Dívenka Lupita

Jmenuji se Lupita. Ano, jako ta mexická dýlerka heroinu z Burroughsova Feťáka. Je mi 14, žiji v Praze a jedinou mou prozatímní starostí je fakt, že mé cecíky jsou ještě malé. Nic na tom nemění časté návštěvy jednoho mého kunčofta, který mi je s láskou saje jako divoké lesní zvíře. Budete se divit, ale přestože mi tak moc dělá dobře, NEMILUJI HO! Odmítnout jeho vážně míněné přísliby k lásce, je pro mne cosi jako REVOLTA.

Mám matku, která mi nerozumí. Ačkoli je sama promiskuitní, nemá pochopení pro mou slabost pro muže. Přijala mainstreamový názor, že totiž prostituce dětí, nadto vlastních je nepřípustná. Nejspíš je FAŠISTKA.

Někdy v noci, když cítím své cecíky růst rychlostí mistralu olizujícího hladinu Rhôny, musím tou bolestí myslet na kluky od nás ze školy. Vím, že se jim líbím, jenže oni se k ničemu nemají. Nezmůžou se než na plané komplimenty. Nechápou, že už jsem žena, že už chci jíst, protože mám hlad. Ten nesnesitelný HLAD…

Vím, že jsem krásná. Musím být, podobám se totiž všem těm holkám z BAREVNÝCH MAGAZÍNŮ. Mé chyby nemůže žádný z těch slintajících mužských vidět. Který z nich ví, že jsem jen malá, docela hloupá a neforemná bytost s širokými boky a rostoucími cecíky? Ach, ty mé CECÍKY.

Nesmím už na ně myslet. Mám přece také JI. Jednou mi jeden kluk v antikvariátu ukazoval knížku americké poezie. Nějaká básnířka v ní psala: „…že máme kundy šeredné – proč jsme/nepřiznaly, že si to také myslíme? (A co/je na tom, pro oko stejně nejsou!)…“ Hrozně jsem se tenkrát STYDĚLA. A tu ohmatanou knížku si koupila.

Jmenuji se Lupita, jak už jsem řekla. Nikdy jsem nečetla Burroughse, Denise Levertovovou ani žádnou jinou knihu. Je mi 14 let, žiji v Jemenu a jedinou mou prozatímní starostí je fakt, že mě zítra obřežou. Chtěla bych být mexičanka z příběhu starého muže nebo krásná dívka z toho mého vymyšleného. Chtěla bych se v noci trápit bolestí cecíků.

Ale teď mám jen strašný STRACH.