Láskyplný psaní na díly (protože dlouhý) - konec

     Barák nebyl ani tak barák, jako pastouška, chlívy bez pozemku v jedný takový zapomenutý díře u Kolína, která čítala asi patnáct obyvatel. A nastala bída. Táta málo vydělával, bydlení sežralo i to málo, narodil se chlapeček, dvě děti taky něco stojí a táta dostal povolávací rozkaz. Naštěstí teda jenom na pět měsíců, ale i ty byly krušný. Než mámě poslali vojáci prachy chvilku trvalo (několik měsíců) a táta musel podmazávat mazáky. Prachy fakt nebyly. Nastěhovala jsem se k mámě, aby s těma dětma nebyla sama. Máma byla hubená a nevyspalá, měla problémy se zádama, holčička byla na nervy, protože se odstěhovala od babičky a navíc měla najednou bráchu, chlapeček měl věčný problémy s průduškama. Pečovala jsem o ně jako o vlastní a milovala jsem je mnohem víc, než vlastního kohokoliv. Spala jsem s dětma, vstávala jsem s dětma. Taky jsem děti vychovávala. Jednou jsem vychovávala holčičku, trošku zlobila, ona občas trošku zlobila, tentokrát se postavila miminku na bříško, aby dosáhla na poličku s mimikovou lahví s čajem a mohla ho vypít, tak jsem jí teda vysvětlovala, že miminku na bříško stoupat nesmí. Holčička odešla za maminkou a zeptala se jí, proč že u nich vlastně jsem. Máma holčičce vysvětlila, že když je ten tatínek na vojně, tak aby nebyli sami. Holčička se vrátila ke mně a řekla: „Hele, Renčo, táta se už brzo vrátí, tak můžeš jet domu.“ Ale jinak jsme si žili v lásce a svornosti. Nehádali jsme se, vycházeli jsme si vstříc. Akorát nám byla zima. Neuměly jsme zatopit. A tak jsme se družili okolo trouby a pod duchnama, než přijel muj hodnej bratr a otevřel komín. Potom vyschla studna. Sice jen téměř, ale bylo to blbý. Naučily jsme se nemejt. Po večerech jsme se očuchávaly, jestli už smrdíme tak moc, abychom  nakapaly do umyvadla půl litru vody a umyly rodinu. Jednou jsme potřebovaly zchladit holčičku, která dostala hysterickej záchvat, zalykala se, těžko popadala dech a nevěděly jsme, co s ní. Studená sprcha nám přišla jako jediný řešení, jak ji vzpamatovat. I daly jsme holčičku do vany, máma nad ní držela sprchu, já otočila kohoutkem a čekaly jsme. Ze sprchy trošku káplo, udělalo to CRC a to bylo všechno. Všechny tři jsme koukali do suchých otvorů a čekaly, jestli ještě crcnou. Necrcly. Ale holčička zapomněla na záchvat. Potom přišla sousedka a přidovykopala studnu a hned bylo veseleji. Umyly jsme se (na koupání to stejně nebylo), pořádně jsme zatopily a užívaly jsme si civilizace. A potom jsem dostala povolávací rozkaz já. Měla jsem jet do Německa hlídat cizí parchanty. Nechtělo se mi od nich, máma plakala, holčička se radovala, miminko bylo nemocný, táta furt dělal čmeláka v Mostě. Byla jsem svině a opustila jsem je.

     „Nemáme co jíst“ psala máma. „Nemáme co pít“ psala máma „Chlapeček bez tebe nemůže usnout! Stejská se nám!“ psala máma. No nevrátili byste se? Vyprdla jsem se na malýho fašistu, nakoupila basy limonád a krabice dobrot a nechala jsem se odvezt zpátky. „Víš, Renčo, když táta odjížděl na vojnu, bylo mi smutno, ale když jsi odjela ty, tak jsem brečela.“ Byla jsem jejich, vždycky jsem byla jejich, nikdy jsem nikomu nechyběla, máma byla jedinej člověk v mým životě. Jenže potom se táta vrátil a já jsem je opustit musela. Musela. Táta žárlil. Byly jsme s mámou neotřesitelná dvojka, my dvě, ne on a ona. Nebylo to zdravý. Patřili k sobě a museli spolu bejt. A tak jsem je zase opustila. Odešla jsem si budovat vlastní život. Zní to dobře, ne? Ale hovno, v mým životě byli oni vždycky na prvním místě. Bylo to pro mě důležitý, aby oni byli v pohodě, uklidňovalo mě, když si sedli k televizi, na židle, žádný křesílka, táta si sedl na židli, nohy dal na druhou, máma si sedla na něj. Táta unavenej z práce nešel spát bez mámy, čekal, až jsme se vykecaly a potom odešli spolu. Máma neřekla nikdy, že jí táta leze na nervy, když sežral dětem pomeranč, nebo potřeboval prachy na flašku do práce. Tak úžasnou pohodu jako u nich jsem nikdy nikde nezažila. Uměj se smát, ty lidi. Pořád se smějou. Už u nich nebydlim. Vdala jsem se, ale nějak se to nepovedlo. K mámě a tátovi jsem se vždycky jezdila uklidňovat. Nepotřebuju s nima ani mluvit. Jen tam bejt. Ležet na kanapi a pozorovat cvrkot. Chlapeček je dvoumetrovej patnáctiletej chlap a i tak si sedne vedle mě do auta a chytne mě za ruku (to je asi instinkt, fakt když byl miminko, tak usínal s mou rukou). Když mu bylo dvanáct, řekl mi, že až se bude ženit, tak já mu musim jít za svědka. Nejspíš si to do tý doby rozmyslí, ale to nevadí. Holčičce je osmnáct a najednou má prsa. Ještě nedávno, když jsem přijela nečekaně ve čtvrtek, tak to byla jen zničehonic žena. Prostě přišla a nebyla holčička, přišla, udělala udivěný oči a usmála se: „Jé, Renčo, co tu děláš?“ a políbila mě na tvář. A bylo to moc fajn. Ale furt neměla prsa, jen tykovýty klubací holčičí kozičky. A teď má prsa. Máma teď pracuje v blázinci a je tam děsně šťastná. (Zapomněla jsem zmínit takovou nepatrnost, že máma vystudovala zdrávku v posledních pěti letech, minulej rok maturovala, příští rok bude maturovat holčička taky na zdrávce, chodí na praxi do důchoďáku a je tam taky šťastná. Jestli někdy odmaturuje chlapeček se neví, chlapeček se nám na učení může vysrat.) Z oken zámku se kouká na dům, kde vyrostla, patřil její babičce. Táta loni přežil rozsáhlý popáleniny a nemá skoro ani jizvy. Dostali nějaký prachy (spoustu) z restituce a koupili krásnej barák s krásnou velikou zahradou a udělali tam svoje útulno. Příští rok to bude dvacet let, co proběhla ta šílená svatba. Není to úplně stejný, ale když se máma koupe, sedí táta na vaně, diskutujou a táta mámu hladí po zjizveným a vytahaným břiše, ve kterým nosila děti.

     Máma má schovanej jen jeden dopis, kterej jsem psala já, není to tak dávno. Byla jsem u nich o Vánocích a bylo tam moc fajn. Máma s tátou si nadělili sportku a máma optimisticky čekala na losování, jestli bude mít „konečně“ štěstí. Když jsem se vrátila domu napsala jsem jí: „Seš normální kráva, Agátko, kurvafix, uvědom si, že ty štěstí máš, a jaký! Minimálně máš chlapa, kterej tě miluje a dává ti to znát na každým kroku, navíc máš děti, krásný, zdravý a chytrý, taky rodiče, který ti pomáhaj, tchýni, kterou miluješ a jako bonus tenhle krásnej barák, na kterej jste si nemuseli vydělat a ani nemusíte splácet žádnou hypotéku. TY MÁŠ VELKÝ ŠTĚSTÍ!“ Volala mi, když ten dopis dostala. Řekla: „Já se tak stydim…“ a taky: „máš pravdu.“ A já mám pravdu. Ale ono to není jenom štěstí, sešli se lidi. A TO JE KURVA KLIKA!