Stačil jsem uskočit

Bureš se Podíval nad sebe, když zaslechl to praskání, ale bylo už pozdě. Stačil jen zvednout ruce, aby si chránil hlavu. Jak najednou neviděl na cestu, natáhl se přes tu první, menší padající větev. Druhá, tlustější než telegrafní sloup, ho přitlačila k zemi takovou silou, že měl pocit, jako by ho mírně zamáčkla do asfaltu. Žiju, uvědomil si, a dýchám! Zkusil se pohnout, ale bylo to zbytečné. Jako by zamrzl do ledu, nebo spíš zatvrdnul do betonu, protože chlad, který obvykle přichází od ledu, necítil. Podařilo se mu pohnout rukou, pak druhou. Levá je vpořádku. Sáhnul si na obličej, ohmatal hlavu a podíval se do dlaně. Žádná krev.

Za sebou zaslechl hlasy. Asi by měl zavolat, aby mu pomohli z té pasti, ale najednou ho nenapadalo, co by na ně vlastně měl volat. Situace se mu nezdála až tak dramatická, aby se snížil k prostému volání o pomoc. Styděl by se. Haló, nelekněte se, já jsem tady, napadlo ho, ale všimli si ho dřív, než se dokázal nadechnout. Nebo byli z těch nových domů u hřiště, viděli jak ten strom padá a od začátku směřovali právě k němu.

Byli dva. Z leže na břiše viděl jen jejich boty. Nezdálo se, že by patřili k čumilům, kteří krouží jako supi kolem každého neštěstí a když ne zobákem, pak aspoň očima se snaží urvat čerstvé sousto. Tenisky a o něco větší polobotky se postavily každé k jednomu konci té zatracené klády a pokusily se mu pomoci ji zvednout. Byli JEN dva. On a ona, došlo mu podle zvuků.

"S tím nehneme!" zapochyboval ženský hlas první. Dosáhl pohledem jen k jejím kolenům, ale podle hlasu byla mladá. Zdála se mu hezká. Škoda, že nevidí víc.

"Chtělo by to rozřezat," přidal konstruktivně muž.

"Nemá tu někdo jeřáb, nebo aspoň kus trubky?" navrhl jim Bureš poněkud nesměle zpod kmene.

"Nejvejš tak pilu," zapochyboval mužský hlas, "ruční. A tohle přeříznout, bude trvat nejmíň půl hodiny."

"Hasiči?" promítla žena svůj nápad do jediného slova.

"Někdo by u toho měl zůstat", převzal muž velení nad operací. Neřekl s ním nebo u něj, řekl u toho. Jako kdyby šlo o nějaký zapomenutý balík.

"Běžte klidně spolu, vystačím si tu sám," navrhl jim Bureš, ale to už žena odcházela a muž si mezi tím zapálil. Zdálo se, že je skutečně jedno, jestli tu zůstal s ním, u něj nebo u toho. Stejně, jako kdyby odešel. Bureš by byl raději, kdyby zůstala ona. S ním! Překvalilo ho, na co na všechno se dá stihnout v takovéhle situaci pomyslet. Sirény zaslechl dřív, než se vrátila, jestli se vůbec vrátila. Na co sanitka, nic mi přece není, jen odtud nemohu pryč, zauvažoval, tak na co... Vyrušil ho zvuk motorové pily. Chytla napoprvé, uvědomil si. Jemu, když je studená, chytá až na čtvrté nebo páté zatáhnutí. Možná už ji oživovali cestou. Když odřízli dva nejbližší výhonky, trochu se rozjasnilo. Běžela teď jen na volnoběh a její zvuk se vzdálil.

Někdo k Burešovi poklekl a vzal ho za ruku. Vrátila se? Napadlo ho.

"Jak se jmenujete?"

Mužský hlas Bureše trochu zklamal. Nechápal, proč nového příchozího zajímá jako první zrovna tohle, ale odpověděl.

"Kolik je vám let?"

"Čtyřia..."

"Víte, kde teď jste?"

Bureše okamžitě napadla dvě slova, ale nahlas řekl několik jiných.

"Bolí vás něco?" U země se objevila nevýrazná tvář vousatého hasiče.

"O mě se nebojte, nic mi není," omlouval se Bureš. "Mrzí mě, že jsem vás vytáhl takhle v neděli."

"Dýchá se vám dobře?" pokračoval hasič, jako by přeslechl jeho omluvu. "Cítíte nohy a ruce? Stiskněte mi dlaň!"

Bureš udělal, o co byl požádán.

"Zatlačte oběma rukama proti mým!"

Píchnutí v loktech ho upozornilo, že je má možná trochu odřené.

