výkaly kterou se řinou z mého těla. Ať už duševní nebo fyzické se mísí přede mnou  v ohromném kolotoči nechutných barev, který přeskakuje, točí se a upadává do bahna prohnilých duší ke kterým se teď blížím. Někdo mne pomalu odnáší na postel, kde slabě sténám, letmí polibek na tvář a už jen tma - spánek.