Krev - Příběh právníka III

 Cedrik zabouchl dveře a běžel zpět do svého pokoje. Měl tam už nachystané věci. „Jsou to jen nejnutnější, pospěš si.“ Řekla nervózně Gill, která seděla na posteli. Cedrik na sebe rychle navlékl přichystané oblečení, podíval se na Gill, přistoupil k ní, chytl jí za ruku a políbil ji. Byl to krátký polibek, který ovšem prozrazoval úplně vše. „Miluju tě!“ křičel...

 „Musíme jít, co nejrychleji to jde.“ Běželi po točitých schodech zámku až k zapadlým dveřím. Za nimi je čekala překážka v podobě zahrady. Aniž by věděli, jaké nebezpečí je čeká běželi zahradou. Gill se evidentně podřizovala lidskému běhu, jinak by už byla dávno na druhé straně. Cedrik už skoro nemohl, byla to velká zahrada a on nebyl zvyklý na nějaké velké běhy, přesto vydržel. Doběhli k železným vrátkům, které byly zakryty popínavými rostlinami. Akorát uslyšeli utichat motor auta. „To je naše taxi.“ Řekla Gill, Cedrik přikývl a otevřel vrátka. Vylezli na polní cestičku na níž už bylo přichystané auto.  Řidič otevřel okénko a dal gestem jasně najevo ať si pospíší. Neváhali. Nasedli do auta, zavřeli dveře a rozjeli se.

 Gill seděla ve předu, Cedrik se rozvalil v zadu, vůbec netušil, co se děje a vlastně to radši vědět nechtěl. Jeli docela pomalu, Cedrik nevěnoval jízdě žádnou pozornost, měl podobný pocit, jako, když mu Darius vlezl do auta a on se nemohl hýbat, přesto  tentokrát nepropadl takovému děsnému strachu. Pravděpodobně za to mohl jeho pobyt mezi upíry.

 Cesta trvala přibližně dvě hodiny, když náhle něco prolítlo předním sklem. Byl slyšet řev pneumatik a řidiče, který se natahoval po pistoly. Zazněly výstřely. „Možná ještě žije.“ říkal řidič. Cedrik vše slyšel velice tlumeně, jelikož na něm leželo něco velice těžkého. „Svině, zničil’s mi auto.“ Burácel řidič, který právě vylezl z auta, s pistolí v ruce, připraven na možný útok. Gill mezi tím také vylezla a hned otevírala druhé dveře auta. Byla trochu od krve, to jak si nezvaný host rozřízl ruku a přední sklo. „Sundám ho.“ Řekla. Popadla bezvládné tělo a vyhodila na silnici, dále mu nevěnovala pozornost, což byla velká chyba. „Gill, jsi v pořádku?“ zašeptal právník. Přikývla. Řidič, už se schovanou zbraní a kapesníkem v ruce, myl zbytky předního skla. „To by chtělo hadr, ale na to není čas, musíme jet, ještě zbývá kus cesty.“ Zamyslel se. „A co ten vlkodlak, bastard, ještě do něj něco napálim, zajímalo by mě, proč maj ty vlkodlaci šílenou tendenci skákat pod auta...“ Obešel auto, aby se podíval na mrtvolu a našel důvod, proč měl ještě chvíli držet pistoli v ruce. „Doprdele, je to past!!!“ „Co?“ udiveně vykřikla Gill. Hned jak to dořekla, projel jí bokem šíp, zavrávorala a spadla, držejíc se za krvácející ránu. Řidič se skrčil, těsně ho minul jeden ze šípu, další dva se zabodly do dveří auta. Jeden prolítnul okýnkem těsně pod sklánějícím se Cedrikem a zapíchnul se do stromu podél cesty. Řidič neváhal a poslal dvě rány z pistole do prostoru, o kterém před chvílí nepochyboval, že je prázdný. Gill, bledší než obvykle, opřená o auto a se zabodnutým šípem v boku chvíli sledovala mrtvolu. Mrtvý muž(vlkodlak), kterému před tím nevěnovala pozornost, měl kromě četných zraněný způsobených předním sklem a několika dobře mířenými řidičovými zásahy ještě jedno zranění, smrtelné zranění. Byla to díra, která zůstala po srdci, ovšem umě zamaskovaná, proto si toho Gill při jeho vyhození z auta nevšimla. Gillian si vytrhla šíp z boku a zhroutila se, Cedrik se k ní doplazil a podpíral jí hlavu. Řidič mezi tím střílel, ale s citem, nikoliv nějak rozplašeně, pravděpodobně za to mohly jeho upíří vlastnosti nebo zkušenost. Jenže, ten co je odstřeloval šípy, taky nebyl žádný břídil. Další šípy propíchly pneumatiky a auto se trochu pohnulo, na což nestačil řidič včas zareagovat a další ze šípů mu prolít hrdlem a jeden se zabodl do hlavy. Odstřelování ustalo, a rozprostřelo se hrobové ticho, které přerušovalo jen upírovo sípání. Cedrik se pomalu plížil k pistoli, plazil se co nejtišeji to dokázal, ale nebyl moc rychlý. Další šíp ho trefil do ruky, ve které už téměř třímal zbraň. Chytl se za krvácející ruku, otočil se a podíval se na Gill. Hned za ní uviděl siluetu muže, přibližoval se velice pomalu. Tělem mu projela šílená bolest, to jak mu další ze šípu prolítl ramenem a odhodil ho spět na zem. Bylo štěstí, že upadl do bezvědomí, jinak by spatřil hrůzy, co potkali jeho upíří společníky.

 Probudil se spoutaný k dřevěnému trámu. Byl spoután pečlivě, jelikož kromě trupu, který byl připevněn k trámu, měl svázané i ruce a nohy. Před ním se houpala oprátka, pod kterou byla postavená bedna, nebylo pochyb, komu je určena. „A, vida, pán se ráčil probudit.“ Uslyšel Cedrik hlas drsného muže v kabátu a s kloboukem v ruce. „Já jsem Jack, tvůj nový přítel.“ Pokračoval muž. „Moc si tě nevážili, ts ts ts, ty můj malej právníčku.“ Jack rozvázal provazy kolem trámu, nadzvedl ho a nesl k bedně.. „To je můj konec“ Proběhlo mu hlavou. „Škoda jen, že nebudeme kamarády nadlouho, ale aspoň to skončíme stylově. Už dlouho jsem nikoho nevěšel, vlastně nikdy, vždy mi stačilo někoho zastřelit nebo jinak sprovodit ze světa. No, chtěj tě prostě oběšenýho a takovýho tě k nim donesu, to by mě zajímalo, proč.“ Udělal zamyšlený obličej a Cedrik už věděl, že je to opravdu jeho konec. Jack mu navlékl hlavu do oprátky. „Proč?“ Ale, ozvalo se jen zasténání a poslední zbytky dechu, které mohl právník tomuto světu obětovat, když Jack podkopl bednu, na které právník stál. Bohužel neměl Cedrik to štěstí, aby se mu zlomil vaz a tak se tam houpal a dusil, dokud nevydechl naposledy. Jack si ještě chvíli prohlížel houpající se mrtvolu a odešel, ale zase se vrátí, jen, jak bude zase noc.