"Zkuste zvednout ramena!"

Zvedl je i s bradou kousek nad zem a hasič pod něj podložil deku.

"Kolik vidíte prstů?" přistrčil mu před obličej ruku s třemi vztyčenými prsty. Pak jeden skrčil. "A kolik teď?"

"Dobrý, je to dobrý," odřízneme nejdřív vršek, pak podložíme tu část, co ho přimáčkla a odřízneme druhou stranu. Ať zatím leží a nehýbe se." shrnul jiný hlas další postup.

"Budu skloněný nad vámi, aby na vás nelítaly piliny," oval se znovu ten první.

"To je jedno, když ležím obličejem dolů, do očí..." Další slova zanikla v rámusu.

"Máte dobře nabroušený řetěz," pokračoval, když se pila odmlčela. "Dělá krásné dlouhé špony, skoro jak hobliny. Mám taky pilu. Husqvarnu. Třistapadesátsedmičku. Co je tahle zač?" Odpovědi se nedočkal. Pila spustila druhou větu svého koncertu. Koncertu za osvobození.

"Mluvte, mluvte dál, pořád, to nevadí, že vás neslyším!" zdálo se, že hasič křičí, když pila na chvíli ztratila otáčky.

"Mrzí mě, že vám takhle přidělávám práci," zopakoval Bureš s drobnou obměnou omluvu, aby vyhověl žádosti. Pila znovu spustila naplno. Tušil, proč má mluvit. Aby si byli jistí, že se mu nepřitížilo a mohli pokračovat v práci. Už aby byl zas volný a hlavně, aby je dlouho nezdržoval.

"Nechci vám do toho kecat, je to vaše práce, ale nemáte v tom benzínu moc oleje?" pokračoval, aby bylo aspoň vidět, že hýbe pusou. To je kravál, ale venku to není taková hrůza. To jednou, to jsem řezal v kůlně a pak mi týden zvonilo v uších. Venku je to jedno. Teď je všechno jedno." Měl pocit, že toho už dávno tolik nenamluvil.

Pila ztichla a sevření se trochu uvolnilo. Viděl boty toho co řezal, jak přecházejí na druhou stranu. Viděl ještě další dvoje boty a kromě toho seděl pořád jeden chlap vedle něj a držel ho za ruce.

"To jste tu kvůli mě čtyři?" zeptal se do chvilkového relativního ticha.

"Ještě řidič. Je v autě u vysílačky," dočkal se Bureš prvně odpovědi. "Jste zvláštní člověk," pokračoval hasič. "Většinou se každý ptá, jestli ho dostaneme z maléru. Někdy nám nadávají. Ale ještě jsem snad nezažil, že by se někdo omlouval. Lidi se bojí. Honí nás, ať děláme. Mají o sebe strach a furt dokola se vyptávají, jak jsou na tom a jestli budou zase vpořádku."

Bureš si uvědomil, že má taky strach. Ta větev už na něm ležela celou věčnost a mačkala ho tak, že ani necítil nohy. Přijdou mravenci, poslové vracejícího se života, až sevření skončí? Jenže na to mu stejně nikdo z nich neodpoví, tak proč o tom mluvit nahlas.

"Taky jsem chtěl být kdysi hasičem, ale už jsem asi starý. Teď už byste mě asi nevzali. Výšek se nebojím. Dříve jsem i trochu lezl. Na skály, ale víc mě bavilo chodit do hor. Jenže mi nikdy na nic nezbývalo dost času. Až na Kavkazu jsme byli, škoda, že ten Elbrus nám tenkrát zatrhli. Dneska je to jen otázka dolarů. Ale pořád ještě chodím do tělocvičny. Udělám najednou třicet shybů. A třikrát týdně si jdu zaběhat. Dneska jsem taky zrovna byl. Dokážu klidně uběhnout patnáct i dvacet kilometrů. Možná, že bych zvládnul i maratón."

Uvědomil si, že už zase mluví ale nějak přestal dávat pozor, jestli zrovna není ticho, a nemůže ho někdo slyšet. Nevyžvanil něco, co nechtěl?

Pila se znovu rozječela.

"Doprdele doprdele doprdele," pokusil se rychlým, tichým, překotným drmolením zahnat trapný pocit, plynoucí z předchozího vychloubání. "Snažím se stále slyšet samá sladká slova," zkusil rozehnat tu myšlenku dětskou hrou Na stejné písmeno. "Shnilý strom stojí stále stejně, spadne..." Nevěděl jak dál. Škoda, že si nepamatuje ze školy nějakou básničku. To už je let. Od té doby, co si pořídil jednu učitelku domů, jen pro sebe, už nikdy nikomu žádnou básničku neříkal.

"Tuhle jsem na ni byl tak ošklivý," začal Bureš přemýslet nahlas. "Dokonce jsem jí snad řekl, že je kráva," pokračoval ve zpovědi. "Týden se mnou nemluvila, a dobře mi tak. Zato na cizího bych takhle sprostý nebyl. Čím jsem starší, tím větší ohledy. A dříve - to jsem se zase bál. Nebo styděl? Styděl jsem se za každý projev vlastního názoru. Nebýt jí, snad bych se ani neoženil. Skoro rok jsme kolem sebe chodili a já se jí neodvážil říct ani že se mi libí. A najednou kráva. Nemůžu se dívat, jak brečí. Musel bych taky. Jako když nám chcípla kočka. Svině jedna. A naší Lence jsem tuhle nařezal. Měla na mě, káča, hubu, je jí skoro čtrnáct. A já jí dal pár na prdel, jak kdyby byla malá holka. Víte, že jsem tohle všechno ještě nikdy nikomu nevyprávěl?" pokusil se s nepříliš velkým úspěchem obrátit pohled na svého hluchého posluchače.

"Na ten Elbrus bych ještě chtěl vylézt, ale je zvláštní, že až dodneška jsem si na to nevzpoměl. Snad deset, snad patnáct let. Ono je toho víc, co bych ještě chtěl stihnout. Ale času dost, to chce začít hned zjara. Jó, zjara. Jako s tím obrázkem. Každý rok se chystám vyfotit si ty různé odstíny zelené, co jich je na poli u nás za vsí. To už vlastně letos nestihnu. Loni ho rozparcelovali na stavební pozemky. "

"O čem mám ještě mluvit, už jsem vám skoro všechno řekl. - - Tuhle jsem zkoušel cestou, když jsem běžel, poslouchat hudbu. Takové malé rádio, jen do sluchátek. Trochu mi vadilo, že neslyším, co se kolem děje. A baterky chcíply už u hřbitova. Ksindl. Od té doby leží doma. Ještě, že tak. Slyšel jsem tu větev hned, jak začala praskat. Stačil jsem uskočit. Jen mi něco podrazilo nohy. Proto se tu teď takhle válím."

Další siréna.

"Dvoje hasiči? To jsem viděl naposled, když u nás začal doutnat stoh. Stihli to tenkrát na poslední chvíli. A dneska kvůli mně..."

"To je sanitka."

"Ale mě přece nic není, nevidíte? Podívejte! Žádná krev! Jen co to ze mě sundáte, můžu běžet dál. No fakt, NIC MI NENÍ!"

Tlak shora povolil.

"Zkuste skrčit nohy v kolenou, pomalu, pomalu, obě najednou!"

"Lež, zadržely Bureše čísi ruce, když se chtěl otočit naznak. Počkej, už tu budou saniťáci. Zkus teď pohnout jen chodidlem, jako když se chceš postavit na paty a pak zas na špičky. Levá, pravá! Slyšíš mě?!

"Levá, pravá," opakoval Bureš, aby potvrdil, že slyší, aby řeč nestála. Tyká mu, tykáme si, to asi jako že jsme kámoši. Třeba by mě ještě vzali, i když už je mi přes čtyřicet. "Nevadí, že jsem měl spalničky?"

"Cítíš něco?" zaslechl z dálky.

Bureš nevěděl, co by měl cítit. "Už si můžu stoupnout?" zeptal se opatrně, když se mu začalo zdát, že všichni dlouho mlčí. "Víte, asi jsem trochu přeháněl -- ta moje pila není třistapadesátsedmička, ale jen třistapadesátka. Ta levnější, co má jen silonovou klikovou skříň, ale je fakt dobrá!"

Najednou mu připadalo, že se začíná vznášet. Snad už zas běží dál. Zapoměl jim poděkovat. "Děkuji," zakřičel jak nejsilněji dokázal. "DÍKY!"

Nosítka ukončila pohyb směrem vzhůru a jala se zasouvat do lůžkového prostoru sanitky. Zaslechl něco povědomého. Hudba. Nějaká písnička. Náhoda, zrovna ta, co se mu tak líbí. Mluvit, musím mluvit, vzpoměl si. "Ty hrajou! Dejte to rádio víc nahlas!"

"Co blbne, jaký rádio?" koukli na sebe oba saniťáci nechápavě.

Bouchnutí dveří nemohlo přehlušit hlas, doprovázený hudbou. Hlas, který teď krmil jeho hladové uši. Ucítil, jak se znovu dává do pohybu. Už musí jít, musí běžet, zase už běží, opíjel se jejími tóny a pocitem vonosti.

"Mámo zahrab moje pistole..."