Ohněm

Ticho, jen z dálky šepot,
tmou okno je prázdné
a čas, ten stojí.

Neumím mluvit,
nebylo třeba
nikdy se učit
jazyku lidí, jež vlastně neznám.

Není mých rodičů,
mých bratrů není
jen stovky svící
a jejich vzdechy
se spojují s mými.

Myslím, žes neklepal,
prostě jsi vstoupil
a rukou krvavou
jsi zdvihl mě z lůžka.

To už jsem slyšela
i šílené rány
do vstupní brány.
Ty jsi mě odvedl
ode mě k sobě.

Zas křičím tvé jméno,
tvé jméno, jež vtesáno
do mne tak hluboko, že celá ta léta, jsem se je vyslovit bála.

Zas volám tě zpátky,
přijď znovu, můj milý
přes všechny mé vize
přenes se, přeleť a najdi mně, skrytou.

Odhrnu hlínu, uvidím sebe,
odhrnu kamení, obrysy uvidím
dvou těl, co hoří,
schovej se, maličký,
ve mně se protni
a dál si hoř.

Stoupni si na špičky,
uvidíš oheň
plameny ve mě,
plameny v sobě,
chápeš, ach Bože,
a já se vzpírám,
vím to, a přece...