Závod se smrtí

"Pěkně vítám, kafe, nebo čaj?"
"Děkuji, nepřišla jsem vám vyjídat spíž... Obleč se, musíme jít."
"A co si mám obléci?"
"To je mi jedno, hlavně dělej! Spěcháme."
"A kam vlastně jdeme?"
"Do mého království."
"A proč? Nechci!"
"Nikdo se Tě na nic neptal"

Zmocňuje se mne neznámý strach a na čele se mi vyrojily potůčky studeného potu. "Co má tohle znamenat?" ptám se,leč odpovědi se nedočkám. Naplněna úzkostí odevzdaně vkládám svou ruku do její. Náhle však prudce ucuknu. "Ne!" zavolám.
"Musíš!" procedí mezi zuby.
"Nic nemusím!Babíčka to povídala. Říkala: 'Nic nemusíš,jenom umřít.' A babičky mají vždycky pravdu."
"No právě" odsekne chladně.
Dám se do pláče... Cítím její nepřátelský dech. Cítím, že se ke mě blíží její chladná ruka. Cítím...
Seberu poslední zbytky sil a dávám se na útěk... V těsné blízkosti slyším její kletby,po zádech mi stéká studený pot, na který jako vychr naráží ten dech, jenž jde cítit zatuchlinou a záhrobním NIČÍM. Přidávám do kroku. Tento závod nesmím prohrát a věřím, VĚŘÍM, že se tak nestane.
Vysílením padám do měkké trávy. Už nezbývá, než doufat. JÁ už nic neovlivním... Klíží se mi víčka a usínám se slovy modlitby na rtech.

Ráno OTEVŘU OČI. Vidím slunce, které se na východě koupe v krvi. To na něm si vylila svou zlost. Je mi ho líto. "Už nesmím!" šeptám. "UŽ NESMÍM" opakuji stále hlasitěji a zní to už celkem přesvědčivě.