Rebel Osudu

Toto je dílo které stále zamýšlím trochu rozvést v ději osudu hlavního hrdiny, leč zasekl jsem se v podobě v jaké to je a už dlouho nemůžu vybrat vhodné pokračování.

Rebel Osudu

Přijde dítě nechtěné
blesky, hromy chované
osudem jest zmítané
utrpením krmené…
Boj jest pro něj životem
naděje jest smrtí
pavučinou zalepen
nitky osudu drtí..

„Hej Ty!“ ozvalo se z nevelké dálky. Mladý klučina seděl na skále nad jezerem, poslouchal šum nedalekého lesa a sledoval paprsky slunce jež se mdle rozlévaly na vodní hladině. Jeho úřední jméno bylo Esiar, které však nikdy nepoužil, nesnášel ho. Pravé jméno jež mu dala matka je Elidarion, zkráceně Eli. Jeho tmavé vlasy čechral čerstvý jarní vítr a modrá očka se blýskala tak, jako se blýská Slunce na mořské hladině. Nereagoval, stejně jak vždy jeho mysl opustila jeho tělo a on projížděl po širých pláních na svém věrném koni, či se zatajeným dechem sledoval draky, nebo, jak se dělo většinou, se jeho mysl procházela na dalekém Západě ve zlatých lesích, ve společnosti jeho příbuzných. Kolovala mu v žilách krev elfů, ale byl potomkem těch, kteří si zamilovali země jež připadly v Den Velkého Rozdělení lidem. Ti, kteří zůstali v zemích smrtelníků se rozptýlili v lidských městech a zmizeli v propadlišti dějin. Lidé se vždy elfů báli a to, čeho se bojí, zničí. Tak kolonie elfů na východě řídla, pod nenávistnými holocausty pokaždé, když se mezi lidmi rozšířila nemoc, či kdokoliv elfa obvinil z činu jež nespáchal.
„Slyšíš? Mluvím na tebe ty smradlavý špičatý ucho“ ozvalo se znovu. Klučina se odprostil ze svého zamyšlení a podíval se kdo ho volá, i když vlastně věděl kdo to je. Ten skřípavý hlas nenáviděl a on nenáviděl jeho. Byl to mladý kluk, člověk, avšak duší připomínal spíše skřeta. Byl to parchant jednoho z místních boháčů a choval se jako pán světa. Jmenoval se Boehard ale jeho přátelé mu říkali „Ty vole“. Nutno dodat, že to bylo univerzální jméno pro všechny. Ve městě byl jeden z nejsilnějších a nejoblíbenějších právě kvůli své „drsné“ povaze. Vedle něj šli dvě dívky,šeptali si a smáli se. Boehard plivl na zem a zaklel. Mladý elf se ho ovšem už dávno naučil snášet i když by mu nejraději svoji dýku vrazil hluboko do těla. „Co tu děláš ty blbečku?“ zařval Boehard když se zastavil asi na pět sáhů od elfa. Chlapec odvrátil pohled zpět na jezero a neodpověděl. Boehard se ale nedal, hodil po klučinovi dva kamínky. Nic. „Ty seš magor špičatý ucho, počkej, zítra ti dám nakládačku“, řekl když už ho další kamenování nebavilo. Dívky se na sebe podívali a tlumeně vyprskli smíchy. Boehard se otočil, plivl na zem, zaklel a odešel.
Eli ještě pár hodin seděl na skále, pozoroval vodní hladinu, užíval si pocit čerstvého vánku jež mu chladil tvář a občas také pohlédl na modré nebe.
Přemýšlel. Přemýšlel a vzpomínal,i když tomu druhému se snažil vždy vyhýbat. Jeho vzpomínky na minulost byly, ačkoliv byl velmi mladý, protkány mnoha bolestmi a vždy cítil, že mnoho jizev v jeho srdci se už nikdy nezahojí. Jeho mysl se v okamžiku proti jeho vůli upnula na vzpomínku kterou v sobě celý život zabíjel. V uších mu zněly výkřiky elfů, před primase mžily černé barvy tmy a rudé barvy ohně. Viděl tvář své pravé matky sklánějíc se ním. Její ústa se pohybovala avšak hlas Elidarion neslyšel. Jen věděl, že ho někam odnáší. Hlasy, vyděšené výkřiky „Niende pospěš! není čas, jsou tu!“ Běž, nééééé… teplo, strach.. voda, chlad, kopyta, kůň… blesk. Nedaleko zaštěkal pes a vytrhl Elidariona z proudu myšlenek. „Chmmm…“vzdychl. „No tak, vstávej Eli. Je čas jít“ přikázal sám sobě.

