Hořká příchuť doteků jedné letní noci

             Maira Morano tiše sfoukla svíce, hořící ve svícnu vprostřed velkého mahagonového stolu, stojícího ve starobylé jídelně zámku Velar.

             Byla to podivuhodná noc,  ta, kterou právě prožila.
Všichni hosté už dávno odešli do svých pokojů spát.
Zůstala tu jen ona. Ona a Lukas Drake. Lukas Drake, ten tajemný mladík s ležérní chůzí gentlemana z lepších kruhů. A velký krb v němž pozvolna hořela poslední polena, která do něj položila Lina, než i ona odešla, uložit se k zaslouženému spánku.
Chvíli seděli tiše v křeslech vedle sebe a hleděli zasněně do plamenů, praskajících a tančících v prastarém krbu, zaobíraje se každý vlastními myšlenkami a vlastními starostmi.
             Potom, z nějakého náhlého popudu, přešel Lukas tím svým nedbalým krokem ke klavíru, stojícímu v rohu u okna, osvětlenému právě vzešlým měsícem, usedl k němu, opatrně, jakoby s úctou, odklopil víko a pomalu se rozběhl prsty po klávesách.
Měl štíhlé, jemné, pěstěné a hebké prsty a s nástrojem doslova splýval v zázračné vzájemné harmonii. A ta jeho hudba na ni působila zvláštním způsobem.
Vábila ji a lákala, vpíjela se do každého póru jejího těla a dodávala mu zvláštní lehkost a vláčnost. Rozeznívala ji. Vedla ji a navigovala.
            Maira získala chuť tančit. Vznášet se. Vířit s ním v kole. Odtrhnou ty jeho měkké, pěstěné ruce od těch kláves a v jeho náručí protančit zbytek noci, zbytek života, naslouchaje jen dozvuku tichých tónů ve své hlavě. A zapomenout chvíli na všechny starosti a všechna úskalí všedního života.
           Musela se ale zklidnit. Nemohla ho mít. Nemohl jí patřit. Ani na tu krátkou chvíli jedné noci. Patřil přece už  Patricii Hallové. Její nejlepší přítelkyni. Nebo si to Maira alespoň myslela.
           Neodolala však přesto pokušení, alespoň se lehce dotknout jeho vlasů. Přistoupila tedy k němu opatrně zezadu a………a dotkla se jich. Byly husté, dlouhé, hebké, měly zlatavou barvu medu a vůni šalvěje a čerstvé hlíny. Zabořila prsty do té zlatavé záplavy.
Nebránil se jejím dotekům. Jen slastně přivřel oči a trochu se zaklonil. Několik  zbloudilých pramenů jeho vlasů se vloudilo do hlubokého výstřihu Maiřiných šatů a ona pocítila jejich hebký, chladivý dotek na svých prsou. Jemně vzdychla rozkoší.
        Lukas přestal hrát. Jeho hudba ji však dále prostupovala a zněla jí stále ještě v uších. Jemně ji objal v pase a položil svou hlavu do jejího výstřihu. Záplava jeho zlatavě medových vlasů teď spadala dolů přes půvabné výstupky jejích ňader jako chladivý, zlatavý vodopád. Políbila jej. Dvakrát. Ne, jen se letmo dotkla svými rty jeho rtů. A čela s kůží bílou jako alabastr a jemnou a hladkou jako ten nejdražší samet.
        Tentokrát Lukas oči nepřivřel. Ne, usmál se na ni. Hleděl na ni chvíli těma svýma nádhernýma, hnědýma očima zpod hustých, dlouhých řas a slastně se usmíval. Měl krásný úsměv. Takový, pro který jsou mnohé ženy ochotny i zemřít. A dokonale bílé zuby. Až příliš dokonale. Na obyčejného člověka. Ale to si Maira uvědomila až o mnoho slastných okamžiků později. Ten úsměv ji měl varovat. Ale nestalo se tak.
        Sklonila se k němu a opět jej políbila. Vroucně a vášnivě. Lukas opětoval její polibek s neskonalou žádostivostí a přidal i svůj.
Už to nemohlo být považováno jen za dvě nahodilá, letmá políbení mezi blízkými přáteli, kteří v sobě našli chvilkové, rychle pomíjející, zalíbení. Dobré půl hodiny se jejich rty vášnivě dotýkali, neschopny se odtrhnout jeden od druhého. Vášnivě a láskyplně.
        Pak se Lukas opatrně vymanil z jejího objetí, vzal ji jemně do náruče, vonící po šalvěji a čerstvé hlíně, a odnesl si ji zpět ke krbu, kde ji něžně položil na měkkou, hnědou medvědí kůži a nedočkavými, chtivými prsty počal chvatně rozepínat háčky a patentky na jejích šatech.
       Co bylo dál, vnímala už jen jako ve snu. Krásném a plném slasti a láskyplných vzdechů. S polibky mnohdy tak vřelými a hlubokými, až ji to mírně bolelo, rozechvívalo ji to a působilo jí rozkoš i úbytek síly zároveň, dotýkajícími se jejího krku a dekoltu.
       Jednu chvíli, zřejmě v žáru vášně, způsobené intenzivním prožitkem citu, vzplanuvšího mezi nimi tak náhle a tak naléhavě, škrábla Lukase mírně nehtem do tváře.  Zanedlouho se objevila malá kapička krve, pomalu se chystající stéci dolů po bradě a potřísnit jeho pleť a bílou náprsenku jeho košile.  A druhá. A po ní třetí.
      Ve snaze ošetřit mu ránu a zamezit dalším kapičkám v pronikání na povrch, olízla Maira dychtivě ty tři první kapky a pak se vášnivě přisála k ráně. Zamezila tak každé další nové kapce vyvřít na povrch. Dokud se nepřestaly tvořit. Byl to jen malý okamžik, ale chuť těch kapek, sladká a kořeněně navinulá a zvláštním způsobem přitažlivá, jí utkvěla v paměti. Více, než by si byla v tu chvíli přála. A tak si ani nevšimla, že rána na Lukasově tváři,  ze které právě před chvílí slízávala krev, se sama náhle zacelila.
       Byla vlahá letní noc. Ne sice tak teplá, jako ty předešlé, ale ani studená. Za okny bylo ticho a nepohnul se tam ani lísteček. A v krbu stále ještě dohoříval oheň. Ale přesto se Maira náhle prudce a znatelně zachvěla zimou.
Lukas nahmatal mezi svým ve spěchu odloženým šatstvem vrchní díl svého oděvu a mírně se ošívající Mairu do něj se starostlivou péčí zabalil. Pod teplem kvalitní látky se ještě párkrát zatřásla zimou a zadrkotala zuby, ale pak se její tělo pomalu zahřálo a přestala se třást.
Objal ji a něžně ji chvíli konejšil a hladil po vlasech a po zádech. Nakonec Maira usnula, něžně výskána ve tmavých vlasech Lukasovými prsty, na měkké, hnědé medvědí kožešině u dohořívajícího krbu, s hlavou opřenou o obrovskou medvědí hlavu.

      Ráno zastihlo Mairu ospale se protahující na místě, na kterém v noci usnula.
      Dosud měla kolem ramen přehozen vrchní díl Lukasova oděvu, ale Lukas sám tu nikde nebyl. Krb už dávno dohořel. Napadlo ji, že si Lukas šel jistě také lehnout, když ona, v bezpečí a příjemně unavena usnula, a rozhodla se, že mu jeho oděv vrátí .  Raději dokud ještě spí, aby to nevzbudilo skandál. Zdvihla se tedy, že se vypraví do jeho pokoje. A potom bude následovat Lukasova příkladu a ještě půjde také spát.
      Když míjela obrovské zrcadlo na jedné ze stěn jídelny, sloužící k optickému zvětšení již tak dost velké místnosti, zahlédla v něm letmo svůj obraz. Hrůza ji přinutila zastavit se a podívat se ještě jednou, lépe. Se znatelně pobledlou tváří zasykla a pak tu drahnou dobu stála, jen napůl oděná, a potichu si plynule nadávala. Na jejím krku a dekoltu, kam ji v noci Lukas s bolestivou vášní líbal, se zřetelně rýsovaly otisky jeho zubů. O to zřetelnější, že se nejednalo o otisk celého chrupu, nýbrž o výrazné stopy po dvou, výrazně ostrých špičácích,  které na několika místech prorazily její jemnou kůži.
       Lukas Drake nepatřil Patricii. Nepatřil nikomu. Nebyl člověkem. Byl to upír. Bezpochyby. A ona ochutnala jeho krev, když se mu snažila dezinfikovat ránu způsobenou jejím nehtem. Udělalo se jí náhle zle. Cítila se na omdlení. A zneuctěna. Ponížena. Zneužita. Zvedal se jí žaludek a veškerou slast předešlé noci nahradil pocit neskonalé hořkosti a bezmocného vzteku.
     
       Maira Morano tiše sfoukla plamen svící ve svícnu stojícím vprostřed jídelního stolu. Bylo ještě šero, ale začalo již před chvílí svítat. Hosté dosud spali.
Zívla a povzdechla si.
Oknem, otočeným k východu, se prodral první ranní paprsek slunce, ještě narudlého a ospalého a nesměle se pokusil pohladit její tvář.Bezděčně před ním ucukla a rychle hned zatáhla těžké sametové závěsy na všech oknech v jídelně.
      
       Kolik ještě nocí probdí ve společnosti svých hostů? Kolik úsvitů ji ještě přijde takto pozdravit. Kolik z nich bude tak krásných jako tento? A kolik dní ji ještě zastihne v družné zábavě s jejími přáteli a potěší její mysl svou krásou? Kdo ví?
      
       Cítila se tak unavena, že oči už se jí samy zavírali a nohy, zesláblé únavou a prožitkem uplynulé noci, ji už téměř odmítali nést.

        A nad tichem zahrad kolem zámku Velar  mezitím slunce vystoupilo k poledni a pak tiše prošlo celou svoji dráhu.