Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZrádné tanečnice
Autor
Jeanne
„Snad si jednou, tam v nekonečnu, sáhnu na dno, na dno svých emocí a nebudu závislá na té odporné chemické sloučenině,“ řekla si v duchu Jitka, ale přesto si nalila z broušené láhve novou dávku whisky. Tentokrát neředěnou. Neměla sílu se vypotácet pro sodu.
„Proč, proboha proč?“ uvažovala anebo se o to alespoň pokoušela. V hlavě se jí honily myšlenky na včerejší večer. Měla pocit, jako by zdolala K 2 , když na večírku obešla bar bez povšimnutí a pikolíka s tácem šampusu s úsměvem odmítla. Ne, je lékařka a na veřejnosti nemůže dát najevo, že by u obligátního přípitku či dvou sklenkách nezůstalo... Že je závislá. Vždyť panák vodky, vypitý před operací jí jen zklidní roztřesené ruce.
Ale ve skříňce, v té velké krabici tam pod těmi zimními botami její skrýš nikdo nemůže najít. A navíc je usměvavá a vše zvládá. Nezávislá, pohodářka, tak ji vnímalo okolí. Ale dovnitř jejího bolavého já neviděl nikdo, ani šéf, ani matka a ani Petr.
„Petr,“ zatrpkle se usmála.
Vzpomínky zahnala dalším douškem, tentokrát pro dobré spaní přidala do nápoje i několik prášků. Pozorovala, jak se zvolna korálky úniku rozpouští. Věděla, že je to otřesné měnit prášky na spaní za vitamíny pro pacienty, co nemohou usnou před operačním zákrokem. Ale oni tu úzkost jednu noc vydrží, ale co ona, co ona musela vydržet nocí plných úzkosti. Stěny se rozhoupaly a připomínaly jí pestrobarevně oděné tanečnice z dovolené. Tenkrát tam byla se svým přítelem. Jen přítelem či společníkem, ale ona chtěla víc. Sakra, co ji zajímalo, že má manželku, která pere, vaří, peče a sedí doma. Petr jako manažer potřeboval něco víc než čerstvě napečené buchty a povinnou manželskou soulož. Nebyla zas tak naivní, věděla, že ubližují někomu třetímu, ale dovedla si to zcela reálně omluvit. Petr nebyl tak jednoduchý, nemohl být přece šťastný, určitě jen předstíral. Byl to sňatek z omylu, z nerozvážnosti, vždyť to často říkal, když přišly na řadu výčitky. Ne, lhal. Utvrzovala se a tanečnice ze stěny rozhoupaly své sukně v rytmu kastanět a šumícího moře, houpajícího se v tónech Rohypnolu a barbiturátů. Byla sama, jen s těmi kráskami na stěnách, které jí snad strhly i to tričko milenky. Měla pocit, jako by ten nápis měla vypálený v kůži. „Zbabělec, nevyzrálý zbabělec,“ křičela na tanečnice na zdi.
„Ne, nebudu milenka, nikdy už nebudu jen milenka,“ schoulila se do klubíčka a rozplakala se. Náhle zvuky kastanět přerušil film, jenž běžel jako záznam před jejíma očima. Jeho přehrávání snad bylo naprogramováno v mozku. Proč musela zaskakovat dnes u porodu rodičky, jejíž tvář jako u mnoha dalších pacientů byla zakryta závojem anonymity. Při zápisu do karty poznala, že tak anonymní není. Nesla Petrovo příjmení.
V ten okamžik ho nenáviděla jako nikoho. Pak si jen matně vzpomínala na omluvu u primáře na migrénu. Ten si ji shovívavě prohlédl a poslal domů. Zítra Petrovi zavolá a řekne, co si o něm myslí a nebo řekne čerstvé mamině, co má doma za hajzla. Právě ochutnala třešničku na dortu svého sobectví.
Stěží zareagovala na zvuk klíče ve dveřích. Kdo to proboha jen může být? Z odeznívajícím šumem moře stěží vnímala známý hlas.
„Bože Jitko, jak to vypadáš,“ zakřičel zděšeně a třepal ze skoro bezvládným tělem. V hlavě se mu mísily myšlenky jako koktaily u baru.
„Nemohu přeci zavolat do nemocnice, že je tak opilá, to bych ublížil její pověsti. A jak bych vysvětlil, kde jsem vzal klíče, jak jsem se sem dostal, proč tady vůbec jsem. Sakra,“ zmateně zaklel.
„Ne, nechtěl jsem jí ublížit, ale vždyť pravidla jsem určil již od počátku, nemohu za to, že náš vztah pojala jinak,“ zaťal vzteky pěsti.
„Bezvládné tělo je těžší než když je člověk při smyslech,“ ironicky se ušklíbnul při vzpomínce si na nedávný rozhovor. Musel jí dát zapravdu. S úlevou pozoroval, jak se Jitka zbavuje obsahu žaludku v prostorné koupelně, která dřív sloužila k milostným hrátkám.
Znechuceně se odvrátil a přemýšlel, kde vezme sílu odnést tu hysterku, spící na kachličkách do postele.
„Na to se musím napít,“
„Fuj, whiska! A neředěná,“ s odporem se napil posadil se do křesla. Neměl zrovna tento druh alkoholu v oblibě... Chtělo se mu spát, snad vyčerpáním. I on slyšel zvuk šplouchajícího moře a tanečnice mu mávaly na cestu, ne kterou nebyl připraven.