♦

Pocházel z města jež neslo lidský název Tarie, v jeho rodném jazyce jež často používal k nelibosti jeho adoptivní matky i ostatních lidí neslo název Seth-i-Tahri – Město Lidí. Tarie není velké město, však dalekém okolí je největší. Město stálo na malém pahorku a samém okraji říše Lie, v oblasti více než zapadlé. Chaoticky rozmístěné obydlí vytvořili za stovky let v Tarii síť spletitých uliček, v nichž se často ztratili i místní. Hlavní dominantu města však tvořila budova z jehož čněla vysoká věž, kterou bylo za dobrého počasí vidět na míle daleko. V této budově byl nejslavnější a v dalekých zemí vyhlášený hostinec „U kulhající kobyly“. Málokdo si již pamatuje skutečný příběh, ale kroniky uvádějí že v dávných dobách do starého, špinavého hostince přivezla ubohá, chromá kobylka polomrtvého muže. Nikdo nevěděl co je zač a tak náhle jak se objevil i zmizel. Za pár let se z tohoto mladého muže stal král sousední říše. Byl to on, Hildorel řečený Svatý, kdo dal vybudovat z té špinavé krčmy skvostný hostinec a kdo nechal vystavět na hostinci věž, jako symbol pro všechny pocestné. Celé město bylo obehnáno silnou hradbou a ze severu a z jihu byly dvě velké brány, jež pravidelně hlídali vojáci. V dobách míru tomu tak nebývalo.

Elidarion opustil příjemné prostředí, prošel kolem východního okraje lesa a za chvíli už kráčel kolem stráže Jižní brány. Strážní vypadali velice sveřepě. Královská stříbrná zbroj, přilbice orlími pery, kopí a štít s královským erbem slunce přes které je silueta letícího orla. „Buďte zdráv, vašnosto“, s úsměvem pozdravil velitele stráže který seděl za bránou na stoličce a naléval své tlusté tělo medovinou. „Grwrlh…Moc tu neočumuj elfe“, slušně pozdravil opilý velitel. Ano, slušně. Byl to přecijen velitel. Ostatní lidé by po něm nejspíše hodily zlý pohled, nebo něco hmotnějšího. Za pár minut již došel do severní části města kde bydlel. Doma byla nuda, matka se zabývala výrobou koření všeho druhu a tak Elidarion pouze doma poklidil a opět vyrazil ven. Tentokráte to vzal Severní branou a na západ do nedalekého lesa. Již dávno si tam nedaleko od kraje lesa našel své tajné místečko v podobě malé skály porostlé mechem, bylo mu tam velmi příjemně. Elidarion si lehl do mechu a pozoroval nebe. Za nedlouho usnul.
Probudili ho výkřiky. Navzdory okolní tmě se vydal jistým směrem, za světlem ohně. „Co se stalo? Máma, kde je máma? Musím pro ní“. Z apatické nechápající chůze se dal do běhu. „Křach.. Bác.. Aůůů“ zařval když zakopl o větev. Vstal ale rychle a opět se dal do běhu. Nechtěl si to připustit ale srdce měl někde dole v kalhotách a možná proto podvědomě sáhl na dýku aby se ujistil že je na svém místě. Byla tam a tak opět přidal. Les řídl a naprosto zřetelně již viděl muka, v nich že zmítalo Seth- i-Tahri.
Napadení přišlo neočekávaně. Královská vojska nevěděla nic o plánech vládce země Dean Niah s níž Lia sousedila, i když jen zhruba stomílovou hranicí v horách. Ale každému z této zapadlé části Lie muselo být jasné, že toto vojsko nemohlo překročit hranici přirozenou cestou a tak brzy se probýt až k Tarii.

„Popláááááááááách! Popláááááááááách!“ Starého a „bojem,pitím a ženami“ zkušeného velitele probudil řev stráží tak, že se vymrštil z postele stylem připomínající člověka jež spatřil samu smrtku s kosou i s jejím havraním přítelem na rameni. Strážný, který právě močil před branami, zahlédl koutkem oka jak se v dáli snáší tma a když otočil hlavu určeným směrem, pustil i druhou potřebu, ovšem nechtěně a pro něj nečekaně. Černý kocour který se na hradbách oddával chytání paprsků slunce zesinal studem když uviděl tmu které se jeho kožich nikdy nevyrovná.

♦


Píše se rok 1267 Západního letopočtu, měsíc senobraní. V malé, leč v okolí významné, vísce jménem Tarie je rušno. Náhlá letní bouřka udeřila nečekaně, však není obvyklá, je neobvykle bouřlivá. Mladí muži zajišťují své domy proti pohromě, ženy tiší děti a stařenky se modlí a z hrůzou bědují o Hodině Sudby Bohů. V malé chatrči na okraji vesnice svítí mdlé světlo lucerny. Ozývá se křik, jež nikdo neslyší. Na loži leží stařena, zmítá se v křečích, v jejich očích je mrtvolný výraz. Dvě ženy, opatrovnice, se jí snaží držet na lůžku. Jedna z nich, namáčí střídavě kus látky ve studené vodě a otírá trpící tvář a čelo.
Řaaaaach… Blesk udeřil a rozťal na kopci za vesnicí strom. Vítr burácí, dešťové kapky rachotí o okenice.
Řaaaaach…další blesk… a ticho. Mrtvolné ticho. Vítr ustal, déšť ustal a stařena, s bledou tváří a nepřítomným výrazem se posadila. Opatrovnice ochromila hrůza, cítili, že zlo vstoupilo do místnosti.
„Temnota přijde z hor, smrt nese v rukou. Město padne. Lidé padnou. A z ohně a popela vzejde jeden. On přežije, nechť je dáno, že to bude On, kdo ponese Sudbu Světa.“ vyřkla a zemřela.

♦

Kdo by soudil jeho činy, řekl by, že běžet do města byl šílený nápad rovnající se skutku, kdy si oběšenec sám podkopne stoličku. Vskutku, měl by pravdu, ovšem pravda je že Elidarion jednal čistě iracionálně a bez jakýchkoliv zásahů rozumu. Každý normální obyvatel světa by v tuto chvíli prchal se zděšením a zatíženými kalhotami pryč. Elidarion prchal do města. Oči mu již zahalila směs barev černé, rudé a zářivé žluté. Viděl jak spolu soupeří hrůzostrašná magická černočerná temnota a světlo ohňů z vypalovaných obydlí. Byl elf,běžel rychle a tiše ovšem i tak bylo skoro zázrak, že ušel pohledu všech nájezdníků.
Dřevěné hradby byly prolomeny na třech místech, první byla hlavní brána na jihu. Tam Elidarion viděl v běhu legie rudočerných jezdců jak vjíždějí s děsivým klidem do drancovaného města. Další průlomy byly na východní a západní straně. Od nejzápadnějšího cípu městských hradeb začínal nejvýše šedesát sáhů les. Šedesát sáhů středně vysoké trávy mu očividně poskytlo dostatečné ukrytí, nebo to bylo víc než pouhá tráva?
Už slyšel i bojové výkřiky útočníků, kterým přirozeně nerozuměl. „Riaaaad! Oed nad gurled!“ ozvalo se kus za průlomem v hradbách, pod kterými se po rychlém běhu z lesa ukryl. „Ka! Wen oed!!“ ozvalo se z větší dálky.

Západní čtvrť byla cechovní, nacházelo se tu vše co může hodit, od krysařů, přes prodejce „magických artefaktů“ a konče dvojicí nájemných vrahů, kteří podnikali pod jménem „Uklízecí firma – rychle a levně vás očistíme od problémů“. Zvláštní je, že se firma „přestěhovala“ do dalekého Lornachu dva úplňky před útokem.
Elidarion sebral síly, nadechl se, a vystrčil hlavu aby obhlédl situaci. Těsně za hradbami se vše důležité již stalo, tudíž tam kromě hořících stájí, domů, zničeného vozu a mrtvých těl nebylo moc k vidění. Na druhé straně toho co kdysi bývala rušná ulice stál kupodivu dosud nevypálený dřevník. Eliho oči na něm spočinuly. Mžiknul doleva, doprava, viděl pár vojáků které plenění města očividně baví, ale i přesto vyrazil se srdcem v kalhotách vpřed. Byl tak vyděšený, že dokonce zapomněl zastavit a narazil v plné rychlosti o trám za rozházeným dřevem. Tiše sykl bolestí ale byl rád že se dostal dál. Teprve nyní si uvědomil, že musí dávat dost velký pozor aby se ve městě neztratil. Měl sice odmalička smysl pro orientaci, ale tohle město bylo nevídaně spletité. Pochopitelně si ponejprve pamatoval cestu podle motivu „Tady u toho hořícího domu doleva“ , ale jak se dalo očekávat, uvědomil si, že ten dům není jediná hořící budova a tudíž tento styl orientace je naprosto nesmyslný.

„ Woerh as Dornhamen gilea?“. Kde je Dornhamova četa? Zeptal se Dernwold nach Diarwen velitel druhé úderné jednotky říše Dean Niah. Stál ve svém naleštěném černém brnění s okřídlenou přilbicí a rudočerném plášti v troskách hlavní brány a sledoval ohně které postupně vzplály z čerstvě vydrancovaných domů. „ Operuje na západním křídle Pane, mám poslat pro velitele?“ odpověděl podobně bohatě oděný voják, který ovšem neměl černá havraní křídla na přilbici. „Ka, des orf neth.“ Pokýval Dernwold hlavou. Podřízený odešel.
Elidarion pokračoval v pomalé a namáhavé cestě. Skrz postranní uličku, kolem bednářova domu, a doleva směrem na malý rynek. Dvakrát měl štěstí které snad ani nebylo určeno jemu. Vyhnul se na poslední chvíli procházejícím vojákům. Doběhl ještě pár sáhů k troskám které dříve bývali obchodní vůz, zalezl pod ně a kontroloval situaci. „ Už tam budu, jen se dostat támhle k tomu statku, za ním hoří seník a o ulici dál.dokážu to.“ Pomyslel si. Opět letmým pohybem zkontroloval svoji dýku. Když se ujistil, že je na svém místě, vyrazil ke statku. Stihl to těsně před procházejícími vojáky nesoucí louče k pálení domů. Schoval se za trám zbořeného přístavku statku.
„Ven, Ty ženo, utiš toho parchanta nebo ho utiší ostří mého meče“ zařval voják na ženu klepající se na podlaze tisknouce své dítě k hrudi. Mladé děvčátko bylo zsinalé hrůzou, plakalo a křičelo. Její otec klečel nad matkou, tělem je bránil a hrůzou se klepal. „Řekl jsem ven chátro, Doher na gure, gure!“. Muž vzal roztřesenýma rukama ženu a snažil se ji zvednout ze země. „Vy psi tohle byla vaše poslední chyba!“ zařval voják a spodním sekem uťal muži ruku a rozpáral hruď. Děvčátko a její matku zalila teplá krev. Obě vykřikly v nesmírné hrůze. Svisssst… druhý úder rozsekl ženě záda a ta se zhroutila na zem. Voják utřel krvavý meč do mužova oděvu, skopl ženu na stranu a za vlasy zvedl dívku na nohy. „A teď ven“ , řekl a se škubnutím ji vrhnul směrem ze dveří. Dveře již byly vyražené, takže dívka vyletěla na dvorek a rozplácla se v blátě. Zvedla se a plazila od domu, voják vyšel o chvilku později, namířil si to přímo k dívce a….
„Ven, Ty ženo, utiš toho parchanta nebo ho utiší ostří mého meče“ ozvalo se z okna statku. Ticho, další výkřik, pak ještě hrůzostrašnější výkřik, ticho a za pár sekund Elidarion spatřil mladou dívenku která vyletěla ze dveří a rozplácla se v blátě. I v té rychlosti ji poznal, byla to Leia, jeho kamarádka, nebo spíš dívka která si Eliho vážila natolik aby po něm neházela kamení. Zvedla se a sunula se pryč. V tom z domu vyšel voják, mířil k dívce.
Elidarion neváhal, tušil, že se prozradí a čeká ho osud jako většinu obyvatel města, ale nemohl ji nechat bez pomoci. Vytáhl dýku, vyplazil se z pod trámu za kterým se schovával, udělal dva tiché kroky, skočil a bodl.
Dýka se zaryla zezadu do krku, jednoho z mála nechráněných míst. Přeťala svalový úpon a tepnu zásobující pravou polovinu mozku. Voják se zhroutil k zemi a Elidarion spadl vedle. Nečekal, popadl Leiu a táhl ji pryč. Uvědomil si, že nemůže dál, nemůže za mámou. Chtělo se mu řvát a brečet. Instinktivně sledoval zvuky ale žádný řev na poplach nebyl slyšet. Vrhl se s Leiou pod ruiny přístavku, ale nečekali a řítili se dál, zpět, ven z města. Za domem bednáře právě projížděl vůz na kterém vojáci vezli kořist. Elidarion pod něj skočil Leia pochopila a skočila za ním. Vůz projížděl špinavou ulicí zahalenou v mlhavém kouři od hořících domů. Na konci ulice se Elidarion s Leiou odkutáleli k hromadě sutin do postraní uličky. Byla prázdná a za okamžik stáli u krajní ulice. Rozbořené hradby byly pár sáhů od nich. Ulicí procházela dvoučlenná hlídka. Elidarion schoval Leiu pod hromadu sutin a obhlížel situaci. Když se hlídka vzdálila, pobídl k přesunu. Sunuli se tiše směrem k rozvalinám a ani nedýchali strachem že je uslyší hlídka před nimi.
„Darnaaaaaaaaaaaalm! Darnaaaaaaaaalm!!!“ ozval se řev z dáli. V Elidarionovi a Leie by se krve nedořezal. Mrtvý voják na dvorku s dýkou v těle byl objeven. Po pár sekundách mrtvolného ztuhnutí se vrhli hlava nehlava na rozvaliny. „Wareeeeeeee!!“ ozvalo se za nimi. Hlídka, viděli je. Zoufale přeskákali ruiny a řítili se trávou, Leia zaostávala, zasvištěli šípy. Dva z nich rozryly zem vedle Elidariona. Elf se ohlédl, Leia byla v pořádku, trochu zvolnil a by ho dohnala. V tu chvíli se ozvaly další výkřiky, tentokrát z jihu. Od brány se do kopce vyřítili tři jezdci. „Nestihneme to, zemřeme“ napadlo Elidariona. Pobídl Leiu a běželi dál, byli již kousek od kraje lesa. Zasvištěly šípy, opět. Jeden se zabodl do místa kde měl Elidarion před pár okamžiky tělo. Další šípy bubovali o zem. Jeden dopadl s tupým zvukem. Elidarion uslyšel vyjeknutí a ránu. Otočil se a uviděl Leiu ležící v trávě, uviděl otvor v zádech po šípu a uviděl dívčí krev. Šíp proletěl skrz, roztrhal levou plíci, přerazil žebra a zabodl se do země. Opět mu vytryskly slzy a dušeně vzlykl. Musel pokračovat, dal se opět do běhu, byl už blízko kraje. Jezdci byly ale také blízko. Elf vběhl proběhl kolem prvního stromu, druhého, třetího a u čtvrtého zakopl o větev. Udělal kotrmelec rozbil si hlavu a než ztratil vědomí spatřil řítící se jezdce. To poslední co zaslechl bylo zvolání „Naur en edraith amen!“. Ztratil vědomí. Již neviděl oheň jež se přes něj přehnal a zasáhl jezdce. Koně vymrštily jezdce do vzduchu a ti dopadli spálení do trávy. Již neviděl starce jež zvedá jeho tělo a odnáší ho do útrob hvozdu.

♦

Probudil se na měkkém loži. Oknem na jeho lože dopadaly paprsky Slunce. Šedá, neurčitá mlha z jeho očí opadla a Elidarion uviděl krásný trám na stropě ve kterém se uhnízdila parta náruživých červotočů. Chvíli trám pozoroval tak nevěřícně jako by to byl zázrak přírody. Ve skutečnosti se však snažil uvědomit si, že asi není mrtvý. „Co je tam zajímavého příteli?“ ozval se hlas, který byl až příliš blízko aby sebou mladý elfí klučina leknutím netrhl. „Klid, klid chlapče. Zde jsi v bezpečí“. Elidarion nebyl schopen slova a nedůvěřivým pohledem se snažil zkoumat starce který vedle něj seděl. Temně zelený plášť, dlouhý šedý vous, drobný špičatý nos, to vše Elidariona cestou k hlavě nepřekvapilo, dokonce ani zručně vyřezávaná dýmka v levé ruce. Avšak, jakmile se jeho oči setkali s očima starce, projel Elidarionem ledový chlad, ne ze strachu či hrůzy, ale z ohromení z moci kterou v očích spatřil. Unaveně se položil do kožešin. „Ještě budeš nějaký ten den muset odpočívat, ale máš silného ducha, zotavíš se brzy.“ řekl stařec a pomalu se zvedl z proutěné židle na které seděl. „Mimochodem, nějaký čas si Tě tu nechám. Hledal jsem tě celé věky Elidarione.“ dodal, otevřel dvířka chatrče a vyšel. Elidarion zanedlouho usnul, s neurčitým, nechápajícím pocitem.

---