Zapomeň na včerejší ráno

            Nad Penardským údolím a celou Ardenií se slunce klonilo k západu.  Lorena Ragdal stála na terase zámku Khant se sklenicí vína v ruce a pozorovala západ slunce. Bylo časně večer 3. dne v 6. měsíci roku draka, vál vlahý letní vánek a koruny staletých černých borovic hluboko pod jejíma nohama lehce potřásaly větvemi plnými vonných, tmavozelených jehlic. Celé to působilo jako jemně zvlněné vody jakéhosi zvláštního oceánu. Narudlý kotouč zdejšího slunce se zvolna klonil k jeho vlnící se hladině a nebe i s obláčky se pomalu zbarvovalo do jemných odstínů nachové a fialové barvy. Lorena tiše vzdychala a upila vína ze sklenky, kterou držela stále v ruce. Vlastně to víno ani nepila, jen přiložila sklenku pomalu k ústům a jemně se rty dotkla hladiny nazlátlého moku. Jen aby ucítila jeho vůni, svlažila rty a snad i zachytila alespoň zlomek z čistoty a moudrosti let po která zrálo v rodinném vinném sklepě.

             Roderick říkal, že ve víně je péče a láska všech těch, kteří o ně po dlouhá léta pečovali a vůně země a bylin, které v ní rostou. Roderick tomu rozuměl. Konec konců, bylo to víno právě z jeho vinic, víno, které teď upíjela.

             Jenže kde je Roderickovi nyní konec?

             Když odjížděl, říkal sice, že se pro ni brzy vrátí, ale Lorena tomu moc nevěřila. Znala Rodericka už od útlého dětství a věděla, že mu to určitě zase nevyjde.

             Čekala na něj a pozorovala přitom slunce, které se stále více nořilo do té vonné záplavy pod jejíma nohama. Šeřilo se a ona se otřásla. Postavila opatrně sklenku na římsu a odběhla ladnými kroky trochu se přiodít. Už začínalo být chladno. A Roderick se nevracel. Slíbil, že ho určitě v té bitvě nikdo nezabije a že se pro ni vrátí zdráv 3. dne 6. měsíce roku draka, aby se  6. dne téhož měsíce, téhož roku mohli vzít. Den zvolna končil a Roderick nikde.

             Přestože byla Lorena již dobře oděna, měla náhle zvláštní pocit, jakoby se jí na ramenou a šíji dotýkaly něčí ledově studené ruce. Náhle ji znovu roztřásla zima. Měla nejasný pocit strachu a fakt, že nevěděla proč, jej nijak nezmenšoval. Náhle ji silně píchlo u srdce. Tak silně, že se musela něčeho zachytit. Neměla už náladu pozorovat západ slunce, který zde bývá opravdu překrásný. Necítila se nejlépe.

             Sklenka, postavená opatrně na římse se náhle sesmekla a padala dolů, kde se zvonivě roztříštila na malé, duhou zářící střípky.

            Na Raganských polích bylo od rána rušno.  Bitva byla krutá a krvavá. Mnoho jeho přátel již padlo, ale Roderick Norget se pořád držel. Byl sice ošklivě poraněn na pravé paži a krvácel, ale to mu nemohlo zabránit pokračovat v boji. Bil se tím urputněji, čím více myslel na svou krásnou Lorenu a na svou svatbu s ní.

           Mnohý nepřítel padl jeho rukou, než začal opravdu pociťovat únavu a bolest zraněné ruky. Odtrhl z levého rukávu pruh látky a ránu jím ovázal. Stále krvácela. Krev se vsakovala do látky pravého rukávu košile. Odtrhl jej a odhodil. Matně si všiml, že mu něco chybí. Kus zbroje. No ano, nárameník. Nu co, nebyl cenný a s tou dírou už jej stejně nechránil. Asi leží někde v trávě. Později jej najde, pokud bude čas.

           Čas mu však již nikdy nezbyl. Jeden z rozzuřených nepřátel si za svůj cíl vybral právě jeho. Nebylo možno se nijak efektivně bránit. Nepřítel byl hbitější a on trpěl únavou, navíc měl zraněnou paži. Rána mířila neuvěřitelně přesně. V první chvíli si ale myslil, že jej protivník nezasáhl, neboť nepociťoval žádnou bolest. Když se však lépe podíval, zjistil, že protivníkův meč vězí hluboko v jeho hrudi.

           Podlamovala se mu kolena. Ztrácel sílu a pomalu i vědomí. Než jej zranění přemohlo, ještě se ohlédl po protivníkovi.

           Ležel nedaleko v trávě a v jeho hrudi byl zabodnut Roderickův meč. Byl evidentně mrtev.

           Roderick neměl ani tolik sil, aby k němu došel. Po čtyřech se tedy z posledních sil dovlekl k jeho tělu, meč vytáhl a s mohutným výkřikem vítězství jím zamával nad hlavou. Nevydržel to dlouho, rychle slábl. Rozhlédl se. Všude kolem, kam jen dohlédl, ležela mrtvá těla. Nepřátelé i jeho druzi. Země široko daleko vpíjela jejich krev. Bitva  skončila. Doma je marně očekávaly jejich ženy a dívky.

           Nikdo nevyhrál. Roderick cítil, že se k nim za nedlouho připojí. Už k němu přicházely i vidiny. Viděl Lorenu v záři zapadajícího slunce stát na balkoně a vyhlížet jej……A viděl ji, jak k němu běží bosá loukou, když se vrací. Mrzelo jej, že ji zklame a nesplní svůj slib. Nesnažil se ani ošetřit si rány. Jeho slabost jej dokonale ovládala. Nemohl dál a ani nechtěl. Dělaly se mu mžitky před očima. Tělo jej naprosto neposlouchalo. Pomalu upadal do mdlob. Než jej zahalila temnota ještě zašeptal obrazu před svýma očima: „ Odpusť miláčku. A zapomeň.“  Pak jej tma pohltila. Byl mrtev.

          Nad Ardenií v tuto chvíli slunce zapadlo za obzor a vysvitly hvězdy.

          Lorena už si byla jista, že se Roderick nikdy nevrátí. Pověděla jí to podivně železitá chuť větru vanoucího od Raganských polí.  Neplakala. Nedokázala to. Pustila se zábradlí balkonu, vešla do pokoje a  tiše za sebou zavřela dveře.

Za pár minut už pádila na koni po louce, vystavujíc tvář tomu smutek přinášejícímu větru. Nechala si prosáknout vlasy tou zvláštní vůní……i šaty.

Zastavila se až daleko od zámku. Na místě, kam spolu s Roderickem chodívali. Kde stáli toho rána. Naposled.

A vítr jako by k ní v těch místech mluvil. To jeho závan přinesl  s sebou poslední Roderickova slova.

„ Odpusť miláčku. A zapomeň. Zapomeň na včerejší ráno. Vždyť  minulost se nedá vrátit zpět a živým patří každý nový den